Pamatujete? „Aleš má sebevědomí, bere buď všechno, nebo nic... Držte palce... Je to tam, Aleš Valenta to skočil! To snad není možné. Pokud vám do očí vyhrkly slzy štěstí, tak je to v naprostém pořádku,“ křičel nadšeně televizní komentátor Petr Svěcený, když před dvaceti lety akrobatický lyžař Aleš Valenta jako první člověk na světě skočil v ostrém závodě trojité salto s pěti vruty.
Na zimních olympijských hrách v Salt Lake City se tak nesmazatelně zapsal do dějin sportu, navíc se po Jiřím Raškovi stal teprve druhým českým olympijským vítězem v individuálním závodě na zimní olympiádě.
„Bylo to super, ale příliš nevzpomínám, jsem člověk žijící spíš pro budoucnost,“ říká s odstupem dvou desetiletí Aleš Valenta, který kariéru ukončil v roce 2007, a nyní se kromě svého sportovního areálu věnuje také moderování.
Když jste v televizi opět viděl stoupat olympijskou vlajku, jaké pocity to ve vás vyvolalo?
Vzpomínky na to, co jsem na olympiádách prožil a čeho dosáhl. Ale popravdě musím říct, že nejsem typ člověka, který se moc ohlíží do minulosti. Nedívám se s nostalgií na videa ze svých závodů. Když jsem vyhrál před dvaceti lety zlato v Salt Lake City, tak jsem už deset minut po závodě říkal lidem kolem sebe: Jo, super, vyhrál jsem, je to paráda, ale co budeme dělat zítra? Zkrátka jsem víc člověk budoucnosti, byť to neznamená, že v ten daný okamžik jsem si nedokázal úspěch užít.
Aleš Valenta a jeho vítězný čtverný naganský vrut, který se zapsal do dějin.
Prošla vaše disciplína za ta dvě desetiletí od Salt Lake City velkými změnami?
Co se týče obtížnosti, tak pořád není moc závodníků, kteří by na vrcholných akcích zvládali trojná salta s pěti vruty. Zároveň je ale potřeba dodat, že se za ty dvě dekády zásadně zvýšila kvalita, čistota provedení skoků je až neuvěřitelná.
Jsou vaši čeští následovníci na vrcholných akcích konkurenceschopní?
Bohužel nemáme nikoho, koho bychom si vychovali pro závody světové úrovně. Olympiády se ale zúčastnil velmi nadějný Nicolas Novak, jehož výsledky ovšem nejsou naše zásluha, je to Čechoameričan, který v Česku nevyrůstal. V mých časech jsme měli pro tréninky jen minimální podmínky, velmi často jsem musel být v zahraničí. Proto jsem v roce 2002 vybudoval ve Štítech Acrobat Park, který má zázemí pro akrobatické skokany na světové úrovni. Trénují u nás reprezentace z mnoha zemí, hlavně z východu, a to včetně Rusů. Je proto paradoxní, že těchto vynikajících podmínek nedokážeme využít k výchově českých špičkových reprezentantů.
Aleš Valenta na vyhlášení ankety Sportovec roku (2018)
Vy jste se dokázal prosadit i jako moderátor. Byl to váš sen, nebo tato příležitost přišla spíš neočekávaně?
Moderátorské ambice jsem neměl, byť mi nedělalo problém vzít si do ruky mikrofon a mluvit k lidem. Nabídka moderovat ale přišla jako blesk z čistého nebe. A protože mám rád nové výzvy, zaujala mě. Víte, já nenávidím ryze české rčení „Ševče, drž se svého kopyta“, nikde jinde jsem ho neslyšel. Je mi proti srsti, podle mě by měl být život pestrý a měli bychom se pouštět do stále nových a nových výzev. Kdybychom se „drželi svého kopyta“ od narození a nic nezkoušeli, tak s nadsázkou řečeno pořád kakáme do plenek. (smích)
Musím ale přiznat, že co se moderování týče, nepochybně mi řadu dveří otevřelo moje olympijské vítězství. Zároveň ale platí, že kdybych neprojevil určitou kvalitu, tak by se ty dveře zase velmi rychle zavřely. Musel jsem se toho proto hodně naučit. Ale pro mě je vždycky lepší jít do rizika a v případě neúspěchu si říct: Jsem rád, že jsem to aspoň zkusil.
Aleš Valenta: S manželkou nevěru neřešíme |
Máte teď v mysli něco, co byste v budoucnu rád podobně „aspoň“ zkusil?
Těch je spoustu, ale čas, který má člověk na světě, je velmi omezený. Třeba bych se rád naučil létat vrtulníkem nebo jako kapitán řídit velkou loď. Profesně jsem ale velmi zaneprázdněný. Moderuji různé akce, stal jsem se marketingovým ředitelem startupové společnosti s molekulárním vodíkem, s manželkou připravujeme pro Českou televizi sportovní magazín Lvíčata…
Vaše manželka Elen je zkušenou moderátorkou. Ve vašich začátcích v této profesi vám určitě pomohla řadou rad, že?
Rozhodně. Měsíc jsem moderování trénoval takzvaně do zdi, tedy že jsem mluvil jako by se vysílalo, ale ven to nešlo. Nahrávky jsem přivezl domů a manželka mě upozorňovala, co dělám špatně, v jakých místech přidat na hlase či na důraze, kde naopak ubrat. Pro mě ale bylo důležité, že po mně nikdo nechtěl, abych měnil svou osobitost a stal se „mluvící hlavou“. Očekávalo se samozřejmě, že moje moderátorské kvality se budou zlepšovat, ale nikdo mě nenutil k věcem, které mi nebyly vlastní.
VIDEO: Aleš Valenta a jeho trojité salto s pěti vruty:
Nejste jediným úspěšným olympionikem, který se v Česku prosadil jako moderátor. Někdejší desetibojař a světový rekordman Roman Šebrle už několik let uvádí dokonce hlavní zpravodajskou relaci na Primě. Nelákal vás také do zpravodajské branže?
Nebavili jsme se o tom, ale přiznám se, že někdy v roce 2008 jsem měl také podobnou nabídku. Moderování zpravodajství ale považuji za profesní vrchol žurnalistiky, necítil jsem se na to. Moderování jako takové má tři zásadní disciplíny: komentování, moderování jako takové a potom čtení zpráv. Já jsem si zkusil komentování, což mě úplně nenaplňovalo. Čtení ze čtecího zařízení jsem si také vyzkoušel a neoslovilo mě. Kdežto moderování, kdy musíte mluvit „spatra“ a reagovat na situace, mě baví nejvíc.
Aleš Valenta■ Narodil se 6. února 1973 v Šumperku.  ■ V letech 1999–2006 se celkem dvanáctkrát umístil na stupních vítězů v závodech světového poháru, z toho tři klání vyhrál. |
Pracujete také jako motivátor nebo řekněme osobní kouč. Jaká je hlavní myšlenka, kterou svým klientům vštěpujete do hlavy?
Moje osobní krédo zní: Nač bych chodil vyšlapanou cestou, když si ji můžu vyšlapat sám. Tím chci říct, že každý jsme originální, máme vlastní přístupy k životu, k práci, k řešení problémů. Nesmíme mít obavy z hledání vlastních cest, a to i za cenu toho, že se nám to někdy nepodaří. I prohry jsou totiž nedílnou součástí postupu k cíli, který jsme si vytyčili. Kdybychom se něco učili a nedělali u toho chyby, tak nikdy v životě nenajdeme tu linii mezi tím, co je dobře a co špatně.
Na svém originálním příběhu sportovce se snažím ukázat, že i přes složité podmínky se lze dostat až na úplný vrchol. My všichni můžeme dokázat cokoliv, je to jenom otázka píle a času. Dám vám příklad. Někdo je šikovný na cizí jazyky a čínsky se naučí během jediného roku. Někomu to moc nejde a trvá mu to třeba 10 let, ale za těch 10 let se čínsky naučí. Čili to zvládne také, jen je to otázka toho, jestli ten čas a píli tomu chce obětovat.
Devět šampionů vzpomíná na StarDance. Někteří by do toho znovu nešli |
Uplatňujete tento přístup i na své děti, když se jim třeba nechtělo vstávat na ranní trénink? Dcera Amélie byla úspěšná v krasobruslení, syn Denis hraje hokej.
Neuplatňuji na ně stejné metody jako na dospělé, ale určitá motivace je vždy potřeba. Neměl by to být ale příliš silný tlak z důvodu ambicí nás jako rodičů nebo motivování tím, že když budou dobří, tak vydělají miliony a budou mít super auto. To je strašně povrchní. Lepší jsou různé odměny po tréninku, úspěšném závodu, a hlavně vést děti k lásce ke sportu jako takovému. A když se jim nechce na trénink, tak jim třeba říct, že se přeci těší na ty své kamarády, se kterými tam budou. Nehledal bych v tom něco sofistikovaného, zná to každý rodič.
Zpátky k olympijským hrám. Ty vaše zlaté v Salt Lake City se odehrály jen několik měsíců po nejhorších teroristických útocích v dějinách 11. září 2001. Poznamenalo to organizaci her a jejich atmosféru?
Vnímali jsme to velmi intenzivně. Když k útokům došlo, byl jsem s trenérem Pavlem Landou v Austrálii. Nejprve jsem při zapnutí televize myslel, že se koukám na nějaký katastrofický film. Rázem se všechno změnilo, nemohli jsme odletět, a když pak ano, rychle jsme si museli zvyknout na přísné kontroly. Američané ale zvládli organizaci her bez zmatků, jen jsme se museli chovat odpovědně a chápat, že bezpečnostní opatření nejsou jen tak pro nic. Předchozí olympiáda v Naganu v tomto ohledu byla samozřejmě jiná, pro mě jasně nejhezčí, kterou jsem zažil.
Za čtyři roky se zimní olympiáda koná v blízké Itálii. Dovedete si představit, že se na ní objevíte i v jiné roli než jen jako divák?
Mám tolik práce, že nevím, jak bych to mohl zvládnout, byť si umím představit hned několik možností, jak se her účastnit. Třeba jako rozhodčí nebo v nějaké pozici v rámci práce pro český olympijský tým. Ovšem zatím to nepovažuji za příliš reálné.
18. února 2022 |
