Sympatický, laskavý umělec vyznačující se osobitým humorem dlouho skrýval psychické onemocnění, spočívající v nezvladatelných depresích a úzkostech. Stávalo se mu, že odcházel uprostřed zkoušek, rušil představení, odmítal filmové a televizní role. Došlo to tak daleko, že nemohl ráno ani vstát z postele a normálně fungovat.
„Postupovalo to s věkem. Ráno jsem se probudil a nebyl jsem schopen nic dělat. Byl jsem v takovém napětí a stresu, že jsem musel vyhledat pomoc,“ popsal.
Naučil se s nemocí fungovat, ale musí brát léky. „Beru různé medikamenty, které mě zklidní a urovnají. Necítím tak silně ten vnitřní třas. Musím se seznámit s tím mým niterným stavem, nesmím se toho obávat, ale naučit se pracovat s tím, že ta hodina nebo dvě přejdou, já se mezitím dám trochu dohromady,“ říká.
Život v napětí. Židovský strach zažívám dodnes, svěřuje se Arnošt Goldflam![]() |
Ukázalo se, že jeho trauma má původ v dětství, respektive v pubertě, kdy mu zemřela matka, na které byl velmi závislý. Nakonec se cítil úplně bezmocný, sevřený, plný napětí a strachu a s věkem se tyto stavy prohlubovaly. Je přesvědčen, že jeho matka a teta měly rakovinu kvůli stresu způsobeným válkou. A on sám tímto stresem trpí také, ačkoli se narodil až po válce.
„Je to ten židovský pocit že za každým rohem čeká katastrofa. Já žiju – nerad – v očekávání nějaké katastrofy, která se nezadržitelně blíží a je jen otázka, kdy přijde. Ale i s tím se dá žít. Se vším se dá žít, když si to člověk správně zmotivuje,“ popsal Goldflam.
Jeho domněnky potvrzuje tým neurologa profesora Ivana Rektora, který se na Masarykově univerzitě zabývá výzkumem molekulárního a funkčního zobrazení negativních vlivů na lidský mozek. Věnuje se i následkům holokaustu. Zkoumal přeživší i jejich potomky a zjistil, že přeživší měli trvalé změny v mozku způsobené stresem i 75 let po válce a jejich potomci až do třetí generace jsou také ovlivněni. Zatím se zkoumá, jestli geneticky, nebo je to způsobeno behaviorálně, tedy chováním rodiny.
„Já k tomu měl nejprve lehkou nedůvěru, ale pak jsem si uvědomil, jak jsem tím poznamenám. A nejenom tím tzv. věčným židovským strachem, ale i fyziologicky a jsem přesvědčen, že mě to poznamenalo hodně,“ říká Goldflam, jehož otec byl rakouský žid, kterého i s bratry nacisté odvezli do Polska. Odtud se dostal do Sovětského svazu, kde ve vesnici u Lvova potkal svou budoucí manželku a domluvili se, že když válku přežijí, napíší si. To se splnilo a usadili se pak spolu v Brně, kde se jim Arnošt narodil.
Jeho maminka zemřela na rakovinu ještě než odmaturoval. Otec z něj chtěl mít lékaře. Z medicíny však odešel a toužil být malířem. Pak ho zlákalo divadlo a vystudoval režii na JAMU. Působil na scénách Večerní Brno a Divadlo X nebo v Divadle na provázku. V letech 1978 až 1993 hrál v HaDivadle. V 80. letech začal být obsazován do menších filmových a televizních rolí. Nejznámější jsou postavy Arnošta ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág a obchodníka Lustiga v pohádce Lotrando a Zubejda.
Do Prahy odešel, když se seznámil s manželkou Petrou Štětinovou, která studovala na DAMU alternativní a loutkové divadlo. Když se jim narodily děti, bylo mu už přes 50 let, tak začal psát dětské knížky, „aby na něj měly děti památku“ a manželka je ilustrovala. Knížka Tatínek není k zahození dostala cenu Magnesia litera.