Jak jste se dostala k modelingu? Byla to náhoda, nebo váš sen už od mládí?
Určitě to byla náhoda. Časem si uvědomuji, že se módní svět stal mým splněným snem. V kadeřnictví ve Smečkách jsem se nechala učesat. Kadeřnice Jiřinka Veverková mě oslovila, zda jí budu sedět modelem na účesy na festivalech a soutěžích. Cítila jsem, že je to krůček k práci manekýny. Jediným problémem bylo, musela jsem se nechat ostříhat. Tím odstartoval maraton zkoušení účesu na soutěže. Každý den, v pět hodin ráno jsme trénovaly.
Jednoho dne jsem se zmínila panu Gerhardu Matuschkovi, který salon založil a odstartoval jeho slávu, že by mě zajímala práce manekýny. Dal mi číslo na paní Vitouškovou, abych si domluvila schůzku v ÚBOku. Tehdy z ÚBOKu odcházela Marta Pospíchalová do divadla Rokoko. Měla našitou kolekci, velice dámskou. Paní Vitoušková do mě zapíchla prst a řekla suše Marta! Nastoupila jsem hned druhý den na přehlídku v této dámské kolekci. První krůčky mě učila skvělá manekýna Renata Jirousová – Podrázká.
Vzpomínáte si, kde jste poprvé stála před objektivem nebo na přehlídkovém molu? Jaké to bylo?’
První fotografie dělal pan Matuschka ve svém ateliéru. Fotily se účesy do výloh kadeřnických salonů. Titulka mě vyšla v roce 1971 pro kadeřnický časopis. Ateliér měl Gerhard dobře vybavený. Jenom světla, která svítila, byla tak silná, že jste musela mít zavřené oči a na záběr rychle otevřít. No, legrace. Bylo tam hrozné vedro. Dnes je vše lehčí.
Na přehlídku jsme odjeli do Českých Budějovic. Tam bylo neuvěřitelně vysoké úzké molo. Uprostřed mola v hloubce jednoho metru byla květinová výzdoba. Náš úžasný kolega manekýn Ing. Jiří Zahrádka říká: Mary, neboj, já ti s prvními kroky pomůžu! Hlava se mi točila rozčilením, vzrušením a neuvěřitelným strachem, že se z té výšky zřítím.
Jak vypadala modelingová scéna v 80. letech? Jaké byly možnosti pro modelky tehdejší doby?
Řekla bych, že podobně jako dnes. Agentury se vyrojily jako houby po dešti až po roce 1989. V podstatě jediná agentura, která zaměstnávala manekýny, byl ÚBOK. Pracovalo tam šest stálých manekýn na poloviční úvazek a externistky, v pracovní době se zkoušela nová kolekce pro přehlídky nebo časopisy. Jednou ročně se šila kolekce na velkou přehlídku s názvem Centromóda.
Módní domy byly salon Eva (bývalá Podolská), salon Styl (bývalý Rosenbaum), Oděvní služba, salon Adam pro muže. Já jsem předváděla v salonu Eva, kde byla hlavní návrhářkou akademická malířka Ina Arnaultová. Dále v obchodních domech jako Koltva se předváděly kolekce tzv. patra, pod hlavičkou PKS (Pražské kulturní středisko). V Praze to byl Dům módy, s pravidelnými přehlídkami. Prior měl síť obchodních domů, asi třicet, po celém tehdejším Československu. Významnou roli hrál také neuvěřitelně nadčasový Raiv klub na Václavském náměstí.
Které magazíny nebo módní přehlídky byly tehdy považované za vrchol? Objevila jste se v některém z nich?
K prestižním přehlídkám patřily výše zmíněné salony. Předváděla jsem asi devatenáct let v Evě a několik sezon pro Oděvní službu. K nejdůležitějším módním titulům patřila Žena a móda, Slovenská Móda, Odívání, Vlasta – časopis pro ženy, Praktická žena.
Vydavatelství Mona vydávalo zajímavé časopisy, ve kterých skvělá redaktorka Eva Králová uveřejňovala monotematické kolekce mladých návrhářů. Ale protože nad vším držela pevnou ruku a vše masakrovala (doslova) HSTD – svaz žen pod vedením soudružky Kabrhelové, byla nejtěžší práce na redaktorkách prosadit ten který model. Manekýny model nafotily, ale prosadit ho do časopisu byl nadmíru těžký úkol.
Jaké to bylo být modelkou v době socialismu? Měla jste někdy pocit, že móda byla určitým druhem rebelie?
Rebelie je vždy v rukou mladých. Ti mají pocit, že změní zavedené zvyklosti. Modely z jejich dílny si předvádějí sami, nebo si vezmou slečny z ulice, zajímavé tváře. Móda, jim přijde zkostnatělá, bez nápadu. Být manekýnou za socialismu bylo trochu jiné. Samy jsme se líčily, česaly, nosily si vlastní doplňky. Stačilo přijít hodinu před přehlídkou, nalíčit se. Když se jelo na zájezd, tak k tomu přibylo zabalení kolekce, naložit do autobusu, vyložit si svoji kolekci. Ale nikomu to nepřišlo divné.
Kolik jste předváděly modelů?
Každá manekýna měla minimálně 12 modelů v jedné přehlídce. Byl to fofr na převlékání. Salony to měly jinak, tam nám kolekci připravily včetně doplňků. Jenom pro představu dnes má manekýna jeden, maximálně dva modely. Nic si nenosí, pouze nastoupí v devět hodin ráno do backstage. Tam čeká tým kadeřníků, make-up artistů, technických sil. Přehlídka je třeba jenom jedna večer v 19 hodin. Musím říct, že je těžké být celý den svěží a čekat, až vás nalíčí.
Které kolegyně nebo návrháře si z té doby nejvíce pamatujete?
V první řadě sem patří ikony tehdejšího modelingu, které jsem obdivovala. Marta Pospíchalová, Melanie Vančurová, Olga Hrzánová, Růženka Poláková – Vyskočilová, Hanička Šilhánková, Miládka Štědroňová, Jana Drastíková, Renata Jirousová, Vlasta Aplová. Naprosté hvězdy. Ze slovenských manekýn jsem obdivovala Ing. Lubu Magálovou – Rusekovou, Emmu Tekelyovou, Beatku Králikovou. Se všemi jsem později měla štěstí hojně předvádět. Poté jsme přišly my mladší, úžasná Maruška Becková, Jarka Kochová, Eva Štětková, Renata Wurmová, Míla Jansová a nepřeberné množství dívek. Byl by to dlouhý výčet.
Byla mezi vámi konkurence, nebo přátelství?
Mezi námi bylo velké přátelství, protože se setkáváme dodnes. Maruška Becková uspořádala „Setkání tří generací“. Pochopitelně pokukujete po tom předvádět s těmi nejlepšími. Hlavně na velkých přehlídkách, jako byly Liberecké výstavní trhy, Trenčín mesto módy, Královédvorské textilní léto, Styl Brno, Kabo Brno, které letos slaví 65 let. Potkávaly jsme se s manekýnami z celé republiky. S Danou Vašátkovou – Pitchon a Natálkou Kšajtlovou – Fajtovou jsem zažívala krásné začátky mých módních kroků na úžasné Bertramce, kde probíhaly svěží módní kreace mladých návrhářů a šperkařů bez cenzury.
Byly přehlídky a focení tehdy velkou událostí? Jak vypadalo zákulisí v porovnání s dneškem?
Určitě přehlídky byly módní svátek. Módní redaktorky se těšily na první zhlédnutí nových kolekcí, okamžitě si vybraly modely pro svůj časopis a rozjela se mašinérie focení. Druhý den po tiskové konferenci přišel fotograf jak ze Ženy a módy, tak ze slovenské Módy a vybrala se lokace. Když porovnávám dobu tehdy a nyní, tak tehdy byla manekýna a fotograf, a dnes je opravdu velký tým lidí kolem jednoho focení, obzvlášť prestižního. Pro mě byl obrovský zážitek fotit s panem Ing. Karolom Kállayom ze slovenské Módy. Byl úžasný, charizmatický fotograf.
Máte nějakou nezapomenutelnou historku z focení, přehlídky nebo cesty na módní akci?
Moje vzpomínka je na jednu z přehlídek Centromódy, která se také konala na Stylu Brno. Přehlídky se tehdy dělaly choreografické. Vybralo se téma, v tomto případě Z pohádky do pohádky. Byla jsem Zlatovláska, model byl ze žlutého sametu pošitý korálky. V každém korálku byla žárovka. Mým úkolem bylo model poté, co kolem mě běhala holčička s obrovskou masařkou při zhasnutí rozsvítit. „Masařka“ mi usedla na rameno, scéna se zhasla, já rozsvítila šaty a nic. Ve změti drátků došlo k rozpojení a já stála s masařkou na rameni v úplné tmě. Ještě dnes se stydím.
Vzpomenu i na moje první focení s Karolom Kállayom. Cituji z mé knihy: Takto ostaňte Mária, to je veľmi pekné! Ešte raz sa pozriem! Otočil se a tiše požádal svého asistenta: Podajte mi prosím môj lorňon. Ach, kde si môj orlí zrak, kde si? Povzdechl si. Profesionálně pohlédl do hledáčku fotoaparátu a v okamžiku začal koncert hodný pana fotografa Ing. Karola Kállaya. Krásné focení.
Jak vnímáte dnešní modelingovou scénu? Co je jinak a co podle vás zůstalo stejné?
Když se na modeling dívám z pohledu profese, tak je vše podobné. Manekýna na přehlídce jde z místa A do místa B. Stojí před objektivem a spolu s týmem lidí vytváří módní fotografii, reklamu na kosmetiku, nebo video klip. Jenom nároky na modelku, na realizační tým je jiný. Množství záběrů z jednoho modelu je mnoho. Výsledek vidíte okamžitě na počítači. Můžete s fotkou okamžitě pracovat. Za nás se fotilo na tři dobré, barva se posílala do Teplic na vyvolání. To chvilku trvalo. Když se film „utopil“, fotilo se znovu.
Dnes je modeling často spojený s Instagramem a influencery. Co na to říkáte? Šla byste do toho znovu i v dnešní době?
Mladý člověk si plní sny, jde dopředu navzdory překážkám. Pokud bych vypadala stejně jako dnes, tak bych asi neměla žádnou šanci. Tehdy to byla doba sošných žen. Dnes když nejste XS, prakticky nemáte moc šancí. Pokrok člověk nezastaví. Nám posílali telegram kdy a kde máme být. Dnes vás mobil vyšťourá na konci světa. S rozvojem sociálních sítí mám trochu pocit, že jdete s kůží na trh, nemáte žádnou tajnost, není to milé rozkrývání. Každý si vás otevře, zvětší, není v tom tajemství.
Co říkáte na současný trend „age inclusive“ modelingu? Je podle vás důležité, že se dnes dává prostor i ženám po šedesátce?
Za nás bylo běžné mít na přehlídce jednu manekýnu trochu plnějších tvarů. Často starší. Divačky toužily vidět plnoštíhlou „dospělejší“ manekýnu. Také se fotilo do časopisů alespoň pět fotek dospěláků. V časopisech byly i střihové přílohy pro větší velikosti. V roce 1989 přišla na trh Burda a tam byla speciální stránka pro starší a silnější ženy.
Až s nástupem „nové doby“, tedy agentur, byl boom třináctiletých teninkých manekýn. Skauti jednotlivých agentur oslovovali dívky na ulici a tím se vytvářela základna agentur. Je pravdou, že bylo legrační, když tyto dívky předváděly norkové kožichy až na kotníky a bylo jim 15. Trvalo to minimálně 30 let. A náhle se objevil nový světový pohled, že plnější a starší ženy jsou zákaznice. Ty jim nesou peníze, mladá holčina si těžko koupí modýlek za statisíce. Takže je to světový trend. Ukázat, kde je kupní síla.
Co vám modeling dal do života – kromě krásných fotek a vzpomínek?
Mám jednoduchou odpověď. Plnými doušky jsem si plnila sny. S věkem jsem měla víc a víc práce. Jenom je mi líto, že můj produktivní život se odehrával za železnou oponou. Cestovaly jsme jenom do východních zemí. Když jsem měla odletět na přehlídku do Milána, tak na mě někdo napsal anonym, že chci emigrovat. Ve čtyři ráno mi volaly z ÚBOKu, že nikam neletím a poletí náhradnice. Moc smutné! Dívky, které byly před námi, si alespoň pocestovaly na EXPO 1967 do Montreálu, Kuvaitu, Baalbeku, Londýna, Paříže na Pret-a-porter. Já jsem si pocestovala až po sametové revoluci. Tehdy mě oslovila agentura a vyslala na přehlídky do Německa.
Co byste poradila dnešním mladým ženám, které chtějí vstoupit do světa módy? A co těm, které se bojí být samy sebou?
Vždy slečnám, které občas učím, říkám: Chňapněte příležitost za pačesy, jděte si za svým snem. Věřte, že ve světě módy neplatí: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě! Nenajdou, to mi věřte! Modeling je krásný.

























