Jste herec, ale také aktivní přispěvatel blogů iDNES.cz. Jak byste nazval své tvoření na blozích?
Já tam píšu, že jsem skeptický optimista a cynický romantik. Dvakrát týdně publikuji nový kreslený vtip a k němu krátkou básničku, obvykle limerik. Nemusí nutně souviset s tématem kresleného vtipu, spíš jsou v kontrastu nebo se doplňují. Je to proto, že publikovat blog bez perexu nejde. A vysvětlovat v perexu, co kresleným vtipem myslím, to tedy ne. Kreslený vtip, který se musí vysvětlovat, je na dvě věci. Ta slušnější se jmenuje lauter. (smích) Tak jsem se rozhodl, že budu psát básničky. Někdy je to těžké, protože napsat chytrou básničku dvakrát týdně nejde. Takže některé jsou více či méně blbé. Možná jsou blbé všechny.
Jsou vaše blogy apolitické? Předsevzal jste si, že budou?
Ne. Někdy jsou, někdy nejsou. Mám ale tu obrovskou výhodu, že nejsem fanoušek žádné z politikářských partají v současné české politikářské manažerii, takže si můžu dělat srandu ze všech.
Přijde vám, že v české politice chybějí osobnosti?
Osobnosti v tuzemské politice chybějí, to je pravda. Otázka ale je, jestli český volič osobnost chce. Většinový český volič totiž slyší na hodně expresivní vyjádření a krajní postoje. Já jsem přesvědčený, že každý politik někdy říká pravdu a někdy ne. Každý, bez výjimky. Každá vláda udělala něco dobře a něco špatně, stejně jako každý prezident. Nikdy jsem absolutně nesouhlasil s žádným českým politikem, ale s každým jsem mohl v něčem souhlasit. Zní to možná konformně nebo obojetně, ale ono to tak je. Když mi někdo řekne, že je čtvrtek, nebudu tvrdit, že je neděle jen proto, že s ním nesouhlasím.
Už si u mě nezahraješ, slyšel od Trošky herec známý z porno scény ve Slunce seno |
V určitém věku přichází životní moudrost vykoupená tím, že zdraví začíná zlobit. Souhlasíte?
To nevylučuju. Zvláštní ale je, že zdraví mě začíná zlobit čím dál tím víc. To je přiměřeně věku možná, a tak si říkám, jak dlouho bude trvat, než se dostaví ta moudrost. A ta se zatím někde courá.
Náš poslední rozhovor jsme natáčeli v roce 2023 na vyhlášení Blogera iDNES.cz. Od té doby jste prošel výraznou proměnou a zhubl jste. Kolik kilogramů to bylo a co za tím stojí?
Moje lékařka mě loni vážila a měl jsem 106 kilo. Na podzim mi diagnostikovali kritický diabetes. Tak jsem se rozhodl, že zatím nebudu užívat inzulin. Nasadil jsem krutou dietu a začal jsem každý den chodit. Nejdřív jsem zvládl jen pár set metrů, protože moje staré bolavé nohy to víc neutáhly. Teď už chodím každý den, někdy dva, tři nebo čtyři kilometry. Někdy méně, když je špatné počasí, ale zatím se držím. Od října chodím každý den. Za tu dobu mám úbytek 19 kilo. Neberu to ale jako žádné velké vítězství, protože mým cílem není být štíhlý. Být štíhlý, krásný a sexy, s tím jsem se smířil, že nikdy nebudu. Ale aspoň to ulevuje kloubům. Už nemusím třeba na fotbal ve Volyni jezdit, ale dojdu tam pěšky.
Je pro vás důležité mít psychiku nastavenou tak, aby vás zdravotní problémy nepoložily?
Je to možné? Já to řeším tak, jak to přišlo a jak to jde. Snažím se s tím nějak vyrovnat. Naposledy mě potěšilo, když mi moje lékařka na diabetologii minulý měsíc řekla, že už jsem na tom velmi dobře a že si můžu občas dovolit třeba i svíčkovou s knedlíkem. Vrátil jsem se domů a zjistil jsem, že v bufetu Volyňka bude v pátek svíčková s knedlíkem. Tak jsem si ji vzal domů. Ale opatrně jsem snědl jenom půlku. Jen dva knedlíky. Přežil jsem to.
Herec Vladimír T. Gottwald v rozhovoru pro iDNES.cz (srpen 2026)
Když jsme přijížděli, minuli jsme legendární vlakovou zastávku Hoštice u Volyně. S tou je samozřejmě spjatá trilogie Slunce, seno. Vy jste účinkoval ve dvou dílech. Ve druhém jste hrál Fáterníka na VHS kazetě, která byla vyměněná.
Svatého Antonína, ano.
A ve třetím díle jste ztvárnil architekta Svinutého, který měl za úkol vyprojektovat revitalizaci mlýna, na kterou tehdy JZD nemělo peníze. Jak vzpomínáte na natáčení se Zdeňkem Troškou?
Natáčení se Zdeňkem Troškou bylo vždycky stejné, ať už předrevoluční, nebo porevoluční. Můžeme si o něm myslet, co chceme, ale točil filmy, které byly svým způsobem poctivé. Netajil se tím, co chce filmem dokázat. Třeba u Kameňáku ho někdo strhal. Slunce, seno původně také, protože když se tehdy Miloš Forman poprvé po letech vrátil do Česka, někteří redaktoři, kteří toužili po vysokém umění, mu říkali: „Teď si představte, ten Troška natočil Slunce, seno, erotika.“ Forman se zeptal: „A choděj na to lidi?“ Když mu řekli, že za první měsíc přišel milion diváků, usmál se a řekl: „A o čem je tedy řeč?“
Neříkám, že Kameňáky jsou vrchol světové kinematografie, ale Zdeněk říkal, že chce natočit film, u kterého se lidé budou chechtat a který si na sebe vydělá. Prý to původně vzniklo jako sázka, že natočí film sestavený ze starých vtipů. Já mu některé vtipy přispíval a jeden jsem dokonce vymyslel přímo na place. Natáčení s Troškou bylo pohodové, protože on je velmi nekonfliktní člověk. Je někdy tak hodný a milý, až by to mohlo být filmu na škodu. Když jsem třeba zažil natáčení Božské Emy s Krejčíkem, to byla úplně jiná škola. Pokud někdo neznal některé nadávky, potom už je znal. Troška je milý, usměvavý a laskavý. On to měl ale vyřešené jinak. Ve štábu měl lidi, kteří tu drsnost zvládli za něj. On mohl poodejít a počkat.
Miluna ze Slunce, seno nestárne. Schmalzová oslavila 30 let po boku milionáře |
Dá se říct, že Slunce, seno, erotika byl ve vašem případě tak trochu rodinný byznys. Ve filmu totiž účinkovala i vaše babička Anna Pourová.
Babička si zahrála v několika filmech, většinou epizodní role. Byla například v Pánech Edisonech nebo v Trháku u Podskalského. Tam bohužel během natáčení upadla, sklouzla na kořeni a rozdrtila si levé rameno. Pořád je ale v jednom záběru, když nastane obrovská exploze. Je tam záběr na babičku a pana Bobíka, jak sedí a tleskají.
Zdeněk Troška přijel za babičkou, když se chystalo Slunce, seno a pár facek, aby ji přesvědčil, aby se přidala do místního sboru babek. Babička souhlasila. Byl na ni strašně hodný. Když se točilo Slunce, seno, erotika, přijel za ní znovu. Babička chodila po kuchyni, něco vařila a měla svoje cigáro. Na veřejnosti nekouřila, pokud to nebylo v roli, třeba v divadle. Zdeněk na ni koukal a bylo jí už přes 91 let. „Ani, vy kouříte?“ zeptal se jí. „Ano, kouřím.“ „Ale to byste neměla, to není zdravé.“ A babička mu na to řekla: „Viď? To bych taky mohla v pětačtyřiceti skapat na raka!“
Ve filmu jí filmový Venca přivezl vápno, aby si mohla nabílit dům.
To byla hezká scéna. Hlavně s tou kočkou, jak zavřeštěla a vylítla. Prý to točili dvakrát a ta kočka tam kupodivu přišla do obou záběrů. V tomhle byla lepší než mnozí moji kolegové herci. Dokázala to zopakovat a udělala to dvakrát po sobě. Zdeněk Troška říká, že je to tím, že je dobrý režisér. Takže mu budeme věřit.
Babička herce Vladimíra T. Gottwalda, Anna Pourová ve filmu Slunce, seno, erotika
Kolika let se nakonec babička dožila?
Skoro 99. To už jsem byl v angažmá v divadle v Šumperku. Někdy v lednu mi maminka zavolala a říkala: „Hele, Vláďo, babička říkala, že máš přijet, že umře.“ Babička se přitom jako nejstarší občanka města těšila, že se dožije stovky. Najednou se ale rozhodla, že už nechce. Já jsem říkal: „Mám v sobotu premiéru. Nemůžu teď přijít za režisérem a říct mu: Hele, já odjíždím, zrušte generálkový týden, protože mě volala babička, že umře.“ Maminka se jí zeptala, jestli počká do neděle. Babička řekla, že počká. Tak jsem v sobotu po premiéře sedl do auta a v neděli přijel domů.
Babička umřela, když jsem ji držel za ruku. Bylo to v únoru, nahoře v patře. Babička vydechla, zkontroloval jsem jí tep, otevřel okno a podíval se dolů. Před domem pod oknem v únoru kvetly petrklíče. Ale tyhle chvíle patří k životu. Někteří lidé by za to zaplatili vším, co mají, aby se mohli takhle rozloučit s blízkým člověkem, a nevyjde jim to. Je to obrovské štěstí.
Pojďme se bavit o něčem méně smutném. Pořád vás nabíjí práce? Chodí nabídky?
Už jich moc není. Buď nejsem tak dobrý, nebo jsem drahý. V posledních letech se párkrát ozvali, jestli bych se nechtěl objevit v nějakém nekonečném seriálu nebo se vrátit do jiného, kde jsem se několik let jako čurda pohyboval. Možná je to pocovidovou dobou. Během covidu se skoro netočilo a potom se to začalo rozjíždět. Herci, kteří mají hypotéky, najednou začali brát všechny kšefty. Je to naprosto pochopitelné. Já jsem barák zdědil, hypotéku nemám, takže na tom nejsem závislý. Když mi někdo nabídne dobrý film nebo seriál, rád ho natočím.
Když to bude špatný film nebo seriál, tak za dobrý honorář. Jak říká klasik: Neexistují malé role, jsou jen malé honoráře. Jenže na seriály mi většinou nabídli takový honorář, že jsem si říkal: pojedu do Prahy na casting, potom na kostýmovou zkoušku a pak na natáčení? Tak jsem jim řekl: „Víte co, najděte si někoho v komparzním rejstříku, kdo vám to zahraje.“ Takže rolí ubývá. Ale říkám si, že to bude spíš tím, že už jsem starý a nejsem zas tak dobrý. Občas se ale ještě někdo objeví a zahrál jsem si v několika filmech.
To člověka určitě nabije. Stejně jako setkání se Zdeňkem Troškou, který žije nedaleko.
Jo, Troška je tady pár kilometrů.
Venca Konopník ze Slunce, seno, slavil v Hošticích čtyřicet let od natáčení |
O čem si dnes povídáte?
O všem. Tolik se nepotkáváme. Občas při nějakých společenských příležitostech, když se otevíralo kino nebo krásně zrekonstruovaná Volyňská knihovna. Letos jsem si ale říkal, že už jsme se dlouho neviděli. Je to asi čtrnáct dní, co jsem mu zavolal. Zajel jsem do Hoštic, hospodský kvůli nám otevřel hospodu a seděli jsme, povídali si a jedli. Tam jsem si dovolil i nějaké dietní hříšky. Kecali jsme úplně o všem. O natáčení, životě, lidech, o tom, co nás baví, i o tom, že už nás postihuje spousta problémů. Zdeněk je ještě o rok starší než já, ale pořád je hodný. Je tak neskutečně hodný, že by ho za to člověk někdy zabil.
Máte nějaké životní motto, podle kterého žijete?
Ne.
Nebo něco, co vás drží v psychické bdělosti? Možná klid, který vás tady obklopuje?
Ono se řekne klid. Když byla covidová sezona a já tady byl třeba týden a neviděl živého člověka, tak mě to nedrželo při ničem. Hrabalo mi a hrabe mi pořád, takže tehdy mi hrabalo ještě víc než obvykle.
Ale postavil jste si studánku.
Postavil jsem skálu a udělal si studánku. Nekašlu na ni, protože je tam pítko pro ptáky. Přece ptáky nenechám žízní, tak jim tam pořád pouštím vodu. Udělám jim tam vodopád, ptáci si přiletí. Teď před chvílí jsme tam viděli žábu, která přišla dolů do studánky. Vlastně žiji ekologicky. Přes cestu mám stavebniny. Kdo se na to má koukat? Tak už čtyři roky na tu mez vysazuju různé stromečky. To, co jsem vykopal jako nálety ze zahrady, jsem vysadil tam. A podívejte se, už tam skoro není vidět.
Takže jste vlastně ekolog.
Tak trochu. Starám se, aby tady byla zeleň, a udržuju vodu. Mám tady dokonce bezodtokové hospodaření. Veškerá voda, která se tady spotřebuje nebo naprší, jde do trativodů a vsakovací nádrže. Vrací se zpátky do země, nic neodtéká. Ne že bych snad byl takový ekolog. Šetřím a nemusím platit stočné.
Máte rád přírodu.
Ale jo. Mám rád přírodu, ale nejsem hysterický ekolog. Nejsem ekotik. To je takový rozdíl mezi ekologem a ekotikem. Něco jako mezi psychologem a psychotikem. (smích)
