Nacházíme se před vaší fenomenální fotografií od Roberta Vana. Jak vzpomínáte na první shledání s Robertem?
My jsme se potkali v devadesátkách. Já jsem v té době žila v zahraničí a on se vrátil právě z emigrace do Čech a připravoval svoji první autorskou výstavu. Já jsem ho neznala jako fotografa, ač máme spoustu společných přátel v Americe, protože já jsem taky žila v New Yorku v té době. A on tenkrát v ruce nesl takovou černobílou fotografii krásných mladých kluků a já jsem se ho zeptala: „Ježíš Maria! Krásná fotka! Kde se dá koupit?“ a on říkal: „Já jsem fotograf, já tady připravuju výstavu.“
Tak vznikla první spolupráce?
Vyměnili jsme si kontakty a já když jsem se sem potom vracela a vznikala tady první scéna módních časopisů a začaly se tady produkovat módní fotky, tak on byl tenkrát osloven a byl jedním z prvních kreativních ředitelů českého Elle. A já jsem s ním právě fotila tuhletu foto story, která se fotila na zámku a on byl nejenom kreativní ředitel, ale i fotograf, i si to nalíčil, česal, takže měl velmi jasnou představu, jak by to mělo vypadat a ještě s ním vždycky byla strašná sranda. On je opravdu výborný vypravěč. Má spoustu příběhů, je velmi upřímný a v něčem vlastně autentický a má vášeň pro tu fotografii a lidi, s kterými pracuje a fotí. Je to s ním vždycky opravdu báječně strávený den a vždycky si pamatujete víc než tu fotku, ten moment a ty chvíle, jaký jste s ním strávil.
Modelky nejsou vždy nadšené z výstupu. Čím si vás právě získal Robert Vano?
Člověk vždycky musí mít určitý odstup. Nemyslím si, že v době, kdy ta fotka vyšla, jsem si myslela, že to je moje nejkrásnější fotka. Ale byla to doba, kdy to nebyl digitální fotoaparát, fotilo se na film a čekalo na dobré světlo. On tady říkal, že není trpělivý, ale on je trpělivý. To byla úplně jiná doba a vlastně až s odstupem teprve dnes dokážu ocenit tu uměleckou hodnotu, že už to není jenom módní fotka. Fotilo se úplně jinak, žádná retuš. Musel se zachytit okamžik a on má takovou speciální stopu, jak fotí. Jsou známé jeho černobílé fotky, portréty, ale tyhle barevné mají takovou atmosféru. Jsou trošku rozmazané, takové snové, a to si myslím, že je jeho stopa. Je to rozeznatelné a dnes to málokterý fotograf dokáže.
Tereza Maxová prozradila, proč se vrátila před objektiv. Důvod vás překvapí |
Jaké byly devadesátky v Americe versus ty české?
Tady se všechno rodilo, tady byla spousta entuziastických šikovných lidí, ale bylo to v podstatě úplně v zárodku. Pamatuji, když tady vznikal český Elle jako jeden z prvních módních časopisů a nebyly tady módní přehlídky. V devadesátkách existoval jen ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury – pozn. red.), kde to modelky dělaly v podstatě okrajově a ne jako svoje povolání, takže pro mě bylo fajn sem přijet se zkušenostmi ze zahraničí. Myslím, že Robert i já jsme takoví romantičtí patrioti, že to tady máme rádi, proto tady žijeme, proto jsme se vrátili a že jsme se tomu snažili tady pomoct. Já jsem nikdy neřekla ne, když se jednalo o nějaké focení v Čechách, s českým fotografem, pro českého návrháře, protože módní scéna tady byla u zrodu.
Supermodelka se vrátila do Čech, věnuje se dobrým věcem, pomáhá. Co jí motivuje k tomu, aby byla stále v kondici a krásná?
Je to dřina, co vám budu povídat. Ale já věřím v přirozenost, přirozený pohyb a balanc, že člověk jí zdravě, ale zase to nepřehání. Když jsem v Čechách, tak si dám nějaké dobré české jídlo, protože samozřejmě z toho jsou i emoce a radost. Takže neztratit radost z každodenního žití, bytí. Ale co, nebudu si to nalhávat, je to každým rokem těžší. Myslím si, že ten věk je vidět. Mám to štěstí, že mám svou maminku, ke které vzhlížím, která vypadá výborně ve svých 75 letech, tak doufám, že dokážu stárnout stejně jako ona, vypadat tak dobře jako ona, užívat si život stejně jako ona.
Tereza Maxová se svou matkou (2023)
Když se kouknete do zrcadla, jste pyšná, že jste si pořád podobná? Že jste se nenechala předělat jako někteří lidé, kteří to právě ve Spojených státech vyhnali do extrému?
Mám to štěstí, že už hůř vidím, takže já se vždycky podívám do zrcadla a říkám: „To je dobrý! Furt vypadám dobře.“ A mám kolem sebe kamarádky, s kterými se podpoříme, řekneme si hezké věci a v podstatě člověku je hned líp. Potom už je to horší, když člověk přijde do hotelu a je tam takové to ostré světlo, to si říkám: „To nejsem já.“ Nebo najednou projdete kolem výlohy a říkáte: „Ježišmarjá!“ Ale byla bych nevděčná a nepokorná, kdybych to říkala. Nechci si stěžovat, protože si myslím, že mám to štěstí, že jsem zdravá a vypadám tak, jak vypadám a hlavně, že jsem s tím spokojená. Člověk by měl být spokojený s tím, jak vypadá, protože to vám nemusí být ani padesát tři, ale může vám být dvacet a když jste nespokojená ve vlastním těle s tím, jak vypadáte, tak se vám hůř žije.
