Nedávno jste vydala knihu s názvem Tereza a udělala jste tak velkou radost svým příznivcům. Zejména těm, co vás sledují již od devadesátých let...
Dala jsem si tím vlastně dárek i sama sobě k Vánocům. Byl to takový nápad během pandemie. Oslovilo mě vydavatelství, jestli bych nechtěla napsat knížku. Velký spisovatel nejsem, ale dala jsem se do kupy s Veronikou Bednářovou, což je výborná novinářka, a se Zuzkou Lednickou, která je velmi kreativní. A vzniklo takovéhle dílko v podobě velkoformátové knihy. Pak se chvíli čekalo na tiskárnu, ale kniha už je ve všech knihkupectvích.
Co pro vás v devadesátých letech bylo osudové? Jaké momenty máte vryty v paměti?
Těch momentů je moc. Já jsem měla to štěstí, že jsem si psala deníky od roku 1990 až do roku 2000, než se mi narodil můj první syn. Opravdu poctivě, den po dni. Takže mám takový časosběrný materiál. Musím říct, že když jsem se k tomu teď po tolika letech vracela, byla to trošku psychoterapie. Ne všechno se dalo použít. (smích) Protože to byl takový hlas mladé, naivní holky, která psala vše, co se jí děje.
Všechny emoce jsem dávala na papír. Nevím, jestli to bylo tím, že člověk trávil spoustu času sám, nebo že jsem chtěla zachytit všechny ty momenty a cesty. Všechny ty lidi, fotografy, návrháře, přehlídky, modelky, všechny vzestupy a samozřejmě i pády. Nejen práci a úspěchy v modelingu, ale třeba i rozchody a první lásky. Mám to pečlivě doplněné fotografiemi, polaroidy. Bylo fajn se vracet zpátky a připomenou si celou tu éru zlatých devadesátek.
Dnes je doba opatrná, ale v devadesátkách byla poměrně troufalá. Dovolovali si na vás modelingové agentury? Na mladou holku se signifikantním vzhledem? Charakterizuje vás i váš nos. Posílali vás na plastiku?
V té době těch estetických úprav tolik nebylo, to bylo veliké haló, když někomu nalepili při focení umělé řasy. Potom asi kolem roku devadesát dva se teprve začaly modelky stříhat a barvit. To předtím vůbec nebylo. Poprvé, když jsem přijela do Paříže, tak jsem měla problémy s váhou. Neustále mě nutili hubnout. Ale já jsem měla dostatečné sebevědomí a na tu agenturu jsem nedala a říkala jsem si „Oni to špatně vidí“.
Když jsem pak změnila agenturu, tak jsem i s těmi přebytečnými kily začala pracovat a vlastně jsem tehdy šla i přehlídku pro Chanel. Měla jsem pár kilo navíc a potom jsem to přirozeně shodila díky tomu, že jsem začala hodně pracovat a cestovat a už jsem neměla čas moc myslet na jídlo. Bylo to všechno tak rychlé, že ta kila šla dolů sama a rychle.
Byly světové modelky skutečně velké divy? Jak jste se mezi nimi cítila?
My jsme byly v podstatě taková malá rodina. Tím, že to byla malá skupina lidí, tak jsme se velmi dobře znaly, vídávaly jsme se každoročně na přehlídkách dvakrát do roka. Některé si dělaly samy i make-up, navzájem. Když jsem šla první přehlídku Chanel, tak jsem ani nevěděla, co se na mole dělá. Pamatuji si, že Carla Bruni a Karen Mulder mě vzaly na stranu a ukazovaly mi, jak se chodí po tom mole.
Pracovala jsem tak, že to odneslo mé zdraví, přiznává Tereza Maxová |
Myslím, že vlastně nikdo nikomu nezáviděl, protože ta konkurence byla malá a práce bylo dost. Byly jsme dobře finančně ohodnocené, bylo to i hodně kreativní. Já jsem to prostředí milovala ani ne proto, že jsem tam potkávala ty modelky, ale že mi to přišlo dobrodružné, všechny ty cesty s tím spojené. Fotilo se na lokacích, nefotilo se ve studiu, takže jsem absolvovala spoustu cest, poznala spoustu kreativních lidí, navštívila módní domy.
V čele těch módních domů stáli návrháři, takže samotný Yves Saint Laurent na vás upravoval oblečení, Karl Lagerfeld, Gianni Versace, nebo Giorgio Armani. To byly opravdu takové zásadní momenty. Já si to v té době ani neuvědomovala, protože jsem je neznala (smích). Tady v Československu jsme je neznali a potom mě to o to víc potěšilo, že dnes s nimi mám veškeré ty fotografie a vzpomínky. Byly a jsou to ikony módního průmyslu.
Když se na sebe dnes podíváte do zrcadla, jste vděčná, že máte stále míry modelky, nebo to berete jako samozřejmost?
Já špatně vidím, takže když se kouknu do zrcadla, tak si říkám „Ty jo, furt dobrý!“ Ale taková ta pokora? Jsem hlavně ráda, že jsem zdravá a mám zdravé děti, to jsou moje priority. A také, že můžu v životě dělat něco, co má smysl. Ten svět módy mi vlastně pomohl odstartovat něco, co má podstatně delší životnost a co mě víc naplňuje. Třeba nadace. Takže ráno určitě nesleduji, jestli stárnu. Stáří je dobré v tom, že člověk začíná hůř vidět.
Životní úspěchy i úspěchy nadace je občas potřeba slavnostně zapít. Jste letitou tváří našeho českého sektu, jak často si sama dopřejete skleničku?
Přiměřeně. Všechno, co je český, mám ráda. Ať se jedná o Bohemku, pivo, svíčkovou, nebo o miňonky a kremžskou hořčici. Toho bych mohla jmenovat... Vždycky jsem to tak měla, vždycky jsem byla takový romantický patriot a do Čech jsem se moc ráda vracela. A do zahraničí jsem si vozila z domova všechno, co jsem mohla pobrat do kufru. Pouštěla jsem si českou muziku a české filmy. Co se týče alkoholu, sklenička k oslavám určitě patří.
Tereza Maxová slaví padesátiny. Dětem pomáhá už téměř čtvrtstoletí |
Štědrovečerní menu si dopřáváte kompletní od A do Z?
Kompletně. Byla doba, kdy člověk byl ještě opravdu hodně aktivní, co se týče přehlídek a tak. To jsem se snažila udržovat ve formě. Ale po dětech už vůbec ne. Moje maminka mi vždycky připomíná: Pamatuješ si, jak jsi vždycky jen oblízla cukr po vanilkových rohlíčcích a dala si maximálně jedno vosí hnízdo za celé Vánoce? Tak to už neplatí. Dnes už jsem to já, kdo připravuje štědrovečerní večeři, takže samozřejmě musím ochutnávat... A myslím, že to k tomu patří.
Je vaší knize pasáž, kterou jste tam původně ani neplánovala dát?
Třeba rozvod. Pojali jsme to výstřižky z časopisů. To bylo asi poprvé, kdy jsem se vrátila do míst, které byly velmi bolestivé. Myslím, že jsem se určitě nechtěla vracet do minulosti. Musela jsem si přečíst deset let deníků, den po dni. Byla to opravdu psychoterapie, takže jsem si říkala: „Ty jo! Takováhle já jsem byla mladá holka? Takhle jsem přemýšlela?“. Bylo to takové, že se k tomu člověk nechtěl dlouho vracet. Vrátila jsem se k tomu v podstatě až po jedenadvaceti letech. Poslední stránku deníků jsem napsala roku 2000, kdy se mi narodil syn.
Ale jinak to bylo opravdu prohrabování archivů a povídání s Veronikou Bednářovou. Když jsme se poprvé setkaly, říkala: „Já bych to hrozně ráda napsala, ale o modelingu nevím vůbec nic.“ A já na to „Výborně! To je přesně ono. Potřebuji někoho, kdo se na to podívá úplně z jiné strany, z takové té lidské.“ Zuzka měla v přípravě úplně volnou ruku. Mohla hrábnout na jakoukoliv fotku a souhlasila jsem. Myslím, že i díky tomu to má život a dynamiku. Proto, že jsem to neměla zas až tak pod kontrolou.
Jedna z jejích prvních fotek v roli modelky
Je kniha Tereza vaší určitou životní bilancí?
Určitě ne, protože věřím, že to nejlepší mě ještě čeká! (smích) Je to padesát let mého života a člověk tam vlastně píše, kdo vůbec je a odkud pochází. Proto jsme také křtili v Café Slavia. To je místo, které jsem měla vždycky ráda jako študák a Praha je tam jako na dlani. Ta kniha vyšla také jako první v češtině. To jsou pro mě věci, které jsou důležité. Jsou tam i moji předci a hodně osobní věci, proto mi to křtila maminka.
Nemažte špatné fotky, vyjadřují emoci, poradila Tereza Maxová |
Jste nervózní, že jdete jak se říká s kůží na trh?
Ano. Není to moje parketa. V něčem se člověk cítí pevnej v kramflecích, jako je třeba práce v nadaci a svět módy. Ale odhalit soukromí a svojí duši, to je myslím člověk vždycky nervózní. Na druhou stranu je to i obrazová kniha. Je tam spousta fotek, které doplňují tu dobu. Doufám, že vám alespoň trošičku zavoní ty devadesátky a moje dětství, kdy jsem tady vyrůstala v sedmdesátých a osmdesátých letech. Že si Husákovy děti připomenou, jaké to tady bylo. A pak je tam i moje současnost. Doufám, že to bude jednou krásná památka i pro mé děti.
Možná tou knihou motivujete i některou z vašich kolegyň, třeba Evičku Herzigovou, aby vydala něco podobného.
Eva už se mě ptala, jak se to dělá s právy. Například titulní stránku fotil švéddký fotograf Mikael Jansson a ta fotka má dnes obrovskou hodnotu. Museli jsme ošetřit všechna práva a to je velká práce.
Budoucí modelka (vlevo) se svou sestřenicí na návštěvě u babičky v Pardubicích.
To musela být spousta e-mailů a telefonátů do Německa, Itálie, Francie...
Ano. Moje maminka měla velký časopisový archiv, protože jsem vždycky na letišti skoupila všechny magazíny, kde jsem byla a vezla jí to jako dárek. Měla jsem také krásnou knihu od mojí tety, kterou mi dala k čtyřicátinám. To byl zase jakýsi archiv našich rodinných fotek. Takže jsem měla kam sáhnout. Jsem ráda, že mám něco, do čeho se teď můžu kouknout a co si mohou přečíst moje děti. Jsem na tu knihu pyšná, tak doufám, že se bude lidem líbit.
Nám se líbí. Je tam i váš dědeček s babičkou a kamarádi ze školy.
Ano, je tam děda s babičkou, je tam i moje teta Mína. A doufám, že se na mě nebudou zlobit kamarádi z gymplu, které jsem tam dala, nebo kamarádi ze základní školy, kdy tam jsou ty skupinové fotky. Bylo samozřejmě hodně těžké dohledávat a obvolávat všechny, kteří jsou na fotkách. Takže spíš doufám, že jim udělá radost, že tam jsou.
20. září 2021 |
