* Jako neslyšící jste se už narodila?
Ano. Neslyšící jsou moji rodiče i o tři roky starší bratr.
* Je pro neslyšící dítě lepší, když jsou jeho rodiče slyšící, nebo neslyšící?
Obojí má své výhody. U neslyšících rodičů je jednodušší komunikace, dokonale ovládají znakovou řeč, dokážou pochopit, jak se cítíte. Se slyšícími rodiči máte zase možnost naučit se mluvit.
* Jaké nejčastější chyby dělají slyšící při setkání s neslyšícími?
Třeba když se neslyšící chce na něco zeptat, tak slyšící, jakmile hned nerozumí, mávne rukou a odejde. Nemá snahu pomoci, být trpělivý. Přitom stačí vzít papír a tužku, aby se ti dva pochopili. Stejně tak je potřeba, aby s námi lidé mluvili pomalu, byli otočení k nám, abychom mohli odezírat. Nemohou se otáčet pryč, koukat se kolem.
* Všimla jsem si, že jakmile jsme usedli v kavárně ke stolku a vy jste začala s tlumočníkem znakovat, začali se hosté na vás zvědavě obracet…
Tak je to pokaždé. Zpočátku mi to vadilo. Někam jsem přišla a všichni mě začali pozorovat jako nějaký zvláštní úkaz. Kolikrát jsme si před těmi lidmi s dalšími neslyšícími znakovali, proč tak hloupě na nás koukají, a kritizovali je za to. Teď už si toho nevšímám, nemá cenu to řešit.
* Připravovali vás rodiče na podobné situace odmala?
Ne. Rodiče nás s bráchou nechali, abychom se otrkali sami. A bylo to tak dobře.
* Mohou neslyšící studovat na klasické škole?
Určitě, ale je to komplikovanější. Musela bych sedět v první lavici, abych mohla profesorovi odezírat ze rtů, spolužáci by mi museli pomáhat. Odmala jsem chodila do speciálních škol pro neslyšící. Nejdříve na základní školu v Ostravě a teď jsem na pražském gymnáziu v Ječné ulici.
* Takže většinu času jste mezi neslyšícími?
Je to mix. U nás ve třídě jsem jediná, která má neslyšící rodiče. Ostatní děcka mluví, jiná jsou zase nedoslýchavá, takže něco slyší. Těch je na gymnáziu většina.
* Jak trávíte volný čas?
Musím se hodně učit, ale jinak vyrážíme s kamarády po obchodech, do kaváren, čajoven, občas i do klubů na diskotéky. I neslyšící totiž dokážou tančit, vnímají to dunění. Ale na diskotéky jdu jen s ostatními neslyšícími, sama bych se tam nudila.
* Máte kamarády i mezi slyšícími? Neslyšící prý lidi se zdravým sluchem mezi sebe neradi pouštějí.
To je pravda. Cítíme se mezi sebou lépe. Já bych dlouho nevydržela být jen mezi slyšícími. Ale mám několik kamarádů i mezi nimi.
* Začali se někteří z nich kvůli vám učit znakovou řeč?
Největší zájem vždycky mají, abych je naučila sprostá slova. (Směje se.) To je úplně normální.
* Čím je znaková řeč unikátní?
Je třeba si uvědomit, že jednotlivé znaky odpovídají jednotlivým slovům. Neslyšící ve znakové řeči mluví trochu jinak, zkracují. Nepoužívají třeba zájmeno se. Ve znakové řeči neřeknu: Já se jmenuji Karolína, ale Moje jméno Karolína. Jde o to, vyjádřit co nejstručněji podstatu sdělení.
* Co je pravdy na tom, že neslyšící neznají ironii?
Ironii používáme, ale jinak než slyšící. Ti poznají ironii z tónu hlasu, my musíme použít mimiku. Pomocí výrazu v obličeji dáváme najevo, že se nám například něco nelíbí, že se bavíme. Bez toho by ten druhý nemohl správně pochopit, co říkáme.
* Jste hezká dívka, takže kolem vás musí být plno nápadníků. Jak reagují, když zjistí, že jste neslyšící? Opadne jejich zájem?
Jeden z kluků, který se do mě zamiloval, se ze začátku hodně snažil. Doufal, že se nějak domluvíme. Nakonec to nešlo. Ale rozhodně necouvl hned. Znám dost párů, kde je neslyšící slyšící. Ze strany toho slyšícího to znamená respekt, musí se naučit znakovou řeč, artikulovat. Já bych ale slyšícího kluka nechtěla. Vadilo by mi, kdyby se třeba s někým bavil, a místo aby mi to přeložil, by mě odbyl, že to nebylo důležité.
* Nedávno jste reprezentovala Česko v soutěži krásy Miss Deaf World. Byla tam velká rivalita?
Všech devatenáct holek jsem brala jako kamarádky, žádná konkurence mezi námi nebyla.
* Opravdu?
No alespoň ze začátku. Jak se blížilo finále, tak například jedna ze soutěžících nám začala říkat takové věci jako: Jé, ty máš velké boky. Přeci jen jsme spolu trávily tři týdny a ke konci se objevovaly drby a pomlouvání. Já jsem se bavila hlavně s miss z Ghany, Makedonie a Kanady. Ty byly super.
* Tři týdny? Co jste tak dlouhou dobu před finále dělaly?
Nejdříve jsme dva týdny jezdily po českých městech a na náměstích jsme předváděly na módních přehlídkách. Poslední týden jsme strávily v Praze a od rána do večera nacvičovaly na finálový večer. Jediné zpestření bylo, když nás motorkáři odvezli na prohlídku Pražského hradu.
* Jak na neslyšící modelky reagovali lidé ve městech?
Organizátor soutěže Josef Uhlíř diváky upozornil, že nám nemají tleskat klasicky rukama o sebe, ale musí rukama mávat. (Názorně ukazuje.) Ti lidé tím byli fascinovaní, a jakmile jsem vyšla na molo já, všichni dali ruce nahoru a nadšeně mávali.
* Potkala jste díky soutěži nějaké známé osobnosti?
Pražského primátora Pavla Béma. Jinak jsem si známých lidí moc nevšímala.
* A jaký dojem na vás primátor udělal?
Byla jsem zrovna v plavkách, a když prošel kolem, dívala jsem se na něj a předvedla jsem se mu v celé kráse. (Směje se.)
