Alexandra Myšková byla úspěšnou českou divadelní herečkou, než v roce 1969 emigrovala do Norska. Její cesta k herectví začala už v dětství, kdy ji vybrali do rozhlasu, aby recitovala báseň k narozeninám prezidenta Masaryka. Později se rozhodla jít na konzervatoř. Za války byli zabiti oba její rodiče. Ztrátu milovaných rodičů v 19 letech zvládla jen díky přátelům z divadla. „Všechno, co mě drželo, byla práce,“ říká Myšková v novém dílu pořadu 13. komnata.
V roce 1945 nastoupila do Studia Národního divadla a poté do Realistického divadla. Tam se seznámila se svým pozdějším manželem Vladimírem Rážem, idolem dívek a žen. „On okouzloval ženy od 12 do 60 a já věděla, když si ho vezmu, že je budu všechny mít u branky, ale já ho prostě měla ráda. To byl fajn mužský, byla s ním legrace a měli jsme se rádi do konce jeho života,“ říká Myšková.
Vladimír Ráž v pohádce Pyšná princezna z roku 1952
V roce 1949 se jim narodil syn Martin, o dva roky později přišel na svět jejich druhorozený syn David, který však zemřel v osmi měsících v dubnu 1952 za dosud nevyjasněných okolností.
„Vykoupala jsem, nakrmila, odjela do divadla, všichni byli doma, přišla jsem z divadla, ohřála flaštičku a přišla k němu a dítě bylo mrtvé. Vladimír ho odvezl okamžitě do dětské nemocnice a já nikdy nedostala do ruky žádný papír. Prostě konec,“ vzpomíná herečka.
„Že nám zemřel Davídek byla největší tragédie mého života. Nikdo vám s tím nepomůže. Ani nemůže,“ popisuje Alexandra Myšková, jejíž vztah s manželem se po této tragédii rozpadl. Před psychickým zhroucením ji tehdy zachránila herecká práce a touha po dalším dítěti.
Pyšná princezna trochu jinak. Hlavní hrdina zažil při natáčení krušné chvíle |
V roce 1956 se jí z krátkého vztahu narodil vytoužený syn Eduard. V té době hrála velké role, byla mezi prvními členy Městských divadel pražských a učila na DAMU. Jako pedagožka vyjela v roce 1968 se svými studenty do norského Osla hostovat do zdejší Státní divadelní školy.
Myšková se v Norsku spřátelila s místními divadelními pedagogy a dostala nabídku strávit tu prázdniny i se svými syny. Během dovolené ji oslovil rektor školy, zda by měla zájem u nich jako pedagožka hostovat, pokud se naučí norsky. V Městských divadlech pražských ji uvolnili, rychle se tedy přihlásila na kurz norštiny pro vysokoškolské pedagogy a 1. září 1969 začala v Oslu učit. „V Norsku jsem byla naprosto nadšená vším,“ říká.
Alexandra Myšková se svým bývalým studentem Jiřím Štěpničkou
Před Vánoci 1970 obdržela dopis z Městských divadel pražských, v němž stálo, že ministerstvo kultury vyžaduje, aby si přijela vyměnit výjezdní doložku. Nechtěla riskovat, že ji nepustí z Československa zpět a zůstala v Norsku natrvalo. Vzdala se tak definitivně své herecké kariéry a vyměnila ji za tu pedagogickou a později i režisérskou. V letech 1969–1994 vyučovala na Státní divadelní škole v Oslu a v letech 1994–2014 na Muzikálové a taneční akademii Bardar. Kromě toho začala režírovala v rozhlase i v divadle. V roce 1983 získala za režii Turgeněvovy inscenace Měsíc na vsi norskou cenu kritiků. Za svůj celoživotní přínos norské kultuře byla oceněna Řádem krále Haralda V.
Po revoluci se začala pravidelně vracet do Česka a své bývalé studenty, mezi nimiž jsou Viktor Preiss nebo Jiří Štěpnička, udivuje svou vitalitou. Sama to přisuzuje svému krásnému dětství. „Mamička. Obrovskou láskou a vším, co ta máma dělala. Asi to dělala, jak měla. To mi dalo sílu do všeho ostatního. Ta máma do mě napumpovala sílu na sto let,“ říká herečka.
