Kam vejde, tam lidé zpozorní. A kde je očekávána, tam jsou všichni zvědaví, jaká je ve skutečnosti. Řekla bych, že stejná jako v televizních pořadech nebo ve svých talkshow. Dnes už se Vinczeová jednoduše nepřetvařuje. Nechová se líbivěji kvůli mediálnímu obrazu. Stojí si za pravdou a říká ji padni komu padni. Sebe nevyjímaje. Ale neubližuje. Vkusným způsobem ovšem umí použít notnou dávku sarkastického humoru. Na tom jí nic neubrala ani mateřská role.
Táta v diplomatických službách, maminka umělkyně, to je docela zajímavý mix kořenů, když k tomu přidáme závoj nebo spíš pokličku socialismu v době vašeho dětství. Kdo z rodičů se do něj propsal víc?
Můj otec, stejně jako jeho otec, kopíroval rodové vzorce. On nebyl úplně ten přítomný v rodině. A také v něm byla trochu otcovská figura z filmu Pelíšky, takové to donucení potomků k něčemu ve stylu „nemáš něco na práci“. Ale úžasné na něm je, že se časem posouvá. Jinak se už chová například k vnoučatům a samozřejmě i k nám. (úsměv) A moje máma byla zase vždy velmi přítomná. Zároveň dost jiná než matky za minulého režimu. Zajímala se o zdravou stravu a cvičila jógu. Tvořila doma. Malovala jsem si s ní a hodně jsme si povídaly. Ona byla dominantní osoba ve výchově.
„Tenhle byl v bříšku své mámy a tenhle byl v bříšku jiné paní.“ Prostě to tak je. Mámy jsou různé. Rozumí tomu přiměřeně věku.
