Desetidílný seriál, který je volným pokračováním Ochránce z roku 2021, připravila Česká televize do vysílání na podzim. Každý díl otevře jedno společensky závažné téma, jako jsou například drogy či dezinformace a další, přičemž seriál zároveň sleduje rodinnou linku ústředních postav. Tvůrci se domnívají, že nejvíc bude společností rezonovat problematika transgenderu.
„Já jsem poměrně liberální člověk, transgender mě neděsí, drogy taky ne. Proruští dezinformátoři, kteří jsou tématem jedné epizody, mě sice děsí, ale je to věc, na které se dá pracovat. Ale násilí, šikanu, ubližování slabším, nedostatek komunikace, považuji za děsivé a začíná to velmi brzy,“ říká Aňa Geislerová.
I když na vlastní kůži šikanu nikdy nezažila, protože, jak s nadsázkou říká, spíš byla na „té druhé straně“, téma jako takové ji znepokojuje. „Dětská kriminalita, násilí mezi malými dětmi spojené s technologiemi, kdy si to natáčejí, následně sdílejí a podporují se v tom navzájem, ve mně vyvolává úzkost. Tohle téma je pro mě opravdu těžké,“ dodává.
Sama se může radovat z toho, že její potomci sociálním sítím nepropadly a tudíž jsou částečně chráněni. „Moje nejmladší dítě na nich není a nebude, to opravdu nedovolím. Nejbližší vztah k nim měla moje dcera, ale její generace je už opouští. Je to pro ně druhořadá věc. Minimálně v tom prostředí, kde se pohybuje ona,“ říká Geislerová o dceři Stelle, která se věnuje řezbářství a příležitostně i herectví a modelingu.
„A staršího syna to vůbec nezajímá,“ vypráví o Brunovi, který po vzoru svého dědy, Anina zesnulého otce, studuje japonštinu. „Takže u nás to tak přirozeně vyplynulo, že na sítích nejsou a jsem za to ráda,“ doplňuje herečka, která je přitom sama vášnivou uživatelkou sociálních síti. „Ano, zbožňuji je, ale využívám je ke své práci.“
V seriálu hraje adiktoložku pracující v oblasti drogové prevence, což pro ni prý byla výzva. „Má postava Hana Velková je zásadový bojovný člověk. Vzteklý stejně jako já. Ona ve smyslu, že se nebojí jít do konfliktu a bojovat za to, o čem je přesvědčená. Ale její příběh je také o tom, že narazí na hranice svojí liberálnosti a musí otestovat sílu svého postoje,“ říká ke své postavě. Jejího bratra policistu hraje Matouš Ruml a matku Milena Steinmasslová, loňská držitelka Českého lva pro nejlepší herečku ve vedlejší roli.
„Uvědomovala jsem si, že Aňa si je před kamerou nepoměrně jistější než já, protože má za sebou obrovskou filmografii. Takže jsem věděla, že co se řemesla týká, myšleno v tom nejlepším slova smyslu, je dál,“ konstatuje pokorně Steinmasslová, která se s herečkou až do natáčení Ratolestí nikdy nesetkala. To se nakonec ukázalo výhodou. „To, že jsme se osobně neznaly nám jako postavám umožnilo zůstávat v určitém odstupu a spíš se sledovat a reagovat. Než jít do nějaké větší provázanosti a kontaktu, což bylo pro věc jedině dobře.“
Jejich vztah matky a dcery je sice chladný, ale nikoliv nenávistný. „Je to vztah dvou dospělých žen, které by rozhodně nenechaly jedna druhou padnout bez pomoci. Ale já jako matka nesouhlasím s tím, co má dcera dělá. Aňa v roli Hany vtahuje svoji rodinu do světa závislých a z mého pohledu ji tím ohrožuje,“ poodhaluje Steinmasslová.
Scénář jim předepsal i emočně vypjatou scénu, během které se obě rozplakaly. „Pak už to máte v sobě a nejde to najednou stopnout,“ vypráví herečka, že brečely, i když se záběr musel několikrát opakovat.
Milena Steinmasslová se věnovala celý život především divadlu, ale syny se svojí prací moc neseznamovala. „Moje děti byly v tomhle velmi složité, každé úplně jiné. Tomáš, ten starší, když mě prvně viděl v kostýmu ve Viole, kde jsme s Pavlem Jurkovičem a Alfrédem Strejčkem dělali představení Endele Vendele, tak se rozplakal. Protože už jsem to nebyla já. Celé dětství neměl rád přítomnost jiných lidí ve mně. Třeba na Zdislavu (ve filmu V erbu lvice - pozn.red.) se podíval sám a až po delší době. Potřeboval odstup,“ prozrazuje herečka.
„Honza, který je o šest let mladší, je úplně jiný. Ten to naopak miloval a jezdil se mnou všude možně po zájezdech. Viděl mě i v představení Richard III., kde jsem hrála vévodkyni a zároveň bratry Richarda. Tenkrát to komentoval: ‚Jsem rád, že jsi aspoň jednou neumřela‘,“ vzpomíná Steinmasslová.
Kvůli představení Izolovat, ale zachovat, které jako dokumentární drama o souboji bývalého vůdce Sovětského svazu Josifa Stalina a prozaika a dramatika Michaila Bulgakova sama napsala, však přiměla k návštěvě divadla oba syny. „Mladší to viděl dvakrát a přála jsem si, aby na to šel i Tomáš. Ne kvůli mně, ale tomu tématu, scénografii…,“ prohlašuje. „Teď nepíšu nic, muselo by přijít téma, které by si mě osedlalo. Posledním takovým byla Toyen – Všechny barvy samoty, kterou jsme dělali v Divadle Kolowrat. Iniciovala jsem napsání tohoto textu a fungovala jako nadšený polodramaturg při jeho nastudování.“
Aňa Geislerová se vedle hraní věnuje pedagogické činnosti. „Pořádáme s mojí kamarádkou Kateřinou Oujezdskou (herecká agentka a zároveň manželka režiséra Marka Najbrta – pozn. red.) herecké workshopy, kde se snažíme uceleně lidem vysvětlit, co to znamená stát před kamerou. Zároveň učíme na katedře režie pražské FAMU práci s hercem. Kamera si žádá autentičnost, pravdu a taky odvahu,“ shrnuje. „I já se pořád učím a vzdělávám, chodím na workshopy, je to celoživotní záležitost.“
V televizi byla Aňa nedávno viděna jako vyšetřovatelka v reprízovaném trojdílném filmu Ztracená brána, který natočila s Jiřím Strachem. „Nic konkrétního si z natáčení nevybavuji, přece jenom je to už dávno. Ale ráda říkám, že Jirka Strach, kterého znám od svých čtrnácti let, kdy jsme s Vaškem Kolbou hráli ve filmu, se nímž se hlásil na FAMU, se na tu školu dostal díky nám,“ usmívá se.






















