Kolikrát vás napadlo zůstat místo tréninku doma a být se synem Jankem?
To se mi mnohokrát stalo v roce 2014, když jsem ještě trénovala u Honzy Železného. Po mistrovství Evropy v Curychu jsem byla tak unavená, že jsem zažívala úplně šílené stavy mysli a říkala si: To už nemůžu vydržet. V noci jsem se budila a třásla se. V Honzově skupině bych až do Ria nevydržela, to s dítětem nešlo. Ale letos už takové pocity nemám.
Jedete do Ria celkově klidnější i proto, že víte, že je to vaše poslední velká sportovní akce?
Přesně tak. A taky proto, že Jankovi už jsou tři roky a spoustu věcí chápe: Jo, mami, ty jdeš na trénink, jasně. Jo, do posilovny děti nesmí, já vím. Dá mi pusu a jde si hrát. Taky začal spát. První rok po porodu, kdy jsem u Honzy Železného trénovala dvoufázově, vstával Janek v pět ráno, což pro mě byla vražda. Teď se všechno hrozně uklidnilo. A vědomí, že se takhle tvrdě připravuju naposledy, je největší motivem.
Vaše tělo vám už hlásí, že má té dřiny už tak akorát?
Musela jsem trochu upravit trénink a omezit jiné sporty, jako třeba plážový volejbal. Ten jsme dřív mlátili pořád. Maminka teď byla na endoprotéze a já na ni mám na té levé kyčli taky zaděláno. Letos už jsem s sebou na všechna soustředění vozila fyzioterapeuta. Ale když si potom zlomíte nohu při tenise, je vám stejně houby platný.
Nohu jste si zlomila letos v březnu. Byla jste na sebe naštvaná?
Až později na mě padla depka a hrozně jsem si vyčítala: Je ti pětatřicet, máš před sebou poslední velkou sezonu a 20. března si zlomíš nohu. Měla jsem dost černé myšlenky, ale kupodivu se vše obrátilo k dobrému. Stále jsem věřila, že kost sroste sama a včas. Doktoři chtěli operovat, protože šlo o tříštivou zlomeninu. Ale já se jim vzepřela a operaci odmítla. Já jsem velkým zastáncem přírodní medicíny a homeopatik. Sebe, dítě i psa léčím homeopatiky. Na psy zabírají nejlíp, vážně. A taky jsem kvůli té zlomené noze začala chodit na akupunkturu, která mi krásně odplavila otok. Zaplaťpánbůh všechno dobře dopadlo a cesta do Ria byla volná.
