Adventní čas je časem kouzel. Dalo by se říci, že i vy máte kouzelnou moc, protože dokážete do Prahy dostat světové supermodelky. Za jakým je to tentokrát účelem?
Za účelem pomoci českým opuštěným dětem. Jsem moc ráda, že přijely. Jsou to naše české holky – Hana Soukupová, Tereza Srbová a Adriana Sklenaříková, která je československá a v devadesátých letech jsme spolu začínaly. Všechny už jsme maminky a všechny víme, jak je důležité směřovat pozornost tam, kde je nejvíce potřeba.
V rámci galavečera vás čeká i speciální módní přehlídka.
Ano, součástí letošního programu bude exkluzivní prezentace výběru ikonických modelů módního domu Balmain, připravená výhradně pro tuto příležitost. Na přehlídce budou krásné šaty, ale hlavně tam budou i ty nejdůležitější a největší hvězdy večera – během galavečera bude každý ze sedmnácti stolů věnován jednomu, dnes již dospělému mladému člověku – živému důkazu toho, že pomoc má skutečný smysl. Jsou to děti, kterým pomáháme už dlouhé roky, nadace oslaví příští rok třicet let. Z dětí už jsou dnes mladí lidé, kteří mají svoji práci a svoje rodiny.
Zleva: Tereza Srbová, Hana Soukupová, Tereza Maxová a Terezie Sverdlinová, která vede Nadaci Terezy Maxové dětem. (tisková konference nadace, Four Season, Praha, 1. prosince 2025)
Letošní charitativní gala večeře se koná v Rudolfinu a má podtitul The Wall of Joy, tedy stěna radosti. O co jde?
Téma „Stěny radosti“ vychází z letošní expozice na Designbloku a symbolizuje otisk, který nadace a její dárci zanechávají v životech dětí. Říkali jsme si, že by bylo fajn, kdyby se lidé mohli zapojit a nechat svůj „otisk radosti“ na stěně. Lidé si mohli udělat svůj vlastní linoryt a otisknout ho tam nebo si koupit umělecké dílo.
Od jakých umělců konkrétně?
Třeba od Musy, od pana Bačáka, Vládi Žáka, od Elišky Podzimek nebo Milana Caise. Všichni tito úžasní umělci tam nechali svůj otisk. Lidé si mohli odnést jejich umělecké dílo a zároveň přispět dobré věci. Tato díla budou dražena i dnes (v pondělí 1. prosince večer, pozn. red.) na naší akci a to i za přítomnosti všech umělců, kteří se dražitelům osobně podepíší. Proto ta radost. Je to vlastně takový univerzální jazyk, kterému rozumí všichni. A my chceme tu radost šířit dál.
Nespokojená ve vlastním těle? Hůře se vám pak žije, říká Tereza Maxová |
Přispěje transformace ženy v mámu k tomu, že je pak více empatická a vnímá mnohem více i potřeby jiných dětí, které nemají rodiče a je jim nutné pomoci?
Já jsem začala s nadací v době, když jsem ještě nebyla mámou. Ale myslím si, že empatie je něco, co získáváte už v dětství. Jsou tam ty důležité momenty, kdy z toho semínka vyrůstá květina a je důležité ji zalévat a s láskou o ni pečovat. Myslím, že i tam vzniká empatie – z toho, co vidíte kolem sebe, jak se lidé k sobě chovají. Ohledně nadace – tenkrát jsem vešla do kojeňáku a nechtěla jsem tam ty děti jenom politovat a odejít a finančně přispět. Chtěla jsem opravdu něco změnit. Nevím, jestli to byla empatie nebo to, že jsem si tenkrát říkala, že „tohle přece není normální“.
Bylo to tedy hodně o tom tehdejším prožitku a následném pocitu.
Stát se matkou je samozřejmě obrovská životní změna. Člověk produkuje nejvíc endorfinů, to je taková radost, když se vám narodí děti, ale také je to najednou obrovský pocit zodpovědnosti. A ten mi myslím zůstal nejen vůči mým vlastním dětem, ale i vůči společnosti a místu, kde žijeme. Ano, bylo to tehdy hlavně o tom vnitřním pocitu, že jsem těm dětem chtěla pomoct. Dostávalo se mi spousty pozornosti, vyrůstala jsem ve světě glamour, kde mě ostatní opečovávali a hýčkali. Možná jsem se o to chtěla rozdělit, kdo ví. Tenkrát to bylo opravdu spontánní rozhodnutí. Všichni říkali: „Mladá modelka jako ty tady přece nemůže zakládat nadaci. Nemůžeš pomáhat dětem, musíš se vrátit zpátky do práce.“ A já jsem tenkrát neposlechla a šla jsem si svou vlastní cestou. Dnes jsem za to ráda.
Adriana Sklenaříková (Praha, 1. prosince 2025)
Ve vašem případě krása pomáhá, a to nejen tím vaším půvabem, ale také krásným srdcem. Na vaše jméno slyší hodně velkých hvězd, trvají dodnes skutečně všechna ta přátelství, co se navázala kdysi v devadesátkách?
Lidé si pamatují, jak se k nim chováte. Pamatují si, co s vámi zažili, pocity, jaké měli, když byli s vámi. Když chci, aby přijeli, musí to být založené na přátelství, protože přes agenty, to je už takové složité. Tím, že jsem dlouhodobě byla ve světě módy, tak jsou to samozřejmě návrháři, modelky, muzikanti. Někdy je ale fajn, že člověk potká i úplně nové lidi, které dokáže nadchnout pro věc. Myslím, že pomáhat chce každý.
Jen potřebuje vědět jak.
Když je za tím konkrétní pomoc a konkrétní příběhy dětí, málokdo odmítne pomoci. Jsem moc ráda za to, že jsem v tom světě módy žila a mám kontakty. Chceme, aby se všichni na galavečeru dobře bavili a zvučná jména – jako třeba Balmain nebo Adriana Sklenaříková – k tomu určitě přispějí.
Stěna radosti. Existuje Zeď nářků, tak jsme chtěli něco jiného, popisuje Tereza Maxová |
Coby modelka jste měla možnost potkat se s mnoha slavnými hvězdami. Existuje někdo, z koho jste byla kdysi jako opařená a byl to splněný sen se s ním setkat a dnes ho máte třeba už dokonce v telefonním adresáři?
Ne, vůbec. Když syn potkal brankáře Petra Čecha, téměř z toho brečel. Byl úplně hotovej. Stejně jako můj mladší syn, když byl na nějakém MMA zápasu nebo když potká nějakého basketbalistu, ten má tyto idoly. Já jsem nikdy žádný idol neměla, nikdy jsem nestála ve frontách na podpis a z nějakého důvodu jsem si známé osobnosti nikdy neidealizovala. Možná proto, že když je poznáte osobně, zjistíte, že jsme všichni stejní. Všichni máme svoje problémy, svoje úzkosti a svoje starosti i radosti. Přátelím se dodnes s těmi, se kterými jsem si kdysi sedla lidsky. A ostatní zůstali jen „mými známými“. Vídáte se vzájemně v backstage, ale nechcete společně trávit dovolené.
Některé životní příběhy, se kterými jste se za ty roky díky vaší nadaci setkala, byly jistě velmi silné a možná zároveň i hodně inspirativní.
Vždycky moc obdivuji odvážné lidi, kteří vyjdou ze svých komfortních zón a ty, kteří se dokážou vypořádat s osudem, který jim nadělil hrozně moc toho špatného. Ať už je to maminka z azyláku, která si projde domácím násilím a chlap se na ni vykašle, ona zůstane sama na děti a přitom to nevzdá a snaží se i tak si dodělat školu, najít si práci a postarat se o děti.
Nebo klučina, který o sobě řekne: „Moje dětství byla laboratoř bolesti“ a je tam nějaký hrozný osud, matka ve vězení, brácha zavražděn, zkrátka příšerné věci. Vy si říkáte, že to není možný. A on to dá, on se rozhodne vystudovat psychologii a začít se zajímat o traumata dětí, protože sám ví, jaké to je být „problémem“, jak sám říkal. A dokáže to velmi dobře popsat. Ty pocity dokáže vyjádřit třeba i tancem, ve kterém se cítí bezpečně. A chce si proto založit svůj vlastní taneční kroužek, aby se bezpečně cítily i ostatní děti. Vlastně je to určitá forma terapie.
Takové lidi dokážete ocenit.
Tyhle lidi beru. Neidealizuji si je, ale chovám k nim obdiv. Díky té odvaze jsou mými velkými vzory, stejně tak jako třeba můj dědoušek, který přežil holocaust a měl takový ten optimistický pohled na život. Vždycky viděl v lidech to lepší. I ve věcech, v době, ve společnosti. Vždycky říkával: „Holčičky, proč vy se furt za něčím honíte? Vždyť smyslem života je život sám.“ A já si na to vždycky vzpomenu a říkám si: „Jo, holka, važ si života.“ Obdivuji lidi, kteří prožili hrozné věci a i tak dokážou najít smysl života v každodenním bytí.
