Herectví je vaší profesí a hudba posedlostí. Možná i proto jste původně ještě na gymnáziu studovala klasický zpěv?
Hudba mou posedlostí rozhodně je. Miluji jak její poslouchání, tak interpretování. Co se týče mého studia, chtěla jsem si vyzkoušet herectví a asi jsem si v něm tehdy připadala silnější. Klasický zpěv miluji a ještě nedávno jsem vážně uvažovala o tom, že bych zkusila přijímací zkoušky na HAMU. Ale co se týče mých dlouhodobých pracovních závazků, časově bych nezvládla ani přípravu na studium, ani eventuální studium a už vůbec ne to, co by následovalo.
Před šesti lety jste vydala své debutové album, překvapivě jazzové. Stojí za ním Emil Viklický, kterého jste poznala při natáčení filmu Rytmus v patách.
Ano, za toto setkání jsem životu velmi vděčná. Nejen kvůli setkání s Emilem. Během natáčení vznikla skvělá parta lidí a myslím, že nás všechny i posléze držela pohromadě energická režisérka Andrea Sedláčková, se kterou se také dodnes kamarádím.
Díky Rytmu v patách došlo ostatně i na setkání s autorem předlohy Josefem Škvoreckým.
S filmem jsme cestovali po Americe a navštívili jsme i Kanadu. Byla to vůbec tehdy skvělá sestava, která by se dnes už jen tak na pár týdnů cestování asi z časových důvodů nebyla schopná dát dohromady. Já, Vojta Dyk, Vojta Kotek, Emil Viklický, Marika Šoposká. Pan Škvorecký byl už velmi starý, když jsme se s ním potkali. A měli jsme strašnou radost, že on měl radost. Že se mu film líbil a že jsme ho navštívili. Já jeho knihy milovala od dětství.
Jazz vás zavedl až na jazzový festival do Izraele.
Ano, a to jsou přesně ty úžasné možnosti, které jazz skýtá. Člověk hodně cestuje, hraje po všech klubech světa a to i s lidmi, které do té doby ani neznal. Já znala z té izraelské kapely jen saxofonistu Jaroslava Jakuboviče, kamaráda právě Emila, který tam nemohl jet se mnou a jen mě tam tak vyslal, jako by se nechumelilo. Já bez jazzového vzdělání, v zemi, kde jsem byla poprvé, s muzikanty, co jsem neznala, a s pouze jednou zkouškou před koncertem! Zpětně musím říct, že absolutně nechápu, jak jsem to zvládla. Ale zvládla.
Texty ke svým písničkám si píšete sama. Dalo by se říct, že jste mistryní slova po vaší mamince, spisovatelce Ireně Obermannové?
Za mistryni slova bych se opravdu nepovažovala, od toho jsou tu jiní. Já jsem spíš slušný lajdák. Jsem schopná namastit text za dvacet minut, když je dobrý a inspirující základ, to znamená melodie. Ale baví mě to.
Je to právě máma, kdo čte vaše texty jako první?
Dřív ano, teď už ne. Jako první slyší mé texty Jirka Burian, se kterým momentálně pracuji na desce a na jaře nás čeká její natáčení pod labelem Universal Music. Mámě to posílám už jako písničku, i s melodií. Když má výhrady, bavíme se o tom.
Texty k vaší první desce vznikly před šesti lety, jak je vnímáte zpětně? Změnila byste dnes něco?
Změnila bych téměř všechny! Je občas hrůza to poslouchat a právě proto se teď snažím psát texty, za kterými si snad budu stát na věky věků. No, to je asi dost naivní. Na druhou stranu například za text k písním Labutě a Vodnářka jsem na sebe celkem pyšná.
Hrála jste v několika seriálech, ke kterým vaše maminka psala scénáře. Byly pro vás některé postavy psané přímo na míru?
Ano, myslím, že lehce moje postava v seriálu Život je ples a rozhodně potom Klotylda v Trapných padesátkách.
Co se vám vybaví, když se řekne Miroslav Etzler?
No jo. Je to hrozné, ale bohužel si opravdu pokaždé vzpomenu, jak mě v Tatínkově holčičce v cyklu Soukromé pasti coby můj otec musel osahávat (smích). Ale byl skvělý. Myslím, že z toho má dodnes chudák větší trauma než já. Naše poslední spolupráce je poměrně čerstvá, hrajeme spolu ve filmu Ďábel na horách, který bude k vidění příští zimu.
Která z vašich seriálových rolí je ta oblíbená a proč?
Moc ráda jsem měla zmíněnou Klotyldu, potom Zoju v Modrém kódu a Markétu v Ulici. Vždycky jsem hrála takové problémové puberťačky. Fakt nechápu proč!
Ve filmu Ivana Vojnára Nepravděpodobná romance jste hrála hlavní roli. Režisér filmu v něm zároveň hraje vašeho psychiatra, jak to šlo dohromady?
Natáčení tohoto filmu byla od začátku do konce velká improvizace, což mě děsně bavilo. Od Ivana jsem dostala naprostou důvěru, co se týkalo dialogů, monologů, všeho. Samozřejmě, že styčné body tam být musely, ale vlastně jsme si tak trochu hráli. A konkrétně s Ivanem mě ta hra velmi bavila, tak jako mě vždycky bavilo si s ním povídat. On je vlastně takový psycholog. Zajímá se o lidi a o to, co a jak prožívají.
Vaší domovskou scénou je pražské Studio DVA, kde hrajete hned v několika představeních. Co nového se chystá?
Chystá se sezonní muzikál Starci na chmelu, kde ztvárníme hlavní role s Ivanem Luptákem a potom mě od podzimu čeká zkoušení role Saxany. Na obojí se děsně těším. A jakkoliv to zní pateticky a nebudete mi věřit, téměř každý den mi projde hlavou, jaké mám štěstí. Že dostávám v našem divadle tak nádherné příležitosti, že tam máme tak úžasný kolektiv a skvělé vedení. Myslím to vážně, protože si myslím, že je to vzácnost. Díky tomu jsem dost rolí v jiných divadlech odmítla. Jsem naprosto šťastná tam, kde jsem.
V konverzačce Brouk v hlavě hraje snad celý soubor zmíněného divadla. Už jste se při zmíněném představení někdy navzájem „odbourali“?
Asi tak každou minutu. Na toto je to představení hodně náročné a myslím, že proto nás všechny tolik baví!
Berenika Kohoutová
Stalo se už, že se diváci v humorných pasážích komedie nesmáli?
No tak to se naštěstí nestalo, diváci se baví pořád. Což nás samozřejmě strašně těší. A myslím, že je to na hře vidět.
Jste hodně aktivní na sociálních sítích, máte v postování nějaký systém?
Asi bych ho měla mít, ale nemám. Občas ani nejsem schopná týden nic přidat, což mě těší. Myslím, že je to ukázka toho, že tím nejsem až tak pohlcená.
Některé vaše posty jsou hodně rebelské až provokativní, jste srdcem rebelka?
Musím říct, že mě tak dlouho škatulkovali do rebelky novináři, až jsem tuto pověst potom účastí ve Tváři nakonec sama potvrdila. Asi to ve mně je. Asi prostě vždycky budu někoho rozčilovat, protože neumím být neviditelná, nenápadná. Pořád budu holt všechny otravovat svým šíleně úžasným humorem, jehož jsem sama obětí (smích).
30. dubna 2018 |
