Potkáváme se ve stájích v Martinicích, kde se jezdí Memoriál Miloslava Perníčka. Co vás sem přivádí?
Řekla bych, že hlavně zájem a zvědavost. Já nikdy nebyla na koňských dostizích a je to krásné. Jsou to krásná majestátní zvířata. Na koni občas jezdím, ale velmi rekreačně, spíš jen na vyjížďku. Líbí se mi to. Je to podle mě skvělá činnost, jak lze strávit odpoledne.
Platí i u vás takový ten respekt, že jde veškeré ego stranou a před koněm jste malinký človíček?
Stoprocentně. Zrovna jsem kolegyni před chvilkou říkala, že se velkých koní trošku bojím. Mám k nim velký respekt. Když si je jdu pohladit, mám trošku stažené půlky. Nebudu lhát. (smích)
Co je u vás ze zvířat doma povolené? Nebo co jste ochotná povolit vašim dětem?
Já zrovna asi úplně všechno, což by manžel neslyšel rád! Vždycky, když plánujeme, co na domečku jednou budeme mít, stávají mu z toho vlasy na hlavě. Já jsem zvyklá na zvířata. Jsem z domku, měli jsme všechno možné od pejsků, morčat, křečků, přes slepičky a kravičky. Mám k tomu blízko.
Dokážete se vidět jednou jako hospodyňka, která bude sypat zrní slepicím?
Určitě ano. Já myslím, že se to nevylučuje s žádným jiným životem. Samozřejmě, když má člověk doma hodně zvířat, je to časově náročné. Podle mě je to ale hezký doplněk a pro mě trošku i forma relaxu.
Když dojde na obhajobu nových nebo vysněných věcí u vás v domečku, jakou taktiku používáte, aby to u manžela prošlo?
Nevím, jestli vyloženě používám taktiku. Počítám s tím, že se mu to bude líbit, doufám v to. Manžel nevyrůstal v domě, je to panelákové dítě. Kouzlo domu poznal, když jsme začali jezdívat k nám. Myslím si, že mi v tom bude věřit. Nebo ho uchlácholím dobrou večeří a uvidíme.
Jaké to je přemlouvat najednou chlapa, panelákem políbeného, k sekání zahrady?
Byla docela příjemná zkušenost, když jsme k nám začínali jezdit. Je tam samozřejmě zahrada, dřevo. Všichni, kdo bydlí v baráku, vědí, že to je samá práce. Ráďa je ale muž činu. Když bylo potřeba něco udělat, šel.
Manžel je menší, ale dorovná to svým sebevědomím, směje se Karolína Surý |
Jste misska, co stojí nohama na zemi a spíše je spjatá s přírodou, než s kabelkami a lodičkami?
Musím říct, že minimálně v poslední době k přírodě tíhnu víc a víc. Myslím si, že je to přirozené. Jak člověk začne víc pracovat, mít více stresu a tlaku, potom od toho utíká. Přírodu vyhledávám čím dál tím častěji a fakt jsem zjistila, že mi to chybí. Vždycky, když jedu domů, je to krásný pocit. Občas je potřeba z velkoměsta utéct, i když Prahu bych celkově nevyměnila.
Vyplývá z toho ale, že až budou děti v teenagerovských letech, ať si stěžují, jak si stěžují, do centra Prahy se nepůjde?
Samozřejmě tam můžou a myslím si, že to nebude problém. Já si ale nedokážu představit, že bych v centru Prahy měla vychovávat rodinu. Určitě bych chtěla spíše na okraj Prahy. Chtěla bych, ať mají dětství aspoň trošku podobné jako já. Ještě ve dvanácti, ve třinácti letech jsme běhali po lese, stavěli bunkry a rodiče se o nás nemuseli bát. Já jsem ráno v devět vylezla z domu, vrátila jsem se v devět večer. Celý den o mně nikdo nevěděl. Všichni ale věděli, že to bude v pohodě. To už si dneska nedokážu představit.
