Co se vám honí hlavou, když sedíte v letadle směr Bagdád?
Už jsem to za letošní léto párkrát zažila, ten pocit schizofrenie, kdy sice letíte přes území Islámského státu, ale jste vlastně na území Iráku, tedy země, v níž jako velvyslanec EU zastupujete pět set milionů Evropanů. Když letím, tak vidím taky horu Sindžár, kde v létě byly desetitisíce uprchlíků na pokraji smrti žízní, vyhnaných bojovníky Islámského státu, a my řešili, jak jim pomoci. Co jsme tehdy na začátku srpna zažili, to bylo šílené a nikomu bych to nepřála. To se mi honí hlavou.
Jana Hybášková Politička a přední česká arabistka. V letech 1991 až 1997 působila na ministerstvu zahraničí a poté jako velvyslankyně České republiky ve Slovinsku a později v Kataru a Kuvajtu. Od roku 2004 do roku 2009 byla poslankyní Evropského parlamentu za SNK - Evropské demokraty. V roce 2008 založila Evropskou demokratickou stranu a byla její předsedkyní až do zrušení strany v prosinci 2010. V roce 2011 byla jmenována velvyslankyní Evropské unie v Iráku. |
Donedávna o Islámském státu mnoho lidí ani neslyšelo a nyní se o něm mluví jako o jedné z hlavních hrozeb oblasti blízkého východu. Proč se mu podařil takový rozmach?
Je to poměrně přímočaré, nicméně v médiích většinou podané zkresleně. Současný úspěch Islámského státu vychází z potřeby a poptávky brutálně utlačovaných sunnitských muslimů v Iráku po ochraně. Ti lidé trpí po stránce lidské, právní i bezpečnostní, nemají nic, vodu, elektriku,… Do dneška je na třicet tisíc sunnitských rukojmí v iráckých věznicích a bude jich jistě víc. A zcela přirozeně hledali někoho, kdo by je před jejich utlačovateli, tedy šíitskou vládou, ochránil. A našli bojovníky organizace Islámského státu, zločinecké organizace, která tuto potřebu ochrany sunnitů zneužívá k vlastnímu rozmachu a ovládání území.
Radikálové využili situaci
Islámský stát tedy jen využil situace sunnitské menšiny a její touhy po ochraně k prosazení sebe sama?
Zneužil, ano, a proto o tom mluvím. A zcela zásadní je, že nejde jen o riziko lokální. V Iráku na teritoriu obývaném sunnity pouze nastaly „vhodné“ podmínky: za prvé, dané území má nějakou hodnotu, čili je tam něco, co lze zpeněžit, například ropa nebo iridium atd. Za druhé, musí tam být co jíst a musí tam být voda (což je v této části světa vždy zásadní), protože po zabrání takového území nechcete mít na krku populaci, jíž tyto základní věci musíte zajišťovat.
Za třetí, a to je klíčové, nacházejí se zde lidé, kteří jsou na základě něčeho (odlišná etnicita, religiózní původ, cokoli) diskriminováni a jejich stát, který se často sám rozpadá, jim není schopen nebo nechce zajistit právní ani fyzickou či vojenskou ochranu. Což je pochopitelně obyvatelstvo, které je snadno radikalizovatelné. Ideální koktejl pro bojovnické zločinné organizace, které se rády nabídnou.
V tom tedy spočívá to riziko i pro další země, kam by se Islámský stát mohl rozšířit?
To je přesně ono a je potřeba to milionkrát zdůraznit. Objeví-li se další území, kde budete mít kmenové či jiné uskupení lidí odlišné etnicity nebo jiného religiózního původu, kteří budou diskriminování v rámci rozpadajících se států, kteří budou hledat ochranu, tak v tu chvíli je tenhle model státu - který je mimochodem daleko více ovlivněn děním na Kavkaze než čímkoli jiným - okamžitě přenositelný. K tomu dodám, že snadno najdete země, které mají velké ropné zdroje a kde je část populace radikalizovatelná, což lze zneužít k okamžitým ziskům. Závěry ať si udělá každý sám.
Členové teroristické organizace Islámský stát na tanku
Západ krizi podcenil
Říkáte tedy, že na dnešní krizi a následný boj s Islámským státem bylo zaděláno delší dobu, jen si toho nikdo nevšímal?
Ta situace je příšerná v tom, že nebyl a není nedostatek informací o tom, co se v Iráku odehrává nebo co se bude odehrávat a jaké to bude mít dopady. Já jsem v polovině března přivezla evropskou komisařku pro humanitární záležitosti do okolí Mosulu, abychom se v zásadě připravili na to, že na tom relativně malém území bude vedle 350 tisíc syrských uprchlíků za chvíli ještě milion iráckých uprchlíků. Z té cesty jsme představili mnoho výstupů, tiskové konference atd. A jaký byl výsledek? Nestalo se vůbec nic.
Takže krize se rozvíjela a vznikaly problémy, jež byly zřejmé pro lidi, kteří jsou na místě - zejména problémy týkající se dimenze a strategických důsledků sunnitského povstání. Tyto informace byly a analytici je měli, my jsme je poskytovali atd. A nikdo na existenci těchto informací nedokázal reagovat - i kvůli tomu, že nebyla mediální poptávka na naší straně. Na Irák se zapomnělo, což vyústilo v nemilé překvapení.
Proč tomu tak podle vás bylo? Proč byl svět najednou tak překvapen?
Pokud mám mluvit otevřeně, jednou z rovin jsou finance, které souvisí se zastoupením a mediálním pokrytím země, jako je Irák. Když jste v Bagdádu, tak je nesmírně nákladné se pro cizince pohybovat. Jeden výjezd kohokoli po Bagdádu, a teď nemyslím jen diplomaty, ale například i novináře, vyjde na 4 500 – 5 000 dolarů. To je obrovská suma i pro ta největší média.
A tak do poloviny letošního roku byli na území Iráku pouze tři, opakuji tři světoví novináři – z agentury AFP, z New York Times a z al-Džazíry. I proto Irák nebyl v médiích a nebylo to jen nějakou únavou, že už nechceme o Iráku nic slyšet, ale zkrátka proto, že odtud neexistovaly záběry, protože je neměl kdo pořídit. A když nejsou záběry v televizi, tak není politická poptávka. Teprve když tu vytvoříte, tak získáte politické rozhodnutí, které v našem případě přišlo až v polovině srpna.
Máte na mysli již zmíněnou krizi s uprchlíky na hoře Sindžár?
Ano, protože paradoxně chybělo něco, co by Irák vrátilo na agendu světové politiky. A ten začátek srpna byly šílené dny. 6. srpna po obědě mi volal zástupce generálního tajemníka OSN pro Irák György Busztin a tím, že se ozývají z humanitárních organizací a že když do hodiny nedodáme uprchlíkům na Sindžár vodu, tak jich desetitisíce umřou. Tak Iráčané začali nakládat balené vody v plastu do helikoptér, z nichž je vykopávali ze dveří. To bylo samozřejmě k ničemu, protože to vydržela tak jedna láhev ze sta.
A tak jsem ve tři odpoledne ten samý den dostala email z iráckého vojenského vzdušného velitelství, že potřebují 350 padáků, balicí sítě a mobilní palety… Dokážete si tak představit, o co šlo. Prostě příprava takové akce normálně trvá měsíce a my měli jen hodiny. Lidé jako já pak volají do centrály světové humanitární organizace World Food Program, aby co nejdříve přemístili své letecké kapacity z Jižního Súdánu, dále voláte na různá zahraniční vojenská velitelství, aby začali létat z té a z té základny. V tu chvíli jsme ale zázraku nedosáhli, nicméně nebýt tohoto jevu, tak by světové společenství nezasáhlo.
Zůstává pravdou, že schopnost západního společenství se rozhodnout – i v okamžiku, kdy jsou všechny informace srovnané na stole – je bohužel velmi malá.
Turecko otevřelo své hranice kurdským uprchlíkům, jejichž vesnice v Sýrii dobývá Islámský stát. (19. září 2014)
Zaregistrovala jste, že by Islámský stát tohoto mediálního hendikepu Západu nějak využíval?
Nejsem vojenský odborník, ale když se díváme na způsob boje Islámského státu, tak se začíná zdát, že v 21. století jsou psychologické operace důležitější než cokoli jiného. A oni jsou v tom skutečně dobří. Už jenom ten label „Islámský stát“, to nemůže být lepší. To musel vymyslet někdo, kdo fakt ví, co dělá. Navíc mají za sebou velmi zručnou mediální skupinu, že si to ani neumíte představit. Jinými slovy oni sáhnou po všem, co je medializovatelné. Je lepší medializovat, než skutečně zabíjet. To je velká část toho boje.
Naděje pro Irák
V Iráku působíte jako velvyslankyně Evropské unie přes tři roky, jak se vývoj v Iráku za tu dobu posunul? Ještě před rokem jste říkala, že pokud se během dvou let nic negativního nestane, tak má Irák naději na postupnou stabilizaci.
Do Iráku jsem odlétala v dubnu 2011 a tehdy jsem říkala, že budu velice ráda, pokud po skončení svého mandátu budu opouštět Irák, který na tom nebude hůře, než když jsem nastupovala. Nebyla jsem přehnaným optimistou. Že se Irák může rozpadnout, to se vědělo tehdy stejně, jako se to ví teď. Nemáme víc důvodů se domnívat, že se Irák rozpadne, než jsme měli v tom roce 2011.
Dokonce bych řekla, že jsou dva důvody, které dávají naději na lepší vyhlídky. Tím prvním je letos zvolená nová vláda, která sice personálně vypadá jako staronová, ale oproti své předchůdkyni se liší v zásadním momentu: není formou vojenských poradců ovládána íránskými revolučními gardami, které blokovaly jakoukoli snahu o narovnání postavení utlačované sunnitské menšiny. Poprvé v Iráku existuje politická vůle, na rozdíl od doby ještě před šesti měsíci, odstranit klíčové zákonné nedostatky tohoto stavu. Podpora této vlády ve využití dané příležitosti je mojí povinností, morální i profesní. A ta mi dává jistou naději, že v dlouhodobém měřítku, by se situace mohla stabilizovat.
Šéf americké diplomacie John Kerry přistává v Bagdádu (11. září 2014)
Mluvila jste o dvou důvodech.
Mezinárodní společenství si uvědomilo, že bez jeho angažmá tu vzniká skutečně vážné nebezpečí – nikoli lokální, ale mnohem širší, jak jsem o tom mluvila. Můžeme si o zákonnosti vojenského nasazení USA myslet cokoli, ale v roce 2012 došlo k oboustranné taktické chybě: irácký parlament odmítl schválit dohodu o pobytu amerických sil (tzv. SOFA) a Američané se v roce 2012 odtud zkrátka vypařili. A nyní si objektivní situace v Iráku vyžádala přehodnocení zapojení zahraničních sil.
Irácká vláda o tyto letecké zásahy sama požádala, ale je možné říci, jak útoky zahraničních armád na území Iráku vnímají sami Iráčané?
To je těžko říct. V posledních letech neklesl počet obětí na životech teroristických atentátů pod 1 000 měsíčně. Teď máme zase v červenci 1 200, 1 400 - 1 700 v srpnu a 1 400 za září. To jsou mrtví, vynásobte pěti a máte počet zraněných. Čili máte 50 – 60 tisíc raněných lidí ročně z teroristických útoků a já po 3,5 letech v Iráku můžu říct jen „ať hodí kamenem, kdo je bez viny“.
Všichni útočí na všechny. Míra devastace irácké populace je nepředstavitelná. Od každodenních bojů, od irácko-íránské války, přes kuvajtskou válku, americkou přítomnost, po zmizelé za Saddámova režimu, to už je pro populaci pouze nějaký dovětek zase dalších bojů, které se tam z vůle boží odehrávají. Masakry, bomby ve městě, mučení, zabíjení - Irák je smrt v přímém přenosu. A jestli tam někdo lítá nějakým letadlem? Těch bojů je tam tolik a tohle už je jen jeden z dalších.
Ovšem zásadní je toto: 90 % konfliktů, které se odehrávají v 21. století, se odehrává v opakovaných zónách. To je fascinující zpráva Světové banky z roku 2011. A to je to, co neumíme - jak přetnout ty spirály zabíjení a násilí.
