Potkáváme se na veletrhu Opta, jaké jsou vaše první zkušenosti s brýlemi?
Brýle jsem nosila od tří let, měla jsem dokonce devítky dioptrie a vrozenou oční vadu. A protože jsem šilhala, nosila jsem okluzor. Na střední škole jsem pak začala nosit kontaktní čočky a v 25 letech jsem absolvovala laserovou operaci očí, která mi to srovnala na nulu.
Jak se na vás tehdy dívali spolužáci, nebyla to trochu šikana?
To ano, trošku se mi posmívali, byla jsem středem pozornosti, ale ne v tom úplně v dobrém slova smyslu. Měla jsem dioptrie, půlené brýle a ještě mi šilhalo oko. Brýle hodně zvětšovaly oči, takže jsem se necítila vůbec atraktivní a hezká, spíš ošklivá.
Dnes už se šikany bát nemusíte, máte titul Česká Miss 2008, vypadáte pořád dobře. Co vás poslední dobou naplňovalo?
Poslední čtyři roky jsem měla vztah, ve kterém měl partner dvě děti. (S Radkem Váchou se rozešla v prosinci 2024 – pozn. red.) Takže jsem se rozhodla, že s nimi pomůžu a budu v domácnosti. Začala jsem malovat a dělat design a také renovovat. Předělávat starý nábytek, staré oblečení, klukům jsem třeba vyrobila pokémon boty, hodně mě to bavilo. Miluji prostě originální věci a nerada je vyhazuji, spíš to opravím. Mám ráda, když věci mají příběh a třeba starý nábytek příběh má a já mu dávám takový ten druhý dech. Oblečení jsem si nekoupila tři roky, mám šicí stroj a pořád něco přešívám nebo předělávám.
Nebylo vám doma smutno po práci v muzikálu?
Já jsem ještě účinkovala v divadle v Kvítku Mandragory jako zpěvačka, ale před dvěma lety jsem dostala boreliózu, takže jsem vůbec nemohla na kolena. Nebylo možné ani chodit, natož tančit, tak jsem musela skončit. Ale do toho jsem samozřejmě zase začala nový projekt, což je moje nynější folkrocková kapela. Jmenuje se Moravians. Jsem na ně pyšná a hodně mě to baví.
Radek Vácha a Eliška Bučková (15. května 2024)
Vy máte kořeny na Moravě, ve Strážnici. Je celá rodina hudební?
Já jsem ze Strážnice, což je folklorní město a my jako rodina nejsme vůbec sportovně založení, ale zato jsme hodně založení hudebně. Odmalička nás taťka bral na kytaru, banjo, violu nebo housle. Dnes má bratr cimbálovku, sestra zpívá v Ondráši. Já jsem prošla také folklorními soubory, proto folklor miluji, to je moje srdcovka. Mám ráda hudbu jako takovou, přes operu, české sedmdesátky, osmdesátky, devadesátky až po současnost. Co nemusím, tak je rap a elektronická hudba. Já mám ráda prostě živé nástroje.
Máte s rodinou i další společné téma?
Ano, děti. Kromě toho, že pro ně dělám zábavný program, chystám i něco navíc. V 35 letech jsem totiž zjistila, že bych chtěla jít ve šlépějích svojí maminky, která má na Moravě tři dětské skupiny. Chtěla bych je otevřít taky v Praze, a až je otevřu, tak se přestěhuju na Moravu, tam si najdu manžela, porodím dítě a budu do Prahy jezdit jen pracovně.
Eliška Bučková (2020)
Hezký plán! Co je vlastně dětská skupina?
Dětská skupina je vlastně taková školka, počtem do 24 dětí. Přijímáme děti už od jednoho roku a je to fajn pro maminky, protože po domluvě můžou chůvy zůstat v práci a děti hlídat déle. Je tam jedna chůva na šest dětí, takže přístup je individuální. Chtěla bych to otevřít pro firmy, aby to byl benefit pro jejich zaměstnance. A maminky by měly vlastně na pracovišti svoje děti.
Máte k dětem blízko, chystáte pro ně i nějaký speciální program?
Ano. Po šesti letech, kdy jsem měla rybářský tábor pro 80 kluků, jsem si říkala, že bych chtěla už dělat taky něco s holčičkama, princeznama. A tak jsem vymyslela takový zábavně edukativní projekt. Říkala jsem si, že dnes už babičky moc nemají tu svoji roli a je to škoda, protože mně všechny rady a moudrosti předala právě babička. A já teď to, co mi moje babička vyprávěla, budu předávat dětem hudební formou. Mám takové divadýlko pro děti, kde si zpíváme, tancujeme, říkáme si, jak se dralo peří, co děti dřív měly a neměly, že ležely na peci, poslouchaly příběhy a tak.
Jakub Vágner a Eliška Bučková v Amazonii (2016)
Chystáte i něco pro dospělé?
Chystáme, mě ty tábory prostě baví. Dnes nám dospělákům tak trošku chybí ta dětská radost, jsme všichni moc vážní a potřebujeme se uvolnit. Proto chystám tábory pro dospělé a tábory pro páry.
Pro páry? A může se tam přihlásit kdokoliv, nebo je to věkově omezeno?
Myslím si, že to nebude věkově omezeno. Buď si pár řekne, pojedeme spolu k moři, anebo pojedeme spolu něco zažít, abychom si to pamatovali celý život a poznali se i v ne úplně komfortním prostředí. Abychom si taky užili legraci.
To je krásná myšlenka. Vás určitě inspirovali i předchozí partneři. Zažila jste spoustu dobrodružství. Jak vzpomínáte na Jakuba Vágnera?
Kuba, ten se rozhodl posunout moje hranice, a podařilo se mu to. Jsem mu hodně vděčná, protože on ve mě věřil a byly momenty, kdy jsem si opravdu sáhla úplně na dno svých sil. Přesto jsem to zvládla. Ukázal mi kus světa a krásné panenské přírody. Díky němu mám zážitky, které mnoho lidí nemá a zažila jsem opravdu úžasná dobrodružství v Amazonii.
Eliška Bučková a Václav Noid Bárta
Co váš vztah s Václavem Noidem Bártou? Jste spolu zadobře?
S Vaškem? No jasně, my jsme kamarádi. Dokonce mi občas přijde esemeska nebo fotka na telefon, kde je Vašek u nás v obýváku s našima na gauči. Když jede kolem, tak se tam zastaví. Je vidět, že je spokojený a šťastný, jeho partnerka Eliška mu dává to zázemí, které potřebuje. On sám je úžasný v tom, že dokáže podporovat i ostatní a má takový šestý smysl. Když je mi ouvej, tak nevím, jak to vytuší, ale napíše mi zprávu nebo zavolá, jestli jsem v pohodě. Jsem na něj pyšná, protože dokázal ze svého rockového stylu života ze sta přejít na nulu a žije vlastně úplně jiný život. Je to pro mě hrdina a v tomto opravdu velký vzor.
Vy máte takové pozitivní myšlenky a nápady, jste někdy smutná?
Jasně, často se cítím osamělá. Já to mám tak, že jsem nejšťastnější, když jsou šťastní lidi kolem mě. Ale občas prostě člověk nemá úplně dobrou náladu. Je pravda, že moje okolí má na mě neustále nějaké nároky a já pak mám pocit, že musím být pořád „v roli“. Je těžké se prostě jenom tak uvolnit a nechci se mi vysvětlovat, proč třeba týden neodpovídám na zprávy, protože nechci být otrokem svého telefonu. Takže ano, zažívám v Praze chvíle, kdy se cítím osamělá, a i proto se chci stěhovat na Moravu.
13. března 2023 |
