Jaký to byl pocit fungovat před drobnohledem kamery dva roky?
Dva roky, ale ne intenzivně. Byly tam nějaké pauzy vzhledem k událostem v mém životě. Každopádně bylo to zábavné i chvílemi těžké, protože cestou, co jsme to točili s Vítkem Bělohradským a s kameramanem Honzou Filipem, se staly různé zvraty v mém životě, takže se to třeba na chvíli zastavilo, protože mi úplně nebylo do řeči. A pak se to zase rozjelo a vlastně mi to přišlo přirozené. Ani jsem si nepřišla nějak v křeči.
Stali se z nás velcí přátelé, tak mi přišlo přirozené se otevřít, i když to není úplně mým zvykem, ale s těmi kluky to nějak šlo, a pak jsem si říkala:„Tohle tam nedáme!“ Jdu do střižny, že tohle tam fakt nedáme, ale pak tam něco z toho zůstalo, aby to bylo zajímavé.
Měla jste finální slovo vy, nebo pan režisér?
Já. Bylo to skvěle udělané. Mě to dojímalo i rozesmávalo. Je to opravdu ze tří set hodin materiálu. Vítek to sestříhal se střihači na 65 minut, kde jsou téměř skoro všechny události z mého života profesního i můj osobní život. Od narození do pětašedesáti minut z tří set hodin. Je to masakrální a smekám.
V Lucerně na projekci jsme byli svědky toho, jak jste u fotostěny hlásila: „Já se tak nerada fotím už deset let“. Jsou v tom dokumentu zmapované i vaše poslední narozeniny?
Nejsou tam zmapované, protože to už byl dokument dávno hotový. A narozeniny není třeba mapovat. (smích)
Byla byste ráda, kdyby to číslo z Googlu zmizelo?
Ideálně. Je mi to jedno, ale nenávidím to. (smích) Asi jako každá holka.
RECENZE: Pak mám bejt normální! Dokument o Anně K. je vtipný i citlivý |
Bylo těžké rozhodnutí niterně se otevřít, vyzpovídat a mluvit intimně o věcech, které jsou křehké a závažné pro duši člověka?
Bylo to těžké, ale já jsem se cítila v bezpečí, protože jak jsem říkala, se z nás stali přátelé s Vítkem a Honzou. Když se mi nechtělo mluvit, někde to bylo těžší, tak jsme prostě přestali mluvit, nedělali jsme nic a jenom jsme se bavili, šli jsme třeba lyžovat nebo tak, a pak jsme se k tomu třeba vrátili až za týden a já jsem najednou měla dobrou náladu a říkala jsem si: „Já vám ještě chci říct takovou věc...“ Vlastně to ze mě tak lítalo. Věci, které jsem nikdy ani moc nevyslovovala, ale i dost těch, které už byly řečené a které jsem neměla problém sdílet se světem, jako bylo moje onemocnění.
Když to optimisticky uzavřeme, byla to zpověď duše a svým způsobem očista?
To nevím. Očista duše asi ne. Prostě jsem to řekla. Říkala jsem si, že to třeba někoho bude zajímat, někoho to může motivovat, co všechno jde zvládnout, ale určitě zvládají lidi ještě daleko těžší věci a je potřeba se nevzdávat, ať vám život připraví spousty překážek, je třeba je přeskočit.
