Karel Zich si v peřinách čte knížku. Na podlaze leží Věra Špinarová a vedle ní panenka. Portrét Jiřího Korna s náušnicí. Petr Spálený sedí na koni mezi auty na jednom z pražských sídlišť. Václav Neckář s kapelou Bacily na operačním sále, všichni jsou oblečení v doktorském. To je výčet jen několika fotek Alana Pajera, s nimiž měli soudruzi před rokem 1989 z různých důvodů problém.
„Bavilo nás s nimi bojovat. Zpěváci ani kapely většinou nevěděli, co to bylo za utrpení. Obvykle byli nespokojení s tím, že je obal desky špatně vytištěný, aniž tušili, že je to vlastně zázrak,“ vzpomíná fotograf.
The Blue Effect
Začátkem sedmdesátých let jel osobně s muzikanty skupiny The Blue Effect do děčínské Severografie. Byli naštvaní kvůli nekvalitně vyrobenému obalu elpíčka.
„Řekli nám: Chlapci, vy nevíte, která bije. Tady se sešla stranická schůze a na ní se protestovalo, že se tady takové věci vůbec tisknou. Jinak, samozřejmě, že bychom to uměli líp, lepšími barvami na lepší papír, ale musí se to celé vyrobit za třicet pět korun – vylisovat desku, vytisknout obal,“ dozvěděl se tehdy.
Vyhazov ze školy i z práce
Z grafické školy ho vyhodili v druháku. Měl dlouhé vlasy a ruštinářka mu i několika dalším spolužákům řekla, že jsou jako holčičky, ať se namalují a vezmou si náušnice. Tak to udělali. Make-upem nešetřili, holky ze třídy jim načesaly drdoly a půjčily klipsy. Ředitel školy výsledek nerozdýchal. Pajer se pak fotografické profesi vyučil v Děčíně.
Kluka, který měl talent, domácí fotokomoru a navíc vizáží mezi „máničky“ zapadal, si jako fotografa v šedesátých letech oblíbila řada bigbítových kapel. Mánie kolem Beatles a Rolling Stones dorazila i do Československa a hudebních skupin u nás rychle přibývalo. Na koncertech se některé z nich začaly prezentovat Pajerovými fotkami, které si fanoušci mohli zakoupit. Když pak kapelám začaly vycházet u Supraphonu první singly, byly snímky Alana Pajera i na jejich obalech.
Karel Gott na titulní straně Signálu
V roce 1969 získal práci v týdeníku Signál. Nejprve jako laborant, později se stal fotoreportérem. Pro časopis často fotil herce nebo zpěváky. Když společensky zaměřený magazín přešel pod ministerstvo vnitra, začaly jeho obsah v daleko větší míře plnit články o bezpečnostních složkách státu.
Počátkem roku 1980 se v časopise objevila reportáž z nově otevřené československo-sovětské celnice. Součástí článku byly dvě Pajerovy fotografie. Ta menší zaujala redaktory Rádia Svobodná Evropa. Za pózujícími strážci hranic totiž bylo místo nápisu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ vidět pouze „Se Sovětským svazem na věčné nikdy“. Podle rozhlasové stanice vyjadřovala fotka mínění mnoha lidí v ČSSR.
Pajer kvůli ní dostal výpověď. Vrátný ho z redakce vyprovázel s tasenou pistolí. Příslušníci Státní bezpečnosti mu zároveň zabavili většinu fotoarchívu se stovkami unikátních snímků, zejména bigbítových kapel. Fotky zmizely bůhvíkam, což ho mrzelo víc než ztráta práce.
Zákaz a nabídka od Gotta
Nové zaměstnání se mu nedařilo sehnat. Nevzali ho ani mezi dělníky, kteří pomáhali při ražbě tunelů metra. „Měli jsme dvě malé děti. Abychom mohli nakoupit, sbíral jsem lahve, které jsem pak vracel, abych měl aspoň nějaké peníze. Byla to docela krutá doba,“ popisuje.
Pak mu nečekaně zavolal Karel Gott, kterého do té doby nikdy nefotil. Chtěl od něj obal na chystanou LP desku nazvanou Country album. Pajer mu oznámil, že fotit nesmí. Zpěvák řekl, že to zařídí, a skutečně si fotografa prosadil.
Ze Supraphonu poté Pajerovi začaly chodit další nabídky na desky i plakáty. Získal také práci v družstvu Fotografia Praha. Fotil pro ně herce a zpěváky. Družstvo pak propagační karty, fotografie či pohlednice s portréty osobností prodávalo.
Rudolf Hrušínský na fotce Alana Pajera
„Držel jsem se hesla pana Hrušínského, kterého jsem fotil těsně před jeho odchodem, a on měl pocit, že nevypadá dobře. ‚Vypadám jak stará želva, už mě nefoťte!‘ říkal tehdy. Ta fotka tak opravdu vypadá, ale je v ní všechno. Řekl tehdy nakonec: ‚Do dvaceti let si za ksicht nikdo nemůže, ale po dvacítce to tam má každej napsaný.‘ A tak jsem se snažil to, co tam každej měl napsaný, vyfotit,“ vysvětloval své fotografické know-how.
Na focení s Alanem Pajerem zavzpomínal před časem pro jeden slovenský web zpěvák Peter Nagy. V roce 1985 je totiž v Bratislavě zadržela policie. „Zatkli nás, protože jsme fotili u stěny, na níž byly nasprejované nějaké nápisy, a oni potřebovali vědět, co se tam psalo. Vysvětlili nám, že kapela, v níž zpívá Zlatý slavík, musí reprezentovat socialistickou kulturu,“ vyprávěl Nagy. A co o incidentu říká fotograf? Podívejte se na video:
Nakopaný zadek
Po roce 1989 začal pracovat pro Nadaci Olgy a Václava Havlových a později jako externí fotograf prezidentské kanceláře provázel prezidenta Havla na zahraničních cestách a zachytil jeho významné hosty, kteří přijeli do Prahy.
Jak se fotí zpěváci? |
Dodnes si pamatuje, jak těsně po Havlově nástupu na Hrad přiletěl do Čech americký ministr zahraničí James Baker. Tehdy se Pajer poprvé dozvěděl, že se setkání státníků fotí na takzvaném ‚fotopúlu‘, což je předem určené místo, kam se politici postaví, přijdou fotografové a mají na focení maximálně jednu až dvě minuty.
„Vzali mě do trůnního sálu, řekli mi, tady na tomhle koberci se setkají, tady je namalovaná čára, tady budou stát fotografové a tady přesně uprostřed budou politikové. Tak to zorganizovali Američané. My tě sem přivedem půl hodiny předem, budeš tam hezky stát a uděláš si to. Řekl jsem, no tak to není problém, všechno jsem si tam hezky nachystal, stál jsem tam už půl hodiny, a aby mě brašna netížila, položil jsem ji vedle sebe. Měl jsem vyzkoušenou expozici a všechno ostatní připravené, a najednou přišli Američani, a když viděli, že jsem na nejlepším místě, tak přiběhl jeden a kopl mi do brašny,“ vzpomínal.
„Říkám mu, vole, co blbneš, otočil jsem se a druzí mě kopli do zadku, až jsem letěl a chytil jsem o zem. Když jsem se vzpamatoval, tak tam byla neproniknutelná hradba amerických fotografů, a než jsem se zorientoval, tak už volali, že je po fotografování. Načež jsem tam před ně vlít a začal jsem je fotit, ale přiběhli dva z FBI, vzali mě a nesli mě pryč. A já jsem stejně furt fotil,“ prozradil.
Které ze svých fotek si považuje nejvíc? Snímku britské královny Alžběty II. s prezidentovou fenkou Ďulou, kterou k jeho překvapení schválil dvorní protokol i přesto, že na ní má Její Veličenstvo poodhalené koleno. A také několika fotografií amerického zpěváka Boba Dylana, který jinak focení striktně odmítá.
