Filmové Vary 2022
Sledovat další díly na iDNES.tvZatímco jeho vrstevníci běhali po hřišti nebo trávili čas na letním táboře, Adam Mišík od sedmi let natáčel filmy a seriály. „Byl jsem konstantně pracující dítě,“ usmívá se herec a muzikant, který sice toužil po fotbalové kariéře, ale geny zkrátka zapracovaly a nasměřovaly jej k umění.
Vybavíte si svou vůbec první vzpomínku z dětství?
Mohly mi být tak tři čtyři roky. Naším bytem hraje jazz, táta vaří nějaký guláš, v ruce má skleničku červeného vína a já pobíhám kolem něj. U nás bylo vždycky jasné, že jsme hudební rodina. Táta poslouchal hodně muziky, Milese Davise a spoustu dalších…
Ovlivnilo vás to v tom, že jste se později vydal na stejnou dráhu?
Ani ne. Já jsem v dětství chtěl hrát fotbal. Ale máma to brala zodpovědně. Vozila mě na kytaru, nutila mě cvičit, chtěla, abych v životě ten umělecký aspekt měl také.
Adam Mišík ■ Narodil se 7. května 1997 v Praze. Jeho otcem je hudební legenda Vladimír Mišík. ■ Od dětství hraje ve filmech a seriálech (Kráska v nesnázích, Borgia, Život je ples, První republika, Cukrárna, Zátopek atd.). ■ Jeho hudební kariéra začala již v útlém teenagerském věku, kdy zpíval s kapelou The Colorblinds. Sólový debut nahrál ve 16 letech v roce 2013. Tímto rokem také začala jeho nepřetržitá aktivní koncertní kariéra s vlastní živou kapelou, což zároveň podpořilo rozhodnutí nepokračovat na herecké konzervatoři. Čas věnoval hereckým konkurzům v USA. ■ Mnohými fanoušky byl objeven díky účasti v první řadě pořadu Tvoje tvář má známý hlas v roce 2016. ■ Momentálně zkouší hlavní roli v muzikálu Okno mé lásky složeném z písní skupiny Olympic, natáčí film na Slovensku, kde má za sebou také seriál Svätý Max. Točí také v zahraničí. ■ Snímek BANGER., kde hraje hlavní roli Alexe, byl s velkým úspěchem uveden na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary a bude mít premiéru v českých kinech 22. září 2022. |
Z pouhého aspektu se poměrně brzy stalo povolání…
To ano. První film jsem točil už ve svých sedmi letech. Honza Hřebejk si mě vybral do Krásky v nesnázích a já jsem si už tenkrát na tom natáčení uvědomil, že mě to baví. Byl jsem vždycky extrovert, bavilo mě se předvádět, takže mi to přišlo mnohem lepší než jakýkoliv dětský tábor. Od té doby mě vlastně už pak nikdy nenapadlo, že bych dělal v životě něco jiného.
Nevadilo vám, že místo běhání po hřišti v tomhle věku pracujete?
Naopak, hrozně mě to bavilo. Byl jsem konstantně pracující dítě. Po Krásce jsem točil film Taková normální rodinka s Patrikem Hartlem, seriály…Třeba v seriálu Život je ples jsem si zahrál ještě s Radkem Brzobohatým, který mi hrál dědu, s Květou Fialovou…V těch třinácti mi ještě nedocházelo, s jakými legendami mám tu čest, že jsem potkal generaci herců, kteří byli absolutními hvězdami české kinematografie. Tenkrát jsem tomu nepřikládal takovou váhu, ale zpětně jsem rád, že jsem s nimi mohl spolupracovat, bylo to pro mě vzácné.
Ke komu jste herecky vzhlížel?
Měl jsem rád bondovky. Daniel Craig byl můj hrdina, obrovský idol, už od Casina Royale v roce 2006. A hodně mi dala samozřejmě i moje profesorka na konzervatoři Veronika Žilková. Je sice hodně intenzivní, ale dokáže z lidí vytáhnout věci, které jsou pro herectví potřeba. Včetně toho, co je nepříjemné. Když si v tom člověk chce najít nějakou jistotu, tak musí někdy „jít přes mrtvoly“. A to ona dokázala dobře vysvětlit.
Což se vám určitě hodilo při natáčení vašeho posledního snímku BANGER. Je to něco jiného, než na co jsou u vás diváci zvyklí. Proč jste tuhle nabídku přijal?
Mě strašně bavil už scénář. Přišlo mi to jako film, který jsem vždycky chtěl dělat. Vlastně jsem nikdy nechtěl nic dělat tak moc, jako tenhle projekt. Cítil jsem v tom obrovský potenciál.
Hrajete Alexe, drogového dealera a muzikanta, který chce seknout s drogami a věnovat se už jen hudbě. Není tajemstvím, že umělci k nějakým typům závislostí občas sklouzávají, máte podobnou zkušenost? Když je člověk mladý a navíc v téhle branži, tak ho potkají různé věci. Tomu se prostě nevyhne. Ale ono se to týká prakticky všech lidí v téhle republice. Dneska je dostupné téměř všechno a téměř všude. Pak je jenom otázka, jakou má člověk sebereflexi a co si z toho vezme. A když se v životě soustředí na to, co je důležité, tak se dokáže vyrovnat s čímkoliv.
Proč myslíte, že si režisér Adam Sedlák vybral do hlavní role právě vás?
On si mě původně ani nevybral. Myslím, že ho ani nenapadlo, že bych to mohl hrát já. Moje agentka mi řekla o tomhle filmu a já jsem šel dělat casting na jinou roli. Ale myslím, že Adam brzy pochopil, že tahle postava musí mít nějakou znalost o tom, jak to v tomhle světě funguje. Že by to asi nějaký kluk z DAMU sice zahrál, ale neměl by takové pochopení, zkušenosti, nevěděl by, jak ty věci v tomhle světě chodí.
Pochopil, co dokážu nabídnout a že to je něco, co jsem ještě neměl šanci ukázat. Že dokážu posunout hranice někam jinam a zahrát jinou roli, než ode mě lidé čekají. Viděl, že to neberu jenom jako další job, ale že se v tom osobně angažuju, dokonce jsme k filmu napsali i song. Je to pro mě prostě srdcová záležitost.
Z natáčení filmu BANGER.
Ve filmu vás obklopují zajímavé tváře – Anna Fialová, Jan Révai, David Černý… Jak vás režisér propojil třeba s Marcelem Bendigem, se kterým procházíte celým filmem?
Toho si vybral už dřív. Přivezl ho pak za mnou do studia, tam jsme spolu zkoušeli nějaké věci, a bylo to. Potom se doobsadila Anička Fialová, která je skvělá herečka, to byla jasná volba. Vlastně i Honza Révai a další herci jsou hrozně zajímavě obsazení. Myslím, že se to podařilo. Mohlo to dopadnout katastrofálně, nebo výborně. A zaklaplo to podle mě dobře.
Alex, kterého ztvárňujete, touží natočit song s raperem Sergeiem Barracudou, jenž hraje sám sebe. Nebyl problém se s ním domluvit?
Od začátku to bylo o tom, že v téhle roli má být nějaké velké jméno. Hrozně dlouho jsme hledali, kdo by to měl být. Kdo by do toho šel. Kluci na téhle scéně mají uzavřený okruh lidí kolem sebe a nechtějí se pouštět za něj. Sergei je ale takový sólo jezdec, který v tom viděl potenciál. Myslím, že i v jeho kariéře to může být moment, kterým se zapíše do historie. Na téhle scéně není moc raperů, kteří by hráli ve filmu. Hodně lidí tady má nějakou fazonu, pak se zapne kamera a jsou nepoužitelní. On si to ale užíval.
Film místy působí tak přirozeně, jako by některé situace vznikaly přímo na place. Byl prostor pro nějakou improvizaci?
Improvizace je tam poměrně dost, některé ty situace opravdu vznikaly na místě. Tím, že jsem čerpal i ze svých zkušeností, tak se tam někdy odehrály věci, které zapadly. Nepovažuju se za herce, který umí nějak dobře improvizovat. Ale natočily se tam nakonec i scény, které jsou podle mě výjimečné.
Tenhle snímek je výjimečný i v tom, že se celý natáčel na mobil. Jaké to bylo?
Celý ten koncept byl vymyšlený tak, aby to bylo co nejvíc autentické. Chtěli jsme tomu dát i obrazovou věrohodnost, aby měli diváci pocit, že jsou s těmi postavami v příběhu, že s nimi sedí v autě, že jsou součástí děje. Myslím, že je vždycky super, když tenhle zážitek lidé v kině mají. A to se tady myslím povedlo. Je to jenom další důkaz toho, že na to, aby člověk natočil film, nepotřebuje zas tak moc peněz. Základem je ale dobrý nápad a scénář.
Kdo tenhle film podle vás nejvíc ocení?
Nejvíc asi mileniálové, lidé, kteří pochopí narážky na kulturu dnešních mladých lidí. Ale ten příběh je jednoduchý, každý ho dokáže vstřebat, takže na to může přijít prakticky kdokoliv. Je to věrohodné vyobrazení reality, života, toho, co se reálně děje, třeba právě dnes v noční Praze. Je to zajímavá sonda do dnešního života.
Takže žádné moralizování?
Ne, ten film neříká: Děti, neberte drogy, jsou špatné. Ten film ukazuje svět takový, jaký je. A to je podle mě správné. Drogy jsou celostátní téma, není to jenom záležitost Prahy. Jsou třeba jiné v malých městech, na vesnicích, ale jsou tam. Pronikly i do kultury, zpívá se o nich, rapuje se o nich, moje generace a dokonce ještě i ta mladší generace to bere jako součást dnešního světa.Takže proč o tom nemluvit otevřeně tak, jak to je.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Byl byste kvůli nějaké roli ochotný jít ještě někam dál?
Určitě. Baví mě třeba i fyzicky náročné role, role, kde musím projít nějakou transformací. Zjistil jsem, že jsem schopen dělat se svým tělem docela zajímavé věci. Baví mě proměnit se pro nějaký projekt, nebýt pořád stejný. Vstřebat to tak, abych byl opravdu tou postavou, jít klidně i za nějakou komfortní hranici.
Pro film jste složil píseň, kterou v jedné části i zpíváte. Skládáte si hudbu rád sám?
Určitě. Už když mi bylo nějakých deset jedenáct, začal jsem si zkoušet něco hrát na kytaru a myslím, že jsem už tenkrát pochopil, že by mě bavilo dělat vlastní tvorbu. Ve dvanácti jsem pak už v nějaké formě začal psát písničky a chtěl jsem je i hrát před publikem. Ve třinácti jsme založili s kamarády kapelu Colorblinds, táta nám pak s ostatními rodiči kluků zaplatil den ve studiu, kde jsme nahráli desku. Ta se dá dokonce dodneška dohledat třeba na Spotify.
O dvanáct let později jste hudebně jinde. Jak se dnes díváte na hudbu, kterou jste dělal mezitím?
Hudba, kterou jsem dělal třeba v patnácti, šestnácti, kdy jsem vydal první sólové album, v tu dobu fungovala. Tenkrát to letělo, bylo to trendy, ale samozřejmě to bylo víc o tom, že jsem ještě nevěděl, co chci dělat. Ono je docela těžké na to v tomhle věku přijít. Teď už nad tím přemýšlím jinak.
To, co děláte dnes, je ten správný směr?
Každý interpret se nějakým způsobem mění, vyvíjí, nezůstává v jednom módu, ať už jde o aranže nebo texty. To, jak hudbu dělám teď, třeba nebude odpovídat tomu, jak ji budu dělat za rok, za pět, za deset let… A je docela dobré se za pár let podívat zpátky a zjistit, jestli se člověk někam posunul.
Vladimír Mišík a jeho syn Adam Mišík
Máte nějaký muzikantský sen?
Každý má asi nějaké sny, ale myslím, že bychom si neměli dávat nějaké cíle ve smyslu chci vyprodat tenhle nebo tenhle sál. Každý interpret má nějakou cestu a důležité je soustředit se na to, aby člověk dělal dobrou muziku. Zkoušel, co lidi baví. O tom by to mělo být primárně. S tím pak ruku v ruce přijdou nějaké ty sály. Dělat to ale jako nějaký byznys plán, to bych asi ani neuměl. Rozhodně se snažím užívat si spíš tu cestu než se hnát za nějakým cílem. Každý by byl asi rád, kdyby hrál pro desítky tisíc lidí, důležité ale je, aby tam měl co hrát. Mám teď napsaných hodně nových věcí, chci toho teď hodně vydat, a to je můj aktuální cíl.
Táta, který vám ve třech letech pouštěl jazz, vás celou vaši kariéru sleduje a podporuje. Myslíte, že vám pomáhá i to, že jste syn známého zpěváka?
Hodně se to nabízí, ale já jsem si vždycky dělal věci hodně po svém. A kdyby to nefungovalo, tak tady asi nesedím a nedělám rozhovor. Jsem rád za to, že jsem dostal dobrý genetický balíček, ale to, jak s ním pracuju, je už jenom na mně. Táta mě sleduje, baví ho to, viděl mě v divadlech, viděl mě ve filmech, slyšel moje věci. Ale my to upřímně moc neřešíme. Máme jiná témata než se bavit o práci.
Musí na vás být pyšný, že se vám daří. On se u nás ale často úspěch neodpouští, jak se vyrovnáváte s občasnými nepřejícími komentáři?
Nijak, nemám už vlastně ani čas to sledovat. Snažím se tomu věnovat co nejmíň pozornosti. Jako teenager jsem to trochu řešil, ale myslím, že jsem v tomhle ohledu docela silný a nenechám se tím ovlivňovat. Vážím si všech lidí, kteří mi fandí, snažím se jim to vracet, ale ty kecálky nemá cenu řešit. Pochopil jsem, že se člověk nikdy nemůže zavděčit všem, a už je mi to asi jedno. Ať si každý říká, co chce. Já se snažím dělat věci, jak nejlépe umím, a lidé, kteří mě znají, mě mají rádi. Víc pro to udělat nemůžu.
31. května 2022 |
