Sama Štěpánová dává přednost židli od Věry Čáslavské, kterou má v šatně a říká jí Věruška. „Když tam není, začnu se po ní shánět. Kostymérky už to vědí. Je to takový můj rituálek, že musím sedět právě na ní. A když ji tam nenajdu, jsem docela nepříjemná,“ přiznává herečka, která v Ungeltu hraje v představení Krásná vzpomínka nejhorší zpěvačku všech dob Florence F. Jenkinsovou, za jejíž ztvárnění se dostala do širších nominací na Cenu Thálie.
Růžová židle má docela dlouhou historii. „Původně ji měl doma Petr Hapka, pak ji dal zpátky do Antiku ve Spomyšli u Mělníka, kam jsme spolu jezdívali. On tam byl skoro jako doma a já tam nakupuji dodnes. Je to vyhlášené vetešnictví, kde se zastavují i filmaři,“ vypráví herečka. „Když jsem tu židli uviděla, hned jsem po ní zatoužila, ale požádala jsem, aby mi ji trošku ozvláštnili. Tak mi na ni udělali nový starorůžový nátěr, protože růžovou barvu společně s černou miluji.“
Bára Štěpánová v představení Krásná vzpomínka
Divadlo Ungelt má komorní charakter, herci mají k divákům velmi blízko. „Mně to vyhovuje, jsem milovnice malých prostorů a divadel,“ pochvaluje si Štěpánová. Takové prostředí ovšem umožňuje umělcům z jeviště vidět i to, co by se ve velkém divadle ztratilo. Třeba, že některý z diváků během představení podřimuje.
„Tady se mi to ještě nestalo. Ale když jsem dělala pěvecký recitál ve Werichově vile, pozvala jsem na něj Karla Schwarzenberga. Vybrala jsem mu krásné místo, seděl ve třetí řadě uprostřed. A najednou vidím, že má svěšenou hlavu a svůj typický výraz. To jsme trošku trpěla, protože jsem měla pocit, že se nudí a usnul. Jenomže on všechno vnímal, dokonce pak se mnou rozebíral texty písniček, ptal se mě na všechno,“ vzpomíná na dnes už zesnulého politika, který byl příslušníkem slavného šlechtického rodu.
Židle Báry Štěpánové v Kavárně Divadla Ungelt
Přiznává, že to bylo trošku deprimující, ale nerozhodilo ji to. Ustojí, i když publikum nahlas komentuje dění na jevišti. „Občas se to stane. Diváci mají pocit, že jsou doma u televize a vykřikují: To snad ne? nebo: No, to se vám nedivím! Dost se tomu s Pavlem Ondruchem (umělecký šéf Ungeltu – pozn. red.) divíme. Dějí se různé věci, ale jde to mimo mě,“ vypráví.
Stejně jako různá novoroční předsevzetí. „Razím heslo: Dělejte věci tak, aby vás bavily a život vás těšil. Já žádné změny neplánuji. Přijde mi to hloupé až trapné, když si někdo najednou usmyslí, že změní svůj životní styl. Ale pokud z nějakého důvodu třeba zdravotního musí, tak to je samozřejmě něco jiného,“ říká.
Židli má v dolní části nově otevřené Kavárny Divadla Ungelt i Václav Havel. Jeho zakladateli Milanu Heinovi ho předávala Dagmar Havlová. Na této židli se ale nesedí, má svoje čestné místo ve výklenku. „Dáša říkala, že Vašík na té židli sedával už ve třinácti a četl Nietzscheho,“ usmívá se při vzpomínce emeritní principál divadla.
Milan Hein a Bára Štěpánová (20. ledna 2026)
S bývalým prezidentem se pracovně propojila po sametové revoluci i Bára Štěpánová. Ale není to období, ke kterému by měla potřebu vracet se. „Pro mě má historie smysl jenom tehdy, když ji vztahujeme k současnosti. Vzpomínkám se nebráním, ale neexistují pro mě samy o sobě. Nepovažuji za něco výjimečného, že jsem mohla pracovat pro Havla, spíš byla výjimečná celá tahle etapa našich dějin. Pro mě je důležitější to, co žiju teď,“ říká.
„Nikdy jsem netoužila být úřednicí na Hradě, vzniklo to spontánně. Kdybych měla říct, jestli jsem šťastná na jevišti, nebo jestli jsem byla šťastnější jako sekretářka Václava Havla, tak se nebudu rozhodovat ani vteřinu. Nejdůležitější a nejuspokojivější je pro mě moje profese, ta mě nabíjí,“ říká.
Bára Štěpánová a Míra Barabáš
Milan Hein se naopak k tématu Havel vrací rád. Na stěně v předsálí divadla visí fotografie s prezidentovým věnováním: Gratuluji k divadlu, o jakém jsem v mládí snil. „Chodil k nám do divadla a vždycky jsme si spolu krásně popovídali i politiku jsme probrali. Neměl v sobě špetku povýšenosti. A já jsem z podstaty taky družný člověk,“ vypráví Hein.
„Vzpomínám, jak jsem dopoledne jel z Nového světa, kde bydlím, na Pohořelec nakoupit, tam jsem pokecal s hajzlbábou a byl to pro mě poutavý rozhovor. Protože žádná dívka nesní o tom, že bude jednou vybírat peníze na záchodcích, to je vždycky pozoruhodný osud a zajímavý příběh, že někdo takhle skončí. A večer jsem vedl s kolegy zase jiné zajímavé hovory v divadle. Každý lidský osud je pro mě jedinečný,“ uzavírá.
