Báro, nesmírně vám to sluší. Jak se udržujete ve formě?
Před necelým rokem jsem začala držet ketodietu. Vlastně díky Mahuleně Bočanové, která mi ji doporučila. A musím říct, že mi to úplně obrátilo život naruby. A to jsou takové dvě věci. Před rokem jsem začala zpívat, začala jsem dělat něco, co mě těší a co je taková třešnička na dortu mého uměleckého světa. Podařilo se mi zhubnout jedenáct kilogramů. Dodalo mi to energii, sebevědomí, pocit, že to v mém věku nemám vzdávat a že naopak můžu spoustu věcí dokázat. Nebo i ukázat ostatním ženám, že to prostě jde a že to má smysl.
Je to složité? Přehodnotit svou životosprávu a hlídat se?
Pro mě ta dieta byla fantastická v tom, že vám to v hlavě něco přehodí a začnete mít úplně jiné chutě. Tím, že musíte jíst pravidelně, vás to naučí správně se stravovat a změní to váš přístup k jídlu jako takovému. Daleko víc si vychutnáváte ty samotné chutě. Po půl roce se ke mně přidal můj muž, takže si společně libujeme i v tom, jak nás to baví a jak ta jídla najednou dostávají jiný význam i chuť.
Pravidelně se stravovat v umělecké branži je složité. Máte nějakou hororovou vzpomínku na jídlo při nějakém z natáčení?
Tam je většinou catering a to bývá popravdě dost hrůza. Ale ze mě se stala krabičková Bára. Takže já jsem takovej trapnej jedinec, co si s sebou nosí ty krabičky.
Dala vám v minulosti některá z vašich rolí opravdu zabrat?
Momentálně mi dává zabrat jedna role, kterou zkoušíme v Divadle Na Jezerce u pana principála Honzy Hrušínského. Je to hra Naprostí cizinci podle filmu režiséra Paola Genovese. Je to postava, kterou jsem myslím ještě nehrála. Teď zrovna louskám jeden takový oříšek a moc se na to těším. Zkoušení je báječné. Je tam skvělá parta – Milan Šteindler, Petr Vacek... Je tam obrovská legrace.
A kdybyste si mohla zopakovat nějakou hereckou roli z minulosti? Máte nějakou vyloženě oblíbenou?
Byl to Tenessee Williams a Sestup Orfeův, kde jsem ztvárnila postavu Lady. Hrála jsem ji v pětadvaceti, nebo v sedmadvaceti letech a teď momentálně ji většinou hrají ženy mého věku. Musím říci, že to je role, kterou bych si klidně ráda zopakovala. Zaprvé je to krásná hra a zadruhé je ta postava opravdu mimořádná. Pak by mě lákala také Věc Makropulos, protože si myslím, že Čapek je nepřekonatelný a stále velmi aktuální. Mně by se líbilo to dělat klasicky, jako kdysi paní Hlaváčová v Národním Divadle.
Dnes jste tu s kamarádkou, která vás přivedla ke zpěvu...
Ano, to je Jana Šrejma Kačírková, naše absolutní špička, sopranistka Brněnského národního divadla. Jana je člověk, který je schopen nejen zpívat, ale i tak hrát, že vás to chytne za srdce. Většinou velmi pláču, když Janu vidím na pódiu.
Jana: Jsem červená jako váš mikrofon.
Bára: Ne, ale já jo. Když si vzpomenu na to, jak Jana hraje třeba Lidský hlas... Je to mimořádná zpěvačka, opravdu.
Jana: Barunka se dala na zpěv. Ale já si myslím, že zpívala už dřív. Jen nevěděla, že má takovou kupu talentu a nikdo ji v tom nepodpořil. Takže teď se snažím dělat všechno pro to, aby si začala věřit a aby se na jevišti cítila jako ryba ve vodě. A nejen v herectví. Tam je geniální sama o sobě, tam už nemusí nic dělat, tak se narodila. Jak říká David Radok: „Tak se prostě narodíš, takže to není tvoje vina. Tak se za to nemusíš stydět, to je prostě tak.“
Bára: No, ona Jana trošku přehání. Ale je pravda, že nebýt jí, tak zpívat nezačnu. Je to jihočeská holka ze statku a té se neodporuje. A přestože je o pár let mladší, tak ji poslouchám víc než maminku. Janu zastupuje agenturně můj muž, Pavel Šporcl. Ona s ním vystupovala a mě slyšela v šatně jen tak si broukat nějakou písničku. A od té doby už nemůžu přestat, protože kdybych přestala, tak bych dostala vynadáno.
Nové fotky od Vojtěcha Vlka make-up Lenka Nosková
A copak to bylo za písničku?
Jana: To byla árie, kterou jsem měla ten večer zpívat. Bára říkala: „Jé, podívej, to se mi líbí. To bych si zazpívala.
Bára: Ale nebojte se. Já se nebudu vrhat do opery. Na to bych si opravdu netroufla. Je však pravda, že jsem díky tomu objevila svět, který mě absolutně fascinuje, a zjistila jsem, že těch patnáct let s mým Pavlem má obrovský vliv i na můj sluch a vůbec na cítění hudby jako takové. Nevěděla jsem dřív o sobě, že absolutně miluji jazz a že bych se ráda, až se zdokonalím ve zpěvu, věnovala právě jemu, muzikálovému zpívání a třeba nějakým vlastním projektům. Rády bychom s Janou vymyslely něco překvapivého i pro posluchače a diváky. Na tom je fantastická věc, že já jsem herečka a ten zpěv je navíc a měla jsem to štěstí ukázat, že zpívat umím. Jsem v tom velmi svobodná.
Je vaším snem vystavit si doma svou vlastní vinylovou desku?
Bára: Ne, já si rozhodně udělám desku ke svým narozeninám, jenom pro kamarády. Jedno demo jsem si už natočila.
Jana: To má souvislost s tím, že ačkoliv se Bára nikdy neučila extra zpívat, tak se rozhodla a během dvou měsíců si vybrala repertoár, naučila se ho a nazpívala ho na cédéčko. To je pro mě něco nepochopitelného. Bára je prostě rychlá.
Jano, Bára říkala, že jste přísná. Jste přísná vokální koučka?
Já jsem hodně přísná, ano. Někdy až moc, ale ona to chápe. Je moc šikovná.
Dostala jste Báro někdy přes prsty?
No vždycky. Přes prsty ne, ale často slyším „co to je, tohleto?!“
Jana: Ne, já nemlátím, jenom slovně.
Bára: Jana zase nemá tolik času, aby mě pravidelně koučovala, takže já poctivě chodím na hodiny a Janička je supervizor, který mě jednou za čas vezme, sepsuje a já jdu pracovat a pokračovat dál. Moc si Jany vážím.
Vy jste tak krásně sehrané. Jeden by řekl, že jste nejlepší přítelkyně od dětství.
Obě: Známe se asi rok.
Jana: My jsme se hledaly, viď? Teď jsme se našly. (smích)
Bára: Já myslím, že spřízněný duše nepotřebují čas, ty když se potkají, tak se potkají.
Jano, my jsme tu s Bárou probírali divadlo. Padla tu Věc Makropulos, ve které účinkovala v Národním divadle Soňa Červená. Je třeba ona vaším vzorem?
Soňa Červená musí být bezpochyby vzorem každého z nás, každého operního pěvce. Ale myslím, že i člověka. Ona ve svých čtyřiadevadesáti letech stále funguje, působí na jevišti a stále ji to baví. Pořád je na dvě stě procent připravená a je báječná. Ale já mám ještě svůj vlastní ekvivalent k paní Červené a to je moje profesorka paní Libuše Domanínská, které je devadesát pět let. Sice už nestojí na jevišti, ale byla to také legenda opery a ona je taková moje meta a podporující člověk.
Chodíte za ní pro cenné rady?
Přesně tak, ano. Teď už moc ne, protože už je v seniorském domě a tam už se přece jen tolik moc nemůže. Ale ještě před třemi lety jsem chodila tak jednou týdně. Často, každou roli jsme probíraly.
Je někdo ze zahraničních umělců, s kým byste toužila spolupracovat?
Spolupracovala jsem s José Curou na opeře Komedianti v Českém Krumlově na otáčivém hledišti. Musím říct, že mám docela štěstí na kolegy, ačkoliv to nejsou cizinci, takže já jich mám přehršel. Nemám žádný sen ohledně konkrétního kolegy. Nechávám se překvapit tím, kdo přijde a koho na jevišti cítím.
20. února 2015 |
