Přesto zůstává vnučka světoznámého režiséra Miloše Formana a uznávaného spisovatele a dramatika Jiřího Stránského skromná. „Jsem pořád na začátku kariéry,“ říká.
Váš tatínek Petr a strýc Matěj provozují Divadlo bratří Formanů, kdy roky jako kulturní scénu používají upravený remorkér, přejmenovaný na Tajemství. Loď sice většinu roku kotví na Rašínově nábřeží v Praze, ale v dobách vašeho dětství se plavila po řece. Jaké bylo dětství v kočovné společnosti?
Jak asi tušíte, hodně zajímavé. Plovoucí divadelní a kulturní scéna vznikla v roce 2000 v rámci projektu Praha – Evropské hlavní město kultury. Mně byly tehdy dva roky. A máte pravdu, že si to „kočování“ dnes asi už moc lidí neuvědomuje, protože Tajemství kotví v Praze. Dřív ovšem loď opravdu cestovala. Většinou po českých řekách, ale myslím, že nejdál doputovala až do Belgie do Antverp. A samozřejmě to bylo v mých dětských očích patřičně dobrodružné. Bydleli jsme v karavanu. Samozřejmě ne celý rok, ale třeba někdy měsíc dva, kdy jsme s tátou jezdili po štacích.
Se staršími sestrami (filozofka Josefína Formanová a Emílie Formanová, která vystudovala divadelní produkci, pozn. red.) nás učila naše dlouholetá přítelkyně Pavla. Ta s námi většinou také jezdila a později se stala i mou třídní učitelkou. Takže jsme se prostě vzdělávaly i v karavanu. Ono se to tedy týkalo především sester, já byla v těch začátcích opravdu malá. Ale myslím, že to na mně zanechalo docela pozitivní stopy. Připadám si v různých ohledech díky tomu „ostřílená“, s posunutými hranicemi nějakého komfortu.
Po pár měsících jsem už nenastupovala jako šatnářka, ale jako členka souboru.
