Ale role se chopila s nadšením. Přišla k ní ve stejné době jako scénář k filmu Karavan, ve kterém rovněž ztvárnila hlavní postavu a zároveň byla jeho výkonnou producentkou. A nebylo to naposledy, herečce se na druhé straně kamery zalíbilo, chtěla by se do budoucna této činnosti věnovat systematicky.
„Fascinovalo mě, jak zajímavá témata, scénáře a typy postav se člověku dostanou do rukou ve chvíli, kdy si myslí, že už ho všechny zajímavé věci budou jenom míjet a že přichází období, kdy bude hrát tetky, babky kořenářky a podobné,“ zavzpomínala. „A tahle postava se mi líbila tím, jak je nejednoznačná a tajemná. Je to typ rolí, který mě baví, jsou větší výzvou. U Ingrid nevíme, jestli je kladná, nebo záporná. Ale její příběh dojde do bodu, kdy to aspoň částečně pochopíme.“
Aňa Geislerová ve filmu Pramen (2026)
Zároveň přiznává, že vytvářet nesympatickou postavu je těžké. „Myslím, že jediný, kdo to reálně dokázal, je Kryštof Hádek v minisérii Volha, kde hraje nejvíce bezcharakterního člověka a všichni ho mají rádi,“ prohlásila.
Příběh se odehrává v osmdesátých letech, kdy se na romských ženách nejen na Slovensku, ale i v Česku, vykonávalo bezpráví. Byly všemi možnými prostředky „dostrkávány“ ke sterilizaci. Tímto způsobem stát reguloval jejich porodnost.
„To, co považujete za logické a správné, ještě nemusí být morální, a to je nadčasové téma,“ říká scenárista a režisér Ivan Ostrochovský, který se nebál obsadit do filmu i neherce.
Éva Bandor a Simona Boledovičová ve filmu Pramen (2026)
Sanitářku Agátu, která změní přemýšlení Ingrid o práci i osobním životě, hraje Simona Boledovičová, pro kterou to byla první velká příležitost před kamerou. „Já Ivanovi vždy říkám, že jsem si pro svůj debut nemohla přát kolem sebe lepší lidi. Aňa je neskutečná profesionálka, strašně moc věcí jsem se od ní naučila. Pomáhala mi například s tím, jak se vcítit do postavy, dokonce mě vzala na svůj workshop, odkud jsme pak letěly na natáčení do Budapešti, takže jsem teorii mohla hned využít v praxi,“ říká začínající herečka.
Nakonec se obětovala a nechala se Aňou i ošetřit. „Byla to ta nejstrašlivější věc, která se během natáčení odehrála a je zachycena i ve filmu. Ale já se z ní následně málem zhroutila,“ vypráví Geislerová. „Já mám totiž tendence rychleji konat než myslet, do všeho se hrnu, protože mám ráda zážitky, jsou pro mě důležité. Tak jsem se nabídla, že vůbec nemám problém odebrat Simoně krev.“
Aňa Geislerová, Éva Bandor a Simona Boledovičová ve filmu Pramen (2026)
„Jenomže jsme měli k dispozici staré dobové jehly a s těmi to nešlo tak dobře. Později mi došlo, že jsem jí mohla ublížit nebo i zabít, kdybych jí třeba poslala do žily vzduchovou bublinku. Ale v tu chvíli jsme prostě všichni zešíleli,“ sype si Aňa Geislerová zpětně popel na hlavu.
Když točila Želary, musela si osvojit lékařský steh a teď si ho kvůli natáčení Pramene osvěžila. „Prostě jsem se musela naučit sešívat člověka,“ vysvětluje. Točila scény porodů i císařské řezy. Do role se dostala i díky diskuzím se svým tchánem – porodníkem a jeho manželkou, která bývala porodní asistentkou.
Aňa Geislerová na uvedení filmu Pramen na festivalu v Karlových Varech (4. července 2026)
Manžela jí před kamerou hrál Vlad Ivanov. „Vždycky s úsměvem, vždycky podporující. Máme společného agenta v Londýně, tak jsme se v průběhu let setkávali i mimo natáčení a zkoušeli uhodnout, jak dlouho se ještě bude tenhle film točit. A on si celých těch pět let držel plnovous,“ říká Aňa s obdivem.
Nezapomenutelné bylo pro všechny natáčení v romské osadě u Rimavské Soboty. „Pro mě to byl neuvěřitelně silný zážitek. Na jednu stranu to bylo strašné, ale na druhou jsem tam cítila neskutečnou vřelost, otevřenost a čistotu mysli tak, jak to jen Romové umí. To, že jsme chytili blechy a museli jsme se adaptovat na až středověký zápach, bylo vedlejší,“ vzpomíná. „Člověk by měl vždycky nejdřív zkusit aspoň nahlédnout do kultury, která je mu cizí, než si ji dovolí soudit, měnit nebo dokonce odsuzovat k zániku.“
ROZHOVARY: Udělali jsme si tě jen kvůli přídavkům. Geislerová o tatínkově humoru |
Velkého překvapení se tam dočkal režisér. „Ve filmu je scéna, ve které pohřbíváme romské dítě a my jsme v celé osadě nebyli schopni sehnat žádné, které by bylo ochotné si do té rakve lehnout. Protože Romové jsou strašně pověrčiví. Nakonec se nám podařilo najít mexické dítě, které vypadalo jako Rom,“ přiznal.
Dodnes se přesně neví, kolik romských žen bylo na Slovensku sterilizováno. Dokumentace už neexistuje a samy se k tomu přiznat nechtějí, neboť je to v romské společnosti stigmatizuje. Souhlas ke sterilizaci si na nich lékaři „vynutili“ někdy přímo během porodu, kdy je přesvědčovali, že ze zdravotních důvodů, by už další děti mít neměly. Zneužívali jak jejich negramotnosti, tak neschopnosti zorientovat se v odborné terminologii. „Mnohé z těch žen vůbec nepochopily, že už nikdy nebudou moci mít dítě, že je tento proces nevratný,“ říká Geislerová.
Aňa Geislerová ve filmu Pramen (2026)
„Předpokládaly, že sterilizace je něco jako dezinfekce. Sterilizované nástroje jsou čisté nástroje, takže si myslely, že je to něco, co je zachrání před dalšími zdravotními potížemi,“ říká slovenská producentka Katarína Tomková.
Leckdy byly motivovány i finančně, aby zákrok podstoupily. V jiných případech jim bylo vyhrožováno odebráním dětí a umístěním do dětského domova, pokud se nepodvolí. Zatímco v Česku se dočkaly následně odškodnění, na Slovensku k vyrovnání nedošlo.
Režisér Ostrouchov ale nikoho nechce obviňovat. Lékaři vykonávali to, co byla státem podporované a legální. „Jenomže ve chvíli, kdy přestaneme vnímat konkrétního člověka a začneme věřit abstraktním představám o tom, co je správné a prospěšné pro společnost, se hranice mezi dobrem a bezprávím může nebezpečně rozostřit,“ varuje.
24. června 2026 |
