Kvůli pandemii bylo zastaveno natáčení dalších dílů velmi populárního slovenského seriálu Nový život, ve kterém jste ztvárnila jednu z rolí. Jaká je teď aktuální situace?
Mám radost z informace, že se natáčení zase brzy rozeběhne. Sice ještě nevím, jak to bude se mnou ohledně testování na covid-19 a také s mými přejezdy přes hranice, ale věřím, že všechno půjde hladce.
Znamenala pro vás karanténa také „nový život“?
V jistém směru bezesporu ano. Zpočátku jsem sice propadla pocitu nepotřebnosti, ale to se týkalo jen mé profese. Brzy jsem pochopila, že moje „hlavní role“ začala být jiná. Mám dítě školou povinné, které se muselo s plným nasazením začít učit doma, čemuž jsem věnovala veškerou energii. Stejně jako ostatní rodiče v této situaci, i my jsme procházeli fázemi, které byly často docela bizarní. Ale zjistila jsem, že člověk je velmi přizpůsobivý tvor, který si zvykne na všechno.
Co pro vás bylo nejtěžší?
Novinkou pro mě bylo udělat si pevný denní harmonogram, což bylo ze začátku docela těžké. Pro mě coby nesystematického jedince to byla velká výzva, prostě jsem překvapila samu sebe. Na druhou stranu ale odpadl takový ten každodenní stres neustálého pendlování za prací spojený s dochvilností. Mohla jsem si den časově plánovat naprosto podle sebe, což se mi docela líbilo. Horší pro mě byly týdny bez dcery. Pečovali jsme o ni s jejím tatínkem střídavě, to už jsem si pak připadala úplně zbytečná. Dostat se ze stovky na nulu byl pro mě opravdu zvláštní stav.
O strachu z nejistoty ani nemluvím. Zpočátku jsem velmi pozorně sledovala všechny informace okolo situace, po čtrnácti dnech jsem ale zjistila, že si od nich musím dát pohov. Nedělalo mi to dobře. Začala jsem ale běhat a musím přiznat, že jsem na sebe díky tomu pyšná.
Díky vaší práci jste neustále obklopena lidmi, chyběli vám?
Ano i ne. Brzy začínáme s divadelním souborem Háta zkoušet nové představení Svatba bez obřadu, na což se už moc těším. Na druhou stranu jsem ale samotář a izolace mi problém nedělá. Zjistila jsem, že už jsem v takové své soukromé karanténě vlastně už dlouho. (smích) Možná jsem si navíc potřebovala nějak odpočinout, zjistila jsem totiž, že i v domácím režimu jsem najednou jen těžko stíhala. Jak já to vlastně pak dělám v normálním provozu, ještě dohromady se svou celkem časově náročnou prací? Vysvětlení je, že je člověk dlouhodobě přetížený a ani o tom neví. A to není dobře.
Co vám bezpečně pomáhá v těžkých chvílích?
Moje zkušenost je taková, že čas všechno vyléčí. Nic nejde uspěchat. I smutek, strach a další nepříjemné emoce musí dostat svůj prostor, abych je mohla zpracovat.
Vraťme se od pandemie zpátky v čase. Jste inženýrkou ekonomie, děláte si sama daňové přiznání?
V žádném případě! Jak už jsem řekla, nejsem systematický člověk, kdybych se měla o tyhle věci starat sama, asi by mě zavřeli. (smích)
Od uvedení úspěšného filmu Rebelové uplynulo vice než dvacet let, jak se zpětně díváte na svou roli Buginy, díky které jste vešla do povědomí filmových diváků?
Kéž by takových Bugin bylo víc! Ale vážně, Rebelové měli velký úspěch, který dopředu nikdy neodhadnete. Za tuhle roli nikdy nepřestanu být vděčná.
Další vaší retro rolí byla Veronika v seriálu Vyprávěj. Připomněly vám některé scény nebo reálie doby vaše dětství?
Teď jsem si zrovna Vyprávěj znovu připomněla, protože ho v televizi opakují. A samozřejmě, všechno co jsme hráli, mě vrátilo zpátky. Ať už to byla hudba, oblečení nebo třeba autentické události ve světě. Jako bych to požívala znovu.
O čem byste nejraději vyprávěla vy, na co ze své minulosti nejvíce vzpomínáte?
Moje dětství bylo krásné i díky baletu, kterému jsem se v té době hodně věnovala. Musím zmínit skvělou paní učitelku Magdalénu Thierovou i svoje kamarádky z naší skupiny, byla to nádherná doba. Navíc mi to v baletu docela šlo, měla jsem výsledky, což bylo hodně motivující a dělalo mi to velkou radost. Moc ráda na tu dobu vzpomínám, mimochodem tehdy jsem poprvé přišla do kontaktu s jevištěm a publikem, což možná předurčilo mou pozdější profesi.
Jste Slovenka, vaše čeština je však téměř dokonalá. Existuje nějaké české slovo, které vám dá vždycky zabrat?
Jednou jsem měla v jakési reklamě říct „sto čtyřice tosm“ a u toho jsem se docela zapotila. A pak mi dělají problém slova, kde je „ř“ i „ž“ zároveň.
Jste vášnivou čtenářkou, jaké knihy vám právě leží na nočním stolku?
Paradoxně jsem během karantény úplně přestala číst! Nechápu, jak je to možné. Takže na mém nočním stolku už pěkně dlouho čeká na své dočtení jedna detektivka. Neptejte se mě ale, která kniha je moje nejoblíbenější. Takhle já nepřemýšlím, nemám sestavený žebříček top ten v žádné oblasti života. Já věci takhle nehodnotím, líbí se mi toho spousta, obohacující je pro mě cokoliv.
S Vilmou Cibulkovou jste před časem nazkoušela v alternaci velmi oceňované představení Gedeonův uzel...
Tohle je moje první opravdu dramatická postava. Jde o krásný a hodně těžký text, navíc jde o vážné téma, kde není moc prostoru k humoru. Od Vilmy Cibulkové se hodně učím, je to živel. Moje role je trošku nevděčná v tom, že má méně textu, o to víc musím ale hrát v pauzách, kdy je ticho. Gedeonův uzel je ale věc, kterou bych nemohla hrát moc často. Stalo se mi, že jsem si zpočátku smutek své postavy nosila i domů, časem jsem se to ale naštěstí naučila korigovat.
Co je váš gordický uzel? S čím se stále dokola v životě potýkáte?
Sama se sebou. Mám pocit, že tenhle uzel se nikdy pořádně rozmotat nedá. (smích)
