Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvTitul Miss Czech Republic jste získala letos v květnu. Byla soutěž krásy něco, o čem jste dlouho snila?
Vůbec ne. Samozřejmě jsem věděla, co Miss je, měla jsem to někde v podvědomí a vždycky jsem říkala, že bych si to třeba někdy ráda zkusila. Ale rozhodně jsem to dlouho dopředu neplánovala. Tenhle ročník byl opravdu spontánní. Od známých a kamarádů jsem slýchala, že bych to mohla zkusit. Pak mi zrovna vyhovoval termín castingu na Chodově, tak jsem se přihlásila a druhý den jsem tam byla.
A o několik měsíců později jste soutěž vyhrála. Byl to šok?
Samozřejmě. Kdo by nebyl překvapený? Ke konci soutěže už jsem se do toho opravdu dostala, ale na prvním castingu jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Poprvé v životě jsem si lepila řasy, pomalu poprvé jsem pořádně chodila na podpatcích. Byla jsem tím úplně nepolíbená. Najednou jsem začala dělat věci, které jsem nikdy předtím nedělala. Nějakou dobu jsem se s tím sžívala a postupně jsem se začala cítit velmi komfortně. Ale začátek byl šok ve všech směrech.
Přicházela jste přitom z úplně jiného prostředí. Dlouhé roky jste se věnovala atletice. Jaká byla vaše disciplína?
Skok do dálky. A s tím jde ruku v ruce rychlost, protože abyste skočila daleko, musíte být rychlá. Doplňkově jsem proto běhala sprinty.
Proč vaše atletická kariéra skončila?
Zranila jsem se a zároveň mi do života přišly jiné věci. V Česku je navíc hrozně těžké se atletikou živit. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli mám čas chodit dvakrát denně na tréninky. A do toho přišlo zranění, takže to pro mě byla taková konečná. Díky tomu ale mohly přijít jiné věci, třeba právě Miss. Já říkám, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Dokázala jste atletiku skutečně opustit?
Aktivně ano, ale jinak vůbec. Atletiku miluju. Pořád ji prožívám s kamarády, kteří závodí, ráda ji sleduju a zajímám se o ni. Sama už sice nechodím na atletické tréninky, i když se pořád snažím něco dělat, ale atletika má moje srdce.
Studujete mediální studia a zmínila jste, že by vás lákala sportovní žurnalistika. Dokážete si představit, že vás jednou uvidíme třeba jako sportovní reportérku?
Určitě. Dlouho jsem říkala, že bych chtěla být sportovní reportérkou. A protože je mi atletika tak blízká, nejradši bych samozřejmě působila právě v ní. Ale mám ráda sport obecně, takže bych se vůbec nebránila ani jiným sportům. Atletika je ale srdcová záležitost. Jsem takový insider a myslím, že bych ji dokázala dobře podat, protože jí rozumím.
Je tedy sportovní reportérka váš plán do budoucna?
Je to určitě sen, ale člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane. Já jsem navíc taková, že ráda zkouším věci, které mi přijdou pod ruku. Nějaký sen mít můžu, ale kde nakonec skončím, to opravdu netuším.
Když jste z atletiky přešla do světa Miss, zjistila jste, že se zkušenosti ze sportu dají využít i tam?
Čím dál víc si uvědomuju, kolik mi sport dal. Odmala jsem měla disciplínu chodit na tréninky, i když se mi třeba nechtělo. Když jsem neměla natrénováno tolik, kolik bych chtěla, stejně jsem na závod jela a snažila se. Člověk si tím buduje důvěru sám v sebe a nějaký vnitřní chtíč. Atletika je individuální sport, ale paradoxně mě naučila být týmovým hráčem. Musíte umět fungovat v kolektivu, komunikovat a dodržovat určitý řád. Myslím, že právě v Miss pro mě byla výhoda, že jsem byla zvyklá pracovat v týmu a respektovat instrukce.
Sport ale člověka naučí také prohrávat. Pomohlo vám i to?
Určitě. Jako sportovec už máte za sebou nějaké pády, ale zároveň se učíte i vyhrávat. A někdy je ta vnitřní výhra mnohem důležitější než to, co ukazujete navenek. Když jsem v atletice něco nevyhrála, věděla jsem, že to za mě nikdo jiný neudělá. Pokud chci skočit dál, musím dál skočit já. A to si teď přenáším i do ostatního života.
Takže stejný princip platí třeba i v modelingu?
Přesně. Jestli chci být lepší modelka, tak ze mě lepší modelku neudělá kadeřnice. Může mi pomoct, ale začít musím sama u sebe. Ať už je to sebevědomí, péče o sebe nebo práce, kterou tomu věnuju. Ve sportu je to samozřejmě trochu jednodušší v tom, že co si vydřete, to většinou máte a nějak se vám to vrátí. U krásy je hodnocení subjektivnější. Ale sport mě naučil, že to, co můžu ovlivnit, musím chtít ovlivnit především já sama.
Soutěže krásy jsou hodně spojené se vzhledem. Vy ale často mluvíte o autenticitě. Jak důležitá pro vás je?
Myslím, že je důležité být autentický a být sám sebou. V dnešní době máme všichni několik tváří. Člověk je asi trochu jiný v práci, jiný doma a jiný mezi kamarády. To je podle mě normální. Pořád ale musí zůstat sám sebou, jen se přizpůsobuje roli, kterou zrovna zastává. Pokud si člověk na něco hraje, dřív nebo později se to ukáže. Buď ho to začne užírat zevnitř, nebo jeho okolí pozná, že sám sebou není.
Je pro vás důležité ukázat, že ani vítězka Miss není dokonalá?
Ano. Jsem ráda, pokud mě lidé vnímají jako přirozenou a autentickou, protože přesně to bych jim chtěla předat. Ani my missky nejsme perfektní a nejsme dokonalé. Ať si každý říká, co chce, já klidně přiznám, že dokonalá nejsem. Přijde mi zbytečné si na to hrát. A vlastně mi připadá odvážné ukázat, že každý jsme jiný. Já jsem například o Miss nesnila odmalička, a přesto se mi podařilo vyhrát. Protože jsem se v průběhu soutěže rozhodla, že pro to udělám všechno, co můžu.
Často se říká, že vítězství v Miss člověku úplně změní život. Stalo se to i vám?
Ano i ne. Přirovnávám to k tomu, že můj život je pořád stejný, jen do něj musím vměstnat mnohem víc aktivit. Určitě jsem se naučila lépe zvládat time management, protože den má pořád jen 24 hodin. Stále mám práci, studium, přítele a domácnost. A do toho přicházejí další aktivity – focení, natáčení, přehlídky nebo třeba Styl a Kabo. Takže se dějí nové věci a samozřejmě se můj život změnil, ale neřekla bych, že nějak radikálně.
Je pro vás důležité udržet si i svůj „normální“ život?
Hodně. Chci zůstat nohama na zemi a zachovat si tu svoji normální stránku. Věci spojené s Miss si moc užívám, protože se nerada nudím, ale zároveň mám pořád svůj normální pěkný život. A když chci, umím ty dva světy oddělit.
Vedle všech těchto povinností ještě studujete. V jaké fázi teď jste?
Studuju mediální studia. Teď jsem dokončila bakalářské studium, státnice už mám za sebou a za měsíc mě čeká předávání diplomu. Rozhodla jsem se pokračovat, takže od října nastupuju na magisterské studium.
Zmínila jste přítele. Titul Miss tedy váš vztah nijak dramaticky nepoznamenal?
Na to už se mě ptalo tolik lidí, že to snad ani není možné. Jsme spolu přes čtyři roky. Samozřejmě může někdy přijít nějaká krize, ale nemyslím si, že by musela být kvůli Miss. Krize přece mají i lidé, kteří v Miss nejsou, a je to normální. Byla jsem například na Erasmu, takže jsme si vyzkoušeli i vztah na dálku. Beru to tak, že to jsou životní zkoušky. Pokud spolu máme být, tak spolu budeme. Pokud ne, tak ne. Teď jsem ale šťastně zadaná a zamilovaná.
Podporuje vás v novém životním tempu?
Podporuje. Snaží se mi pomáhat víc, protože je teď samozřejmě častěji sám. Ne všude ho beru, a ne vždycky může jet se mnou. Najednou není tak jednoduché sladit naše harmonogramy. Ale snažíme se spolu být, jak jen to jde.
Jak jste se vlastně poznali?
Úplnou náhodou. Pracovala jsem tehdy v baru a on tam přišel jako host. Kdo někdy pracoval v baru, ví, že třetí nebo čtvrtá hodina ráno už bývá krize, člověk chce jít domů a v baru zůstává jen pár lidí. On byl jeden z těch, kteří mi to tam pomohli přečkat a pomohl mi. Potom jsme byli dlouho kamarádi a postupně jsme zjistili, jak moc si rozumíme. A až následně jsme začali tvořit pár. Zamilovala jsem se do něj hlavně díky tomu, jak se ke mně choval a jak ke mně přistupoval.
Když poslouchám váš příběh, spousta důležitých věcí vám do života přišla vlastně náhodou. Miss, vztah, změna po atletice… Jste člověk, který žije hodně „tady a teď“?
Přesně tak. Snažím se samozřejmě přemýšlet i do budoucna, ale stejně nikdy všechno úplně neovlivním. Takže žiju tady a teď a snažím se všechno užít na maximum. Řídím se tím, že chci věci dělat tak, abych si jednou mohla říct, že jsem si život opravdu užila. Že jsem udělala spoustu krásných věcí a mám na co vzpomínat. Jsem opravdu taková, že jdu skoro do všeho.
Je vám teprve třiadvacet. Máte pocit, že teď začíná období, kdy se vám těch možností otevírá ještě víc?
Určitě. A právě proto nechci mít všechno nalinkované. Některé věci si naplánovat můžu, ale už teď vidím, že ty nejzajímavější často přijdou úplně nečekaně. Chci být otevřená tomu, co přijde, a zároveň pro to vždycky udělat maximum.
Co vás čeká tady na brněnských veletrzích?
Hlavním bodem je pro mě večerní přehlídka. Přes den jsou samozřejmě přípravy, make-up, vlasy, focení a rozhovory, ale hlavním hřebem je večer právě módní přehlídka na gala večeru.
Kdybyste si tedy měla sama sobě něco popřát do dalších let, co by to bylo?
Ať si jednou můžu říct, že jsem si ten život užila na maximum.
24. května 2026 |



























