„Byl to maratón,“ ohlíží se za natáčením, které trvalo dlouhé roky. První etapu absolvovala na sklonku minulého tisíciletí. Kameru měla za zády pět let a časosběrný dokument Bára B. se dočkal v roce 2001 premiéry. Když ji posléze režisérka oslovila s touhou v natáčení pokračovat, neodmítla.
Teď budou oba projekty spojeny v jeden. „Je to padesát let mého života. Helena to doplnila archivními záběry z mého dětství, dospívání a začátky s mými kapelami… Moc se na premiéru těším. Zatím jsem na něj slyšela jenom hezké ohlasy,“ říká zpěvačka.
Sama viděla film několikrát. „Natáčení skončilo už před dvěma lety a pak následoval střih a postprodukce, tak mě zajímalo, co z toho obrovského množství materiálu Helena nakonec použila. Ale absolutně jsem jí do toho nezasahovala,“ vypráví.
Při zpětné rekapitulaci si uvědomila, že dělala ve svém životě chyby, za které se dnes stydí. „Nechávala jsem si dlouho líbit určité věci, speciálně od jednoho partnera. Měla jsem si víc vážit sama sebe, mít větší sebevědomí,“ mluví o manželství s architektem Jaromírem Pizingerem. „Tuhle epizodu, bych ráda vypustila. Ale nejde to. Možná z filmu by to vystřihnou šlo, ale ze života ne.“
Dnes už si hranice naopak nastavit umí. Ale vztah žádný momentálně nemá. „Ono je to složité. A než být s někým v nespokojeném, nebo ne v takovém vztahu, jak si ho představuji, než partner napůl ano a napůl ne, tak radši žádný,“ vysvětluje. „Jsem už zase o něco dál a dnes už mi vadí i maličkosti. Chci trávit čas opravdu jenom s lidmi, které mám ráda. Taky jsem si ten okruh kolem sebe zúžila. Protože čas běží, nevím, kolik mi ho ještě zbývá, tak si chci ten zbytek užít a dělat jen věci, které mě baví a těší,“ dodává.
Zároveň jí ale nevadí být sama, což kdysi až tak dobře neuměla. Proto neuvažuje, že by se na „stará kolena“ spojila s osamělými kamarádkami a žila s nimi společně pod jednou střechou, což je trend, který nabývá na aktuálnosti. „Mám několik blízkých přítelkyň a velkých kamarádek, jak z dětství, tak z dospělosti nebo i z branže. Třeba Moniku Absolonovou. Jsou to ženské, se kterými ráda trávím čas. A je to svobodné, upřímné a veselé. Nemusím absolutně nic předstírat, jsem s nimi taková, jaká jsem, což je fantastické. Ale že bych se potřebovala s někým sestěhovávat... Já jsem ráda sama. Těší mě, když mám čas jenom pro sebe a můžu si číst, poslouchat muziku, nebo sednout do auta a někam se jet podívat,“ vypráví.
Dokument už viděly i její děti. „Dcery říkaly: Proč to točili? To není vůbec zajímavé. Vždyť to je máma, její život, který jsme s ní žily,“ směje se Bára. Syn Theodor byl ale daleko vstřícnější. „Mami, já jsem byl takový hajzlík, (dokument ho zachycuje od malinka i v okamžicích, kdy zlobil - pozn. red.) a ty jsi na mě byla tak strašně hodná a milá,“ popisuje jeho reakci Basiková. „Objal mě a říkal, že je pyšný, na to, kdo jsem. Je zlatý. To je teď můj nejlepší chlap,“ dodává zpěvačka, která má dojímací období.
Plakala i u promítání videoklipu k písničce Petra Koláře a skupiny Olympic - Co je vůbec v nás, který reflektuje téma digitální izolace. Kolář oslaví zanedlouho šedesátiny. „Každého to čeká, já už mám šedesátku tři roky za sebou,“ říká zpěvačka. „Petr je skvělý, mám ho moc ráda a Petra Jandu taky. Jsou to slušní a poctiví lidé. Nemají žádné hvězdné manýry, nedělají nikdy problémy, jsou přátelští a oba něco umějí. Moc si jich vážím.“
S Theodorem, který chodí na střední školu, nedávno absolvovala cestu do španělské Sevilly. „Na dovolené už spolu nejezdíme, ale občas si uděláme prodloužený víkend. A já jsem celý život toužila vidět španělskou corridu. Tak mi udělal radost, a jel se mnou,“ vypráví zpěvačka.
Ze křtu videoklipu k singlu Co je vůbec v nás (5. května 2026)
„Vím, že je to hodně drsné prostředí, ale chtěla jsem to zažít. Takže jsme strávili dva večery v aréně. Ta atmosféra tam byla úchvatná, všude absolutní ticho, až když došlo k nějaké akci, lidi začali křičet a povzbuzovat toreadora. A když byl býk zabit, celá aréna povstala a mávala mu bílým kapesníčkem. Ale zažili jsme také, že býk toreadora těžce zranil,“ popisuje Bára svoje zážitky z corridy.
Vracet se tam ale nebude. „Jsem moc ráda, že jsem to viděla, ale stačilo. I Theodor byl nadšený, uvědomoval si, že sledujeme něco mimořádného, obdivoval toreadory, což jsou samí mladí kluci, ale i na něj tam bylo moc krve. Většinou se hraje na šest kol, takže každý večer obvykle zahyne šest býků, a to je dost brutální,“ říká Bára.
Prostředí býčích zápasů ji fascinovalo už jako malou. Později viděla film Manolete s Adrienem Brodym v hlavní roli o jednom z nejslavnějších španělských toreadorů čtyřicátých let. „Vyhrával všechny souboje, ale jednoho dne byl býkem napaden zezadu a v pouhých třiceti letech zemřel,“ dodává Basiková.
