Jste myslivec, milovník přírody i lovec. Co rád připravujete ze zvěřiny? Nejraději mám asi steakovou úpravu zvěřiny, tedy rychlé opékání. Já totiž, když si zvěřinu zpracovávám, tak peču kosti a následně je svářím na demi glace, zvěřinové základy do omáček. Ke steaku pak stačí vytáhnout z mrazáku malou kostičku demi glace a udělám k tomu jakoukoli dobrou omáčku. Pak mám rád roastbeef z jelena siky nebo z jelena evropského. Co se týče drobné zvěře, neexistuje lepší polévka než z bažanta. Řízky naruby podle Evičky Medunové z divoké kachny, ty úplně miluji.
Sdílí rodina vaši zálibu v kulinářství?
Ano, oba chlapci se v tomto směru potatili, rádi vaří a ochutnávají nové věci. I ten čas v kuchyni si dokážeme užít společně.
Jaký je jejich vztah k lovu a přírodě?
Starší syn, jemuž je 21, má dokonce myslivecké zkoušky a studuje na pražské zemědělské univerzitě. Teď se navíc bude hlásit pravděpodobně na myslivost. Tam je vztah k přírodě zcela evidentní a zaplaťpánbůh i chytá ryby. U toho mladšího, patnáctiletého, to ještě hledáme, i když ryby chytá také, když na to přijde. Víc ho baví přežití a dobrodružství v přírodě, ten lov u něj zatím nepropuknul.
Potkáváme se na brněnském výstavišti, na lesnickém a mysliveckém veletrhu Silva Regina. Jezdíte sem rád?
To víte, že ano, s mojí profesí moderátora se mnoho let pojí výstaviště jako místo pro pracovní příležitosti. Nejsem úplně milovník velkého množství lidí, ale na tento veletrh jsem moc rád dorazil.
Na kterých akcích jste tady ještě byl?
Jezdil jsem do Brna na Invex, na Stavební veletrh, vždycky jsem tu moderoval a několik dní bydlel. Mám takový zážitek, který byl pro mě mimořádný. Jednou, když jsem se chystal s kolegou Jakubem Wehrenbergem na moderaci v hotelu Voroněž, tak nás upoutal billboard na veletrh pohřebnictví Venia. Neváhali jsme a volný čas v Brně jsme strávili návštěvou tohoto veletrhu. Byla to fascinující podívaná! Na expozici hrobních rypadel, tiskáren na parte, exhumačních pytlů, rakví s mnoha ženskými jmény a uren. Bylo to sice bizarní, ale byznys jako každý jiný. V každém případě na to rozhodně nikdy nezapomenu.
Na letošním mysliveckém veletrhu vám seděl na ruce orel skalní. Je o vás známo, že vám sedí i sokol, a to s velkým S. Jak dlouho se s Ondřejem Sokolem znáte a jaký byl start vaší spolupráce?
To vám řeknu přesně. My jsme se s Ondřejem potkali v Brně, už si nepamatuju, kdy to bylo, ale vím, při čem to bylo. Šlo o natáčení filmu Útěk do Budína, kde Ondra hrál hlavní roli a já jsem tam hrál jednoho z jeho kamarádů. Díky tomu filmu jsem se nejenom seznámil s Ondrou, ale objevil jsem i další a pro mě zásadní a důležité místo v Brně, a to je restaurace Na Bláhovce. Tam jsme i natáčeli, ne, že bychom tam jen chodili. A od té doby, když jsem v Brně a mám alespoň trošku času, tak na „Blaženu“ zajdu.
Aleš Háma a Ondřej Sokol
Potkali jste se s Ondrou Sokolem ještě někde herecky před kamerou, nebo to plánujete?
Nemyslím si. Ale osvědčila se jedna věc, my s Ondrou na sebe dobře slyšíme a oba nás spolupráce profesně uklidňuje. Ne vždy, když s někým moderujete, můžete být jako úplně v klidu. Ale tady to platí, protože víme, že jeden druhého zachrání, pomůže mu, nadhodí tak, aby ten druhý mohl zasmečovat. Myslím, že jsme si po počátečním oťukávání vymezili přesně pozice a místa, takže nejenže nám to spolu myslím jde, což oceňují hlavně diváci, já bych to sám nikdy neřekl, ale nás to spolu extrémně baví. A to je fakt důležitý předpoklad k tomu, aby to dvojici sedělo a líbilo se to divákům.
Našli jste ještě nějaký společný průsečík nebo koníček i mimo práci?
Máme toho hodně, hudbu, lyže, je toho poměrně dost.
Jaký jste měl první dojem z Ondry, ještě před tím, než jste si „sedli“?
On působí tak, že před ním člověk musí být ostražitý, protože nikdy neví, co Ondra použije za fór a jakého kalibru bude. A musí být připraven rychle reagovat, což pro lidi, kteří nejsou zvyklí na tuhle disciplínu, může být trochu komplikované. Já si ale nedám nic líbit, v tomhle směru jsem docela vycvičený nejenom od bratra, ale i od Jakuba Wehrenberga. Já to naopak mám hrozně rád. Ale ano, je důležité být ve střehu.
Tuhle „pohotovost“ a schopnost reakce máte danou?
Svým způsobem je to určitý dar nebo řekněme dispozice, ale myslím si, že je to hodně o tom, v jakém vyrůstáte prostředí. U nás se tenhle humor a reakce i pohotovost pěstovala v rodině, díky mojí mamince a bráchovi. Byl to sarkastický až hraniční černý humor, strefování se do jiných členů a také dělání si legrace sama ze sebe, což já osobně považuji za zásadní. A potom samozřejmě, když v patnácti potkáte Jakuba Wehrenberga, který je na tom s druhem humoru velmi podobně, tak vlastně pořád trénujete.Vždycky záleží na tom, jakými lidmi se obklopíte. A když s nimi pěstujete tenhle druh humoru a učíte se reakcím, pak vás už nic nepřekvapí.
Aleš Háma a Jakub Wehrenberg
Tyhle zkušenosti se vám jistě hodily ve vašem pořadu Taxi, v němž se cestujícím kladou soutěžní otázky. Vzpomenete si na nějaký zážitek z taxíku, který opravdu nevymažete z hlavy?
Legendárním zážitkem z Taxíku je historka o muži, který dnes učí na VŠE v Praze, jde o Zrození Venuše, na YouTube to má asi milion a půl zhlédnutí. Bavíme se tam mimochodem o dravcích a na otázku, jak se jmenuje největší žijící pták, který nelétá, ale běhá, tak ten jedinec říká, že je to káně velké a pak se opraví, že je to orel. Pak jsou další zážitky, jako když tam nastoupil pár a zrovna pršelo. Bylo to v Praze před Hlavním nádražím, a když jsem se na ně otočil, tak úplně zbledli. Protože si jeli do Prahy udělat hezké chvilky a nesměli spolu být jaksi vidět v televizi. Takže zezelenali, řekli, pane Hámo, my spolu nesmíme být vidět v televizi. A tak jsme je propustili.
Ve vašem dalším pořadu, Karavanem po Česku, poznáváte spoustu míst. Máte nějakou destinaci, která vám utkvěla zvlášť silně?
Za mne ten obrovský objev byla část pomezí jižní Moravy a Kraje Vysočina. Je to kraj okolo Náměště nad Oslavou a Jaroměřic nad Rokytnou, Třebíčsko, Mohelenská hadcová step a Dalešická přehrada. Musím říct, že to byl kout, který jsem neznal. Znal jsem to až okolo Znojma nebo naopak Českou Kanadu, ale tento kousek mezi tím ne. Je to pozoruhodný kraj. A ještě musím zmínit Dolní Kounice a klášter Rosa Coeli. To bylo nádherné. Letos těch objevů bylo také několik – Rychlebské hory, Račí údolí, secesní Tančírna, bylo toho opravdu hodně.
Kdybyste si vybíral pro sebe, byl by to spíš karavan, nebo obytný vůz?
Mám terénní auto a rád spím venku, takže zatím po karavanu nekoukám. Ale myslím si, že jsem si to zamiloval natolik, že ten čas přijde. Až pomine ta vlna nadšenectví a šílenství, kdy dnes čekáte na karavan dva roky, než ho dovezou z výroby, a vypůjčit si ho musíte také rok a půl dopředu. Potom bych chtěl asi malý obytný vůz, takový „bydlík“, pro dva lidi, pro krásné chvíle s manželkou.
19. června 2020 |
