Dokázala jste klukům říct, že jste onemocněla rakovinou?
To by se nedalo zatajit, ani kdybych chtěla. Je to pět let, Šimonovi bylo dvanáct, Honzíkovi teprve sedm - nechápal, co se děje, když mi slezly vlasy. Snažili jsme se mu to vysvětlit, ale nedělali jsme z toho velkou vědu, takže ani děti to nebraly nijak tragicky.
Tenkrát jste mi říkala, že právě kvůli dětem jste měla velký strach.
Kdybych tvrdila, že jsem si ani na chvíli nepřipustila černé myšlenky, lhala bych. Ale šťourala jsem se v tom co nejmíň. Naštěstí moje vyhlídky byly dobré, toho jsem se mohla chytit.
Podle psychosomatické medicíny si rakovinu člověk v sobě vypěstuje tím, jak se k sobě chová, jak nechává ostatní, aby se k němu chovali, co prožili jeho předci. O tom jste nepřemýšlela?
Říkám si, jak by to bylo s malými dětmi, co onemocní rakovinou? Tak moc by se na nich mohla podepsat historie jejich rodu? Mluví se o genetice, nedávno jsem četla, že onemocnět může úplně každý, že je to náhodné.
Na vašich předcích se podepsaly dějiny 20.století: babička emigrovala z Ruska, velká část její rodiny šlechticů z blízkosti carské rodiny přišla po převratu v roce 1917 o život, dědečkova židovská rodina trpěla za války, maminka také.
To ano. Je vědecky dokázaný syndrom druhé a třetí generace holocaustu. To jsem vlastně i já. A byl to brácha. Zemřel dost mladý. (na onkologické onemocnění, pozn. red.)
Jak syndrom pociťujete?
Máma jako poloviční Židovka prožila bídu, ponižování i rasové testy, když babička, aby ji zachránila, označila jako jejího otce pána, který nebyl Žid. Hrozil jí transport, musela se skrývat, jednu dobu dokonce přebývala v šatně na plovárně. A lidé s takovými zážitky si pak svoje děti drží od těla, mají k nim odstup, zřejmě se podvědomě bojí, že by se něco takového mohlo opakovat, tak k nim nechtějí mít úzký vztah. Nebo naopak potomky vychovávají úzkostně. Máma byla ten druhý extrém.
Jak se to projevovalo?
Měla o mě velký strach. Byla hodně poznamenaná, po válce se sesypala, trpěla celý život. Vdala se, porodila mého bratra, táta se škraloupem nemohl sehnat práci, já jsem se narodila, až když jí bylo jednačtyřicet, dvacet let po bráchovi.
Barbara LukešováNarodila se do rodiny filmového architekta Rudolfa Lukeše a jeho ženy Taťány. Během studia konzervatoře hostovala v Národním divadle, hrála v libereckém Divadle F.X.Šaldy, Rokoku, aktuálně v Celetné (představení Opilí, Terminus, Růže pro Algernon, Taneční hodina, To nemá chybu). Ztvárnila hlavní ženskou roli v italském filmu Brucio nel vento (Ve větru hořím), který byl vybrán do hlavní soutěže Berlinale. Hrála ve filmech Vojtěch řečený sirotek, Child 44, seriálech Dobrodružství kriminalistiky, Cesty domů, Doktor Martin, Já, Mattoni a Dabing Street. Jejím partnerem je herec Vasil Fridrich, mají dva syny Šimona a Jana. |
