A protože nedávno byly samy v Japonsku, staly se společně s Jenovéfou Bokovou vhodnými kmotrami expozice Japonské mlžné lesy v pražské Botanické zahradě. „Svět, který vás jako dítě obklopuje, vás taky formuje. A táta tím, že byl japanolog, kaligraf a novinář (spolupracoval přes třicet let s redakcí Yomiuri Shimbun v Japonsku – pozn. red.) nám předal lásku k japonské kultuře a poezii a společně s naší mámou, která je zase malířkou, nás naučili vnímat krásu,“ říká Ester Geislerová, která je režisérkou připravovaného dokumentu o Petru Geislerovi s názvem Dvě deci tuše.
„Nejvíc mě v Japonsku uchvátila příroda a to, s jako láskou tam k ní přistupují. Jak opečovávají každý kmen i kámen, jak zvelebují svoje prostředí,“ zavzpomínala Ester.
„A to, že některá místa nechávají volně a divoce zarůstat, je také součástí jejich tradiční kultury, která tak vzdává hold tomu, že věci jsou krásné tak, jak jsou. Ať už jsou zasazené, nebo rostou volně, ať už raší, nebo tlejí. Všemu se věnuje nějaká péče,“ doplňuje ji Aňa.
Film by měl zachytit působení Petra Geislera na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přiblížit jeho přátelství a spolupráci se světoznámým japonským tanečníkem Minem Tanakou, ale také zaznamenat jeho „cestu alkoholu“, prostřednictvím nějž se vyrovnával s šedí komunistického režimu.
Aňa Geislerová, Věra Geislerová, Miroslav Polcar a Ester Geislerová na otevření expozice Japonské mlžné lesy v pražské Botanické zahradě (18. září 2025)
„Většinu času jsme trávili ve městě a pak jsme se chtěli se štábem vydat na horu Fuji, jenomže nějakou špatnou shodou okolností jsme nemohli nahoru vyjet, protože bylo už po sezoně. Nedalo se dostat ani do základního tábora, tak jsme hledali náhradní řešení a jak už to tak někdy bývá, že náhradní varianty se stávají lepšími než původní plány, skončili jsme nakonec u malého jezera, kde pořád ještě kvetly třešně a sakury, v malém obchůdku jsme si mohli koupit polívku a čaj a odtamtud jsme koukali na Fuji. A já už budu mít Japonsko navždy spojené s touto nádherou. Protože už ta příroda sama o sobě je tam kouzelná až omračující. Mimochodem o hoře Fuji Japonci mluví jako o živé bytosti, jako o pramáti nebo praotci, který na všechno shlíží,“ říká Aňa, která by se do Japonska ráda někdy vrátila.
Do Botanické zahrady ji doprovodila i maminka s přítelem a zavzpomínala, jak to u nich doma vypadalo, jak moc rodinu profese jejího dnes už zesnulého exmanžela ovlivnila. „Všechno, co bylo spojeno s Japonskem, bylo krásné. Japonští kamarádi, kolegové z japanologie, profesoři a to všechno právě bude zaznamenáno ve filmu, který dcery točí,“ říká.
Poprvé se Petr Geisler dostal do Japonska v roce 1986, kdy jejich nejmladší dceři Ester byly dva roky. „Když se po necelých třech měsících vrátil domů, vyprávěl, že mu chyběl kmín a chleba,“ vzpomíná Věra Geislerová.
Ester, Anna a Lela Geislerovy
„Ty ryby, co tam jedl, už nenáviděl,“ doplňuje ji Aňa. „Říkal, že se mu stýskalo a přivezl mámě přívěsek s obrovským modrým safírem a diamanty, o který ale přišla, když nás pár let poté vykradli,“ dodává.
Když přijeli ke Geislerům domů jeho přátelé, mluvilo se anglicky. „Táta nás do ničeho netlačil, byl pacifista, takže nám japonštinu nevnucoval. Ale naučil nás japonsky počítat a dbal na to, abychom se věnovali angličtině. Ono to mělo docela logiku, protože když se učil japonsky, všechny učebnice byly v angličtině. Takže to bral tak, že angličtina je vstupní brána ke všem ostatním jazykům a trval na ní,“ vzpomíná Aňa na léta dospívání.
„A pořád jsme doma jedli něco japonského, od zaměstnanců jsme dostávali různé doplňky,“ vypráví její matka.
„Hlavně byl u nás doma zabydlený rýžovar, což je báječná věc. Rýže byla základem mnoha pokrmů už od mého dětství. Já to ve své rodině držím dál, je to pro nás úplně přirozené,“ říká Aňa.
David Vodstrčil a Aňa Geislerová na červeném koberci před uvedením filmu Karavan (9. července 2025)
V Japonsku mluvily Ester s Aňou s lidmi, kteří si jejich otce pamatovali, pro které pracoval anebo na něj měli nějaký vliv. „Udělaly jsme rozhovor i s Aničkou Cima, která je autorkou románu Probudím se na Šibuji a byla tátovou žačkou. Objevuje se v její knize jako takzvaný profesor,“ vypráví Aňa. „Ale já v tomhle případě nejsem kreativec, tím je Eťa, já jsem jenom výkonný producent a organizátor,“ upřesňuje svůj podíl na vznikajícím dokumentu.
Jako executive producer je pro změnu podepsaná pod celovečerním snímkem Karavan, ve kterém ztvárnila hlavní postavu – matku mentálně postiženého syna. „Executive producer nemá přesný překlad do češtiny, ale znamená to, že se podílíte nebo nějakým dílem přispíváte ke vzniku filmu, ale nemáte na něj vyloženě vliv, nemusíte pobíhat a organizovat,“ objasňuje.
Japonštině se věnuje Anin starší syn Bruno. „Je v Brně, začal tam studovat na Masarykově univerzitě japanistiku. Hodně o to usiloval, aby se tam dostal. Předtím tam jezdil dělat jazykové testy a zkoušky a teď tam nastoupil,“ vypráví Aňa.
Součástí filmového vzpomínání na otce bude i výstava jeho kaligrafií v pražském DOXu. „Posbírali jsme je po rodině, přátelích, příbuzných, které jimi táta obdarovával. Na tom si mákla hlavně Eťa, aby to dala dohromady. Něco je ve sbírkách Národní galerie, tak se dohodlo jejich zapůjčení a spousta věcí byla i v jeho pozůstalosti,“ přibližuje Aňa. Sama se nikdy nezkoušela kaligrafii věnovat, byť, jak prozradila její matka, výtvarný talent má.
Aňa má za sebou náročný, ale úspěšný rok. Završila ho pobytem na filmovém festivalu v Cannes, kde Karavan soutěžil v sekci Un Certain Regard a cestou do Toronta na filmový festival, kam jela s delegací k anglickému filmu & Sons argentinského režiséra Pabla Trapera. „Ten film má fantastické obsazení a mně je pořád záhadou, jak jsem se tam mezi těmi hvězdami ocitla já. Ale jsem na to velice hrdá a mám z toho radost,“ vypráví Geislerová.
Film poprvé viděla až v Torontu a považuje ho za dobrý. „Je natočený podle velmi úspěšného stejnojmenného románu. Scénář k němu napsala oscarová scenáristka a jde o komplikovaný příběh vyprávějící o hodně zničeném spisovateli - géniovi, který už dosáhl všeho, čeho mohl, včetně různých ocenění, a teď žije se svým nejmladším synem a hospodyní, kterou hraji já, v ústraní. Jednoho dne si k sobě povolá svoje další syny, kteří zůstali s rozvedenou matkou a nenávidí ho, aby jim něco oznámil. A pak jim sdělí, že ten syn - jejich bratr, o kterém se domnívali, že je dítě z nějakého vztahu, jenž rozvrátil jejich rodinu, není ve skutečnosti syn ale jeho klon, protože se nechal naklonovat. A já, jak se ukáže, nejsem jenom hospodyně, ale zároveň z organizace, která to umožnila a taky matka, která ho porodila. Je to hodně zvláštní příběh, ale má v sobě spoustu lidskosti a humoru, fakt mě bavil,“ dodává.
A jak se česká herečka dostala k argentinskému režisérovi? „Mám v Londýně agenta a tohle šlo čistě přes něj a jeden fantastický festival, na kterém je umožněno hercům setkat se s nejlepšími britskými castingovými režiséry. No a moje setkání s Ninou Gold se proměnilo v tohle. Nemusela jsem ani na casting, rovnou mě obsadili. Sama nevím, jak se to přihodilo,“ vypráví.
S hraním v cizí řeči problém nemá. „Emoce jsou univerzální, jenom jazyk je jiný. Vždycky budu přízvuková herečka, ale v angličtině je mi velmi dobře,“ říká. Ze všeho nejvíc ji ale potěšilo, že nemusela dělat na roli konkurz. Režisér jí věřil. Přitom o tom, jak se připravit na casting, pořádá Aňa pro herce workshopy. „Ale nikdo je nemá rád,“ přiznává, že i pro ni je výhrou, když se jich nemusí zúčastňovat.
