Jak pokračuje vaše práce na filmové postavě ženy, která má extrémní zálibu v nákupech?
Pomalu. (smích) Natáčení Deníku shopaholičky je malý projekt s mini štábem a scházíme se, když máme všichni čas, takže je celá práce roztahaná do několika měsíců. Je pro mě ale hodně zábavné zkoumat právě tento charakter. Holku, co si svůj pocit nenaplněnosti kompenzuje nesmyslnými nákupy zlevněných věcí. Pro kterou jsou žluté cedulky s červeným nápisem největší výhrou.
Co vy a nákupy? Za co nejraději utrácíte?
Přiznám se, že mě nákupy moc nebaví. Ale ve chvíli kdy se ocitnu v zahraničí, jdu se i do potravin podívat jako do galerie. Baví mě, že věci běžné spotřeby vypadají úplně jinak než ty u nás. Největší sranda je to třeba v Řecku, kdy všechny názvy jsou pro mě velkou neznámou a tak pobíhám po obchodě a otravuji ostatní nakupující dotazy, jestli to, co držím v rukou, je opravdu sůl.
Úplně nejvíc mě těší, když můžu utratit peníze za něco, co vyrobil konkrétní člověk a já mým nákupem podpořím jeho další tvorbu. Nikdy nezapomenu na radost jedné mé známé, která slavila každou objednávku jejích výrobků. Nikdy nezapomenu na moji radost, když se prodaly první výtisky naší knihy. Pokaždé, když vidím někoho odcházet z divadla s naší knihou v podpaží, prožívám tu stejnou radost a domýšlím si příběh o tom, čí pokojíček bude teď kniha obývat.
A tuhle radost chci šířit a podporovat. Vnímám, že těch, kteří se dnes rádi vracejí k lidským hodnotám, osobitosti, sdílení a ke zboží, které dostává opravdový zájem a péči, je pořád víc a víc. Radost po takovém nákupu pak zůstává na obou stranách. A za tu radost rozhodně stojí za to utrácet.
Čím jste si takovou radost udělala naposledy?
Bylo to na festivalu Knižní lázně v Brně. Učarovala mi tam graficky nádherně zpracovaná kniha Jak jsme se vznášeli z nakladatelství Take Take Take a ještě pár takových opravdu mini kapesních knížeček. Bez toho nešlo odejít.
Považujete se za takzvaně finančně gramotnou?
Považuji se za finančně negramotnou. Ale těší mě vědomí, že v mém okolí je spousta lidí, kteří jsou v tomhle směru mnohem informovanější a zdatnější než já. Tak si svou negramotnost nevyčítám a říkám si, že snad jen udržuji v rovnováze náš v protikladech existující svět. Jediné, do čeho investuji, pokud mluvíme o penězích, je tvorba. Neskutečně mě baví nejen vymýšlet a realizovat vlastní projekty, ale i vytvářet prostor pro další tvůrce, ilustrátory, grafiky. Proto mě baví vydávat knihy.
Například z honoráře jednoho filmu jsem zaplatila vydání naši první pohádkové knihy Jak na příšery. Nejsem ale ani dobrý obchodník, takže většinu výtisků jsme s kolegyněmi rozdaly našim blízkým, známým, nebo těm, kterým jsme chtěly udělat radost. Při vydání těch dalších už jsem pochopila, že i ta ekonomická stránka má svoje místo a tak jsem spojila síly s vydavatelstvím POP-PAP, ponechala si jen tu tvůrčí část a na nich nechala zodpovědnost za finanční stránku.
Barbora Seidlová
To je, jako by vás peníze nezajímaly...
Ale jistě že mě zajímají. Mám je ráda. Peníze jsou v našem světě synonymem svobody.
Zároveň se věnujete cestování, poslední větší cesta byla do Ladakhu.
Dalo by se říct, že tuhle cestu jsem nijak neplánovala, přišla ke mě možnost vydat se na ni a já jsem neřekla ne. A možná i proto pro mě byla ve spoustě ohledů dost zásadní. V první řadě to byla má první cesta ve skupině. Doposud jsem vždy cestovala sama nebo s nejbližšími. Poprvé jsem měla strávit několik týdnů s dalšími deseti lidmi a tento zážitek byl pro mne nesmírně cenný a obohacující. Mělo pro mě obrovskou hodnotu právě to setkání s lidstvím, zažila jsem, jak je možné fungovat v komunitě. To, že jedenáct lidí dokáže být spolu, dokážou si vyhovovat, pomáhat si, každý má ve skupině své místo a všichni v sobě navzájem nachází oporu. Jsem jim všem za tuhle zkušenost vděčná!
A potom ta dechberoucí krása hor. Dechberoucí doslova, protože v té výšce se díky řídkému vzduchu poměrně špatně dýchá. Naprosto odlišný pohled na svět, kdy ten náš zastupuje chtění, dosahování, budování a ten jejich spíše přijetí, smíření, odevzdání. Krávy v ulicích, jaci vysoko v horách, místní, kteří při východu slunce ručně sklízejí seno a vojtěšku. Atmosféra jako z obrazu Senoseč, který visel u mé babičky nad klavírem. To, že jsme opravdu v tomto století, potvrdily až tepláky se třemi výraznými pruhy jednoho z pracujících.
Těch obrazů, které se mi občas přehrávají, v hlavě je spousta. A brzy budou mít i svou „materiální“ podobu. Nikola Zbytovská, moje kolegyně, kamarádka a účastnice našeho výletu, právě dopisuje zážitky z naší společné cesty a chystáme se o celém dobrodružství vydat knihu.
Co nového jste se o sobě dozvěděla v těchto odlehlých končinách naší planety?
To je hezká otázka! Při cestování člověk nepoznává jen neznámé krajiny a kulturu, ale hlavně sám sebe. Jako by v odrazech cizích tváří dostal možnost uvidět nějakou svou nepoznanou část. To je jedna z věcí, které na cestování zbožňuji. Už při nástupu do letadla odkládám vše, čemu říkám „já“ – svou profesi, svá přesvědčení, své postavení. Zůstávám jen člověkem s otevřeným pohledem.
Až při setkání s novými lidmi, prostředím a situacemi můžu poznávat, kdo se za vším tím doteď skrýval. Těším se, co ze mě vyleze. Obzvlášť v prostředí jako jsou Himálaje, tisíce metrů nad mořem, s nedostatkem kyslíku, v naprosto rozdílných hodnotách, kdy na vás všechno to neznámo doslova tlačí, je to setkání víc než zajímavé.
Pro mě byla tato cesta nevšední už jen tím, že jsem to vůbec neměla v rukou. Vše se dělo v mé přítomnosti, ale bez mé vůle. Jsem typ, který je zvyklý mít všechno pod kontrolou a vědět dopředu, co chci a jakým způsobem se k tomu dostanu. A tady jsem zjišťovala, že to vůbec v rukou mít nemusím a vlastně ani nemůžu. Že se můžou dít věci úplně jinak, než bych byla schopná vymyslet a že se mi to může líbit ještě víc, než kdybych to vymyslela.
Barbora Seidlová a Nikola Zbytovská
Bylo to tedy pro vás poučné?
Tohle pro mě byla ohromná škola a to jsem si přivezla s sebou - nemanipulovat tolik s bytím, s životem. Protože vše vymýšlíme jenom na základě minulých zkušeností. A ve chvíli, kdy se zbavím omezeného pohledu, tak se mi svět teprve otevře a já ho můžu zažívat v plném spektru. Fascinoval mě přístup místních lidí k životu, kteří žijí vlastně velmi jednoduše: starají se o to, aby měli co jíst, aby měli kde spát, aby jim bylo teplo...
A vás to hodí do stejné nálady a řešíte také jenom jídlo a místo na spaní. S hygienou si tam nikdo velký problém někdo nedělá. Prvních pár dní hledáte aspoň kohoutek nebo potok a pak už vám to je zkrátka jedno. Hodí vás to do ryzího bytí, kdy neřešíte a nemáte potřeby být někým jiným, než jste. Stejně jako místní žijete v přítomném okamžiku.
Na co ale kladou místní velký důraz, je očista duchovní. A tak kolem nás před každým vstupem do jejich obydlí máchali zapáleným suchým stvolem nějaké byliny a čistili tak naše duchovní tělo. Že jsme se vzápětí posadili doprostřed letitého nepořádku, na zaprášený koberec, který v životě neviděl smeták natož vysavač (a asi ani nikdy neuvidí), bylo úplně vedlejší.
Nedávno mělo premiéru vaše představení Biostory. Už název napovídá, o čem asi bude.
Tohle představení jsme si s kolegyněmi napsaly před několika lety, v reakci na módu seberozvojových kurzů. Dřív lidé toužili po úspěchu v materiálním světě, po postavení, uznání. Dnes, když by se dalo říct, že máme vše, žijeme v naprostém blahobytu, ale přesto se necítíme být úplně naplnění a šťastní, začínáme pátrat v duchovních oblastech. A v nabídce je spousta „zaručených“ metod, které nám ke štěstí dopomohou.
Z tohoto tématu si děláme trochu srandu. Před nedávnem jsme měli jeho obnovenou premiéru, nově se Světlanou Nálepkovou, se kterou jsme se potkaly právě na cestě do Ladakhu. Světlana je kromě skvělé herečky a zpěvačky také koučem. My s Nikolou jsme vedle představení začaly nahrávat řízené meditace. Takže si vlastně děláme srandu z něčeho, co samy žijeme.
Barbora Seidlová, Světlana Nálepková a Nikola Zbytovská v představení Biostory
Řízené meditace? Můžete to nějak přiblížit?
Ten nápad vlastně vznikl také díky našemu výletu do Himálají. Byl tam s námi totiž i kraniosakrální terapeut Radek, který nám občas, po náročných výstupech, dělal řízené meditace. A bylo to neuvěřitelně příjemné a osvěžující. Nicméně i on absolvoval všechny cesty a tak nastal moment, kdy byl sám unavený. Někoho napadlo pustit si něco z telefonu.
Sesedli jsme se v místnůstce jedné z domácností, kde jsme ten večer měli přespávat, ta místnost sloužila jako obývák, kuchyň, jídelna i ložnice dohromady. Takže ve stejnou chvíli, kdy se prostorem rozezněl příjemný hlas a vyzýval nás k uvolnění, místní babička za mou hlavou krájela mrkev, děda míchal ve velkém hrnci polévku a mladí na plynovém hořáku pekli čapati. Přesto nás to opět příjemné zrelaxovalo.
A tak nás s Niki napadlo vytvořit něco, co si každý bude moci pustit kdekoli a kdykoli bude potřebovat uvolnění nebo zastavení. Oslovily jsme ke spolupráci hudebníka Ladislava Šišku, který pro naše meditace vytváří relaxační hudbu a šíříme je na všech dostupných streamovacích platformách.
Divadlo, scénická čtení, vydávání knih, filmy, meditace. Co vás na tom všem nejvíc baví?
Baví mě všechno. Baví mě právě ta rozmanitost. Na divadle a scénických čteních mě baví, že mi to dává prostor se vyjádřit, předat dál mé vlastní pocity, zjištění. Baví mě otevírat témata, o kterých se ostýcháme mluvit, nebo je dokonce přiznat sami sobě. Když jsem nedávno potkala mého kamaráda, herce, který je v mých očích velmi úspěšný, svěřil se mi, že má velký problém. Že závidí všem těm kolegům, co právě něco tvoří a on u toho není. A že tou závistí může puknout. Tyhle pocity někdy zažívá každý z nás, nehledě na to jakou profesi zastává. A většinou se stydíme je přiznat.
Ovšem ve chvíli, kdy takové věci vytáhneme na světlo světa, pravdivě pojmenujeme, podíváme se na ně z nadhledu, většinou v tu chvíli zjistíme, že něco podobného řeší spousta dalších lidí. Zjistíme, že vlastně až tak hrozné nejsou a že se jim společně můžeme i zasmát. Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílená bolest je poloviční bolest. Setkávat se s diváky, násobit radost a společně se smát problémům, které máme víceméně všichni obdobné, mě baví.
Další věc, která mě těší, je vytvářet prostor, ve kterém se můžou uplatnit a vyjádřit zase další talenty. Taky proto mě baví vydávat knihy. Divadlo jsme schopné realizovat v podstatě samy. Na tvorbu knihy je potřeba více profesí, více tvůrců, kteří se skrze ni můžou vyjádřit a obohatit svým pohledem.
A na filmu?
Kromě toho že zbožňuji to, jaká iluze se dá filmem vytvořit, ten způsob vyprávění, tak u natáčení odpočívám. Má tam totiž zodpovědnost jen za sebe a postavu, kterou hraji. Jsem tam jen herečkou. Užívám si tu možnost naprosto se ponořit do nějakého tématu a detailně ho prozkoumat. Žít pár dní nebo týdnů životem někoho jiného, ať už je to shopaholička nebo žena, která je postavená před otázku darování orgánu. Tímhle tématem se zabývá film, který začneme natáčet v květnu. Je to vlastně trochu jako cestování, jen namísto cizích kultur poznáváte cizí charaktery. Snažíte se pochopit, proč jsou takoví, jací jsou a možná je i trochu obhájit.
Pomáhá vám to pochopit i sebe sama?
Pomáhá mi to klást si otázky, kterými bych se třeba sama nezabývala. Určitě mě snaha pochopit jednání těch postav a jejich motivace, učí nesoudit. Nedělat předčasné závěry, zjemnit a nacházet spíš řešení než jen pojmenovávat problém. Dá se říct, že mě to osvobozuje od mých vlastních zajetých přesvědčení a dogmat. Ať se mi do rukou dostane jakýkoli charakter, většinou mi z toho vyleze, že každá postava řeší v konečném důsledku to samé. Jak se cítit dobře, milovaná a hodnotná. Přicházím na to, že člověk se může cítit dobře jen tehdy, když si uvědomuje svoji hodnotu. A k tomu má každý z nás velmi individuální cestu. Je osm miliard lidí, osm miliard pravd, osm miliard cest…
Takže mě ty různorodé postavy vlastně přivedly k tomu, že důležité je uvědomit si svoji cestu, věnovat jí plnou pozornost a respektovat, že lidé vedle mě mají zase tu svoji, unikátní. Nejde o nic velkého, jen o to, jaký je každá z nás typ. Co nám samotným vyhovuje. Vstávat brzo ráno, nebo naopak vyspávat. Jíst poslední jídlo v šest večer, nebo se těsně před spaním pořádně najíst, ale za to konečně v klidu, ať si příručky o zdravé výživě říkají, co chtějí. Některé kytky, když dáte na přímé slunce, jsou za pár hodin chcíplé, za to pro bazalku je to to nejlepší.
Je to v maličkostech, z těch maličkostí se ale skládají naše dny. A možná právě v tu chvíli, kdy se sami plně věnujeme naší unikátní cestě, začínáme si sebe lépe uvědomovat, vnímat svoji hodnotu, získávat zdravé sebevědomí. Tehdy se stáváme přínosem pro všechny ostatní.
