Kdy jste věděla, že móda je pro vás to pravé ořechové?
Vyrůstala jsem v tom od malička. Maminka byla tehdy jedna z mála, která měla jak oděvní průmyslovku, tak byla vyučená krejčová a šila doma. Uměla toto krásné řemeslo ještě „postaru“, tak, jak už se to dnes ani nedělá. Bavilo mě maminku pozorovat a učila jsem se od ní, a už jsem u toho zůstala.
Jakou školu jste vystudovala?
Šla jsem klasickou cestou, takže to byla střední oděvní škola v Praze. Ale protože v té době se u nás módou nedalo úplně uživit, bylo to ještě před revolucí, tak jsme se s tehdejším manželem, fotografem Goranem Tačevskim rozhodli zkusit Paříž. Zůstali jsme tam deset let.
Bylo těžké odcestovat?
Začátky byly těžké, byla jsem mladá, měla jsem chvíli po maturitě, neuměli jsme francouzsky, což ve Francii úplně neodpouští. Trošku ulehčené to bylo v tom, že manžel byl cizinec, ale i tak bylo papírování a zádrhelů moc, tehdejší režim tomuhle životu opravdu nenahrával. Po roce mě donutili vzít si vystěhovalecký pas, protože každé vycestování bylo víc a víc složitější. Musela jsem si pak zase vyřídit občanku a trvalý pobyt v Česku.
Andrea Verešová a návrhářka Klára Nademlýnská
Jak moc vás Paříž ovlivnila ve vaší tvorbě?
To byl úplně zásadní moment a změna v mém myšlení a fungování. Tím, že jsem tam jela hned po střední škole, měla jsem otevřenou mysl. V Paříži jsem se pohybovala v modelingu, šila jsem pro kamarádky a přes jednu klientku jsem se dostala do firmy, kde jsem byla sedm let. Nejdříve na pozici modelistky střihů a potom jako asistentka majitele firmy, jezdila jsem s ním vybírat látky na veletrhy, trávila jsem čas v showroomech, kde nabízeli své kolekce, jejich návrhy jsem převáděla do reálu a na konci jsem se na kolekcích podílela i kreativně, svými návrhy.
A pak byl, předpokládám, už jen krůček k osamostatnění?
Ano, je to pravda, poslední dva roky jsem pak seděla na dvou židlích. Tady v Praze se módní scéna začala otevírat víc a víc. Takže jsem začala dělat své vlastní mini kolekce, třeba pěti, deseti kusů, které jsem vozila do Prahy. Chtěla jsem se více věnovat své vlastní tvorbě a budovat svou značku. Takže jsem se po sedmi letech práce pro firmu a dvou letech cestování mezi Prahou a Paříží rozhodla založit si značku v Praze a otevřít si svůj butik, to bylo někdy v roce 1997.
Věděla jste jak na to?
Samozřejmě že nevěděla. Měla jsem sice nějaké zkušenosti z Paříže, věděla jsem, jak taková módní firma funguje, ale pokud si to nevyzkoušíte na vlastní kůži, tak si jednoduše nedovedete představit, co všechno to obnáší. Ale když už jsem se do toho pustila… byl to rozjetý vlak a chtěla jsem to dotáhnout. Učila jsem se za pochodu. Prozkoumávala jsem trh, mapovala zákaznice, spolupracovala s partnery, se kterými se naše cesty potkaly, ale zase rozešly. Bylo to sice náročné, ale hodně zajímavé období. Navíc se nerada přizpůsobuji trendům. Vždy mám nějakou svou vizi a tu se pak snažím promítnout do kolekcí tak, aby odpovídala mému cítění, vnímání a prvotní inspiraci. Je to ale živý organismus a při tvorbě dochází ke změnám. Za posledních pět let mě baví spolupracovat s lidmi, kteří jsou z jiných oborů. Ať už jsou to výrobci kožených doplňků, brašnáři, malíři nebo třeba keramické doplňky. Moje kolekce mají úplně jiný rozměr.
Čím se inspirujete?
Je to vždycky proces. Samozřejmě za těch 25 let člověk už ví, co dělá a ví, co chce. Třeba na začátku bylo větší hledání, teď mám pocit, že to jde více automaticky nebo to naskakuje samo. Mám ráda umělecké výstavy, takže i tam hledám inspiraci. Každý návrhář má svá oblíbená témata nebo polohy, do kterých kolekce dává. To je pak rukopis, který je v kolekcích rozpoznatelný na první dobrou. A mě teď inspiruje spolupráce s umělci. Na tuto sezónu jsem se propojila se Zuzanou Lednickou, její grafické art printy přeneseme jako potisk na látky. Z toho mám obrovskou radost, nejen, že se to povede, ale také když si sednete lidsky i kreativně, pak je to opravdu skvělé.
Kdy jste měla svou první přehlídku?
První modely jsem tvořila už na škole, ale naše asi úplně první přehlídka byla v rámci prvního festivalu Designbloku v Praze. Tak nějak se to sešlo, že když se plánoval první Designblok, tak my jsme plánovali první módní přehlídku, takže jsme to spojili. To bylo asi před 26 lety.
Máte nějaké rady, jak by se měly oblékat ženy 50+?
Věk není důležitý, tohle mě naučila Francie, tam bylo úplně jedno, jestli je ženě 30 nebo 60, jsou upravené, starají se o sebe a každá má nějaký styl. Nejde o to mít na sobě módní výstřelek, ale cítit se v tom oblečení dobře, aby byla žena sama za sebe, aby si to užila.
Klára Nademlýnská
Jak se s věkem vyrovnáváte vy?
Někdy člověk samozřejmě má rána, kdy se probudí a říká si, tak, dneska to není dobrý. Ale mám práci, která mě baví a naplňuje, mám rodinu, přátele, baví mě chodit na procházky, na výstavy, na filmy, poznávat nové věci, takže si ten život zaplním a netrávím čas tím, jestli mi přibyla nějaká vráska nebo víc šedivých vlasů. A přiznám se, že čím jsem starší, tím víc mám radši takovou tu přirozenou krásu, kdy dovedeme jít s tím věkem a užíváme si život, aniž bychom se trápili tím, že stárneme.
Má vaše tetování význam?
Mám na obou rukách malinké tetování. Říkám, že je to takový můj deník, někdo si to píše na papír, já si to napsala na sebe. A nejenže má každé svůj význam, ale všechny jsem si kreslila sama.
Věnujete se také charitě, které a proč?
Dlouhodobě spolupracuji s Nadací Terezy Maxové dětem. Známe se ještě z Paříže, jsme propojeny nejen pracovně, ale také lidsky. V poslední době ještě spolupracuji s kamarádkou, která podporuje dětskou psychiatrii v Motole. Sama si tím oddělením jako mladinká prošla. Z toho vznikla kolekce triček a mikin s potiskem, který jsem vymyslela. Jmenuje se to „I love my life“. A je o tom, že život je dar a měli bychom si ho vážit a mít ho rádi.
Jak vy, jako předsedkyně soutěže Young Top Style Designer, která se vrací na veletrhy Styl a Kabo, vnímáte naše mladé budoucí návrháře?
Práce s mladými mě neskutečně baví, druhým rokem chodím do komisí na Umprum v Praze do komisí na klauzury nebo závěrečné práce. Líbí se mi sledovat vývoje mladé generace, jak přemýšlí, jak jsou od nás odlišní. Jsem moc ráda, že v tomto krásném řemesle chce někdo pokračovat, že hledají cestu, jak to dělat jinak v dnešní době. Je to vždy nabíjející a inspirující, celá ta jejich cesta. Hodně se také věnují životnímu prostředí a udržitelnosti, ale zároveň neztrácí kreativitu. Mají osobnost a je vidět, že půjdou dále.
Těšíte se na přihlášené kolekce?
Těším se a jsem hodně zvědavá. Když jsem tehdy pendlovala mezi Paříží a Českou republikou, tak jsem se soutěže na veletrhu Styl v Brně účastnila také, pak jsem byla i v porotě. Takže jsem moc ráda, že se to teď zase obnovuje, protože pro mladé lidi je důležité mít šanci ukázat se tak, aby jim to dávalo smysl, aby měli zpětnou vazbu a mohli se posouvat dál.
České módní návrhářky Beata Rajská, Natali Ruden, Klára Nademlýnská a Ivana Mentlová
Je váš syn, po vzoru rodičů, taky umělecky naladěn?
On se přelévá mezi kreativitou a IT. Více ho ale přitáhlo IT prostředí, takže se věnuje hodně programování. Ale zároveň jsme spolu už dělali věci do kolekcí. Měla jsem jako motiv na potisk látky jeho kresby. Dělali jsme spolu i potisky na trička. Takže v sobě kreativitu má, uvidíme, co převáží.
Budete mít na veletrhu i svoji módní přehlídku?
Bude tam malý výběr retrospekce. To jsou modely z posledních období, z různých kolekcí, co ještě dávám dohromady. Mám v hlavě, co bych tam asi chtěla dát.
Co byste poradila mladým budoucím nadcházejícím návrhářům?
Vždy říkám, že je důležité se nevzdávat, mít svůj vnitřní hnací motor a nenechat si ho vzít. Zůstat sám sebou, ať se děje, co se děje. Opravdu je to proces vývoje a práce. Je důležité se nezastavovat, pořád jít dál a chtít se zlepšovat, chtít se vyvíjet, neusnout na vavřínech. Protože v životě vždy přijde něco, co musíte zvládnout, překonat, nové nečekané situace. Člověk musí mít vytrvalost a pozitivní přístup, protože ne vždy se všechno daří na poprvé, a ne vždycky je na vás každý milý. Zůstat sám v sobě v pozitivním rozpoložení a nenechat se semlít.
