Je nepřehlédnutelná. Kariéra Ani Geislerové se táhne českou kulturou jako pevná červená nit. Začínala jako čtrnáctiletá ve filmu, který režíroval Ondřej Trojan podle scénáře Petra Jarchovského a Jana Hřebejka, po konkurzu, z něhož ji prý pro drzost nejdříve vyrazili. Od té chvíle hrála ve většině nejvýznamnějších filmů od 90. let do současnosti. Nebo je někdo, kdo si nevybavuje Requiem pro panenku? Jízdu? Návrat idiota?
Její Hanele ve filmu Želary se dostala pod kůži celé generaci, o pár let později se v Česku mluvilo o jejím ztvárnění Boženy Němcové i Olgy Havlové. Je držitelkou pěti Českých lvů a její jméno je známé i v zahraničí.
Jste jediná česká hvězda, která překročila naše hranice.
No, hvězda... V mém životě se opakuje stále stejný vzorec, když je na jedné straně něčeho moc, na druhé straně toho bude méně. V Česku je moje kariéra stabilně budovaná, dosáhla jsem jisté až luxusní pozice, kterou jsem budovala roky. Vážím si toho. Ten skutečně hvězdný svět v zahraničí je pro mě pořád spíše věcí fantazie. Také si díky němu vážím toho, co zažívám v Česku. Velice dobře vím, v čem jsem dobrá a co mě to stálo.
Do vašeho příběhu to vypadalo, že v Česku nemůže existovat čistě filmový herec.
Asi jsem se ve fázi dětského vzdoru, kterou jsem mimochodem možná ještě pořád v sobě neuzavřela, rozhodla, že nebudu přistupovat na to, jak mi někdo předkládá, že bych měla žít. Nechtěla jsem a nechci přistoupit na cizí verzi mého příběhu. Vím, že tak spousta lidí žije.
Která role na počátku kariéry pro vás byla důležitá?
Mě fascinovala hned první role v Pějme píseň dohola. Bylo to navíc osudové setkání, což jsem tehdy netušila. Petr Jarchovský a Honza Hřebejk to napsali, Ondřej Trojan režíroval. Od té doby mě s nimi pojila velká část mého profesního života. Spousta věcí ke mně přichází fatalistickým způsobem a všechno, co se stalo, bylo správně. Při Requiem pro panenku jsem si uvědomila, že je to náročná a zodpovědná práce, že může být stresující, intenzivní, vyčerpávající. Bylo mi čtrnáct let a na všechny lidi ve štábu jsem se upnula, jak na druhou rodinu.
Ceny jsou razítka do pasu úspěchů. Večer bývá hezčí, když vyhrajete, říká Geislerová |
Nastal tam moment, který změnil můj pohled na filmovou práci. Tehdy se točilo na film, bylo málo materiálu, vše se mohlo natočit jednou nebo dvakrát. Neexistovaly monitory, tak jsme jezdili každý večer do kina na projekci toho, co se ten den natočilo. U jedné z nejtěžších scén se večer ukázalo, že na filmu byl škrábanec z laboratoře. A já cítila na jedné straně zklamání, ale na druhé straně šílenou radost, že jsem dostala šanci to opravit. Došlo mi, že to můžu zahrát líp, ruce dát víc do vzduchu, víc hrát očima. To byl první vědomý pracovní postup, který jsem na sebe uplatnila.
Jak je člověku ve frontě na casting?
Zpětně to nahlížím tak, že v mém přístupu bylo dost drzosti. Přemýšlela jsem o tom tak, že sice chci moc uspět, ale jestli roli beru, si vybírám já. Neměla jsem sebevědomí, ale ani příliš velké nervy, spíš určitou jistotu. Byla jsem teenager a to, že mi byly věci trochu jedno a neměla jsem v tom velké chtění, tomu možná dost pomáhalo. Pak určitě hrály roli náhoda, štěstí. Já do rolí v devadesátkách pasovala, nehrála jsem divadlo, takže jsem měla čas. Dnes mi přijde neuvěřitelné, že bych já oslovila člověka s tím, že bych chtěla, aby hrál v mém filmu, poslala mu scénář a on by si ho přečetl, zjistil, že ta role je vedlejší, a vzkázal mi, že vedlejší role nehraje. Sebevědomí jsem fakt neměla velké, ale byla jsem si jistá, které role patří mně.
Celý rozhovor s Aňou Geislerovou najdete v novém, dubnovém Art Issue časopisu Harper’s Bazaar.
