Rozhodnutí o dalším osudu stíhacích letounů Gripen, které si Česká republika dosud pronajímala od Švédska, se blíží. Probíhají jednání se švédskou stranou o prodloužení nájemní smlouvy, ministr obrany Vondra uvažuje o vypsání tendru a v úvahu přichází i veřejná soutěže přes akviziční agenturu.
Osobně se přiznám, že nejsem moc moudrý z postupu našeho ministerstva. Také se ukazuje, že vláda, potažmo ministerstvo obrany, ohledně zahájení jednání o konečné ceně pronájmu letadel zaspala. O ceně se mělo vyjednávat už dříve, protože teď mohou mít Švédové pocit, že nám nic jiného nezbývá. Chápu, že je v našem zájmu získat co nejlepší cenu, ale trochu se obávám, zdali si dobrovolně neomezujeme vlastní manévrovací prostor.
Švédský gryf roztahuje křídla. Švýcaři ho koupí, i když nezvládl testy |
Bude mít český parlament při konečném rozhodování nějaké slovo? Může nějak zajistit větší transparentnost či spravedlivost tendru, aby se neopakovaly kontroverze, které provázely první výběrové řízení před 10 lety?
Příprava nového tendru je sice jedno z řešení, ale ministerstvo by si také mělo uvědomit další náklady, které by vznikly v případě pořízení letadel jiného typu než těch, které v současné době užíváme. S novými letouny by se totiž musela změnit logistika zabezpečení, výcvik a přeškolení pilotů, a to rozhodně nejsou malé investice. Nákup přes alianční mechanismy může být sice jistým řešením, ale prioritou by mělo být dovést současná jednání ke zdárnému konci. Do budoucna by pak stálo za zvážení, zdali nezačít jednat o společném pořízení letounů s některým z našich aliančních partnerů - v úvahu by tak připadala spolupráce například se Slovenskem nebo Chorvatskem.
Takové sdílení kapacit mezi zeměmi v rámci takzvané "chytré obrany" bylo jedním z hlavních témat víkendového Parlamentního shromáždění NATO v Praze. Je Česká republika už do některých projektů v rámci "chytré obrany" zapojena? Hodně se mluví například o spolupráci se slovenskou armádou.
Opravdu nemáme za současné tíživé finanční situace jinou možnost než více spolupracovat. To mě paradoxně naplňuje jistým optimismem, že se některé projekty podaří dovést do zdárného konce, a ne jako tomu bylo v minulosti. Je nutné mít ale na paměti, že jsme zatím stále na začátku. Během posledního summitu v Chicagu Aliance schválila řadu mezinárodních projektů a podařilo se nasmlouvat i konkrétní státy, které budou jednotlivé iniciativy koordinovat. Příštích několik let proto bude nesmírně důležitých a teprve se ukáže, jak může takováto spolupráce probíhat v praxi.
Domnívám se zároveň, že větší úspěch mají projekty na regionální bázi, kde je větší blízkost a důvěra. Česká republika se hodlá soustředit na spolupráci v oblasti provozování vrtulníkového letectva a výstavby mezinárodního logistického centra, a to hodnotím jako rozumné. Navíc zde existuje prostor pro širokou regionální spolupráci i s dalšími středoevropskými zeměmi a dále pak třeba s Chorvatskem. Potenciál tedy vidím velký, ale je nutné, aby se tyto projekty skutečně podařilo také realizovat a nezůstalo jen u politických prohlášení o zájmu a ochotě spolupracovat.
Šéf NATO: Teroristé během ekonomické krize nepočkají |
Členské státy NATO přijaly neformální závazek vydávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu. Česká republika na tuto metu nikdy nedosáhla, přičemž v rozpočtu na následující dva roky se v resortu obrany počítá s hlubokými škrty v řádech miliard korun. Kam to může vést? Neohrozí to naši obranyschopnost a pozici v NATO?
Samozřejmě je takováto situace neudržitelná. Mohu jen parafrázovat slova současného ministra obrany Vondry či náčelníka generálního štábu Pavla, kteří přiznávají, že armáda za současného stavu nemůže plnohodnotně fungovat. Navíc tím, že se některé nutné investice odkládají, vzniká dluhové břímě, které sice opticky zlepšuje finanční vyhlídky resortu obrany, ale do budoucna představuje zásadní problém. Je proto nutné stanovit si dlouhodobý výhled priorit a realisticky si říci, na co budou finanční prostředky a naopak, které aktivity bude potřeba utlumit.
Právě poslanci s senátoři v konečné fázi schvalují obranný rozpočet nebo vyslání vojáků do zahraničních operací a Parlamentní shromáždění všech členských a partnerských zemí NATO byla asi dobrá příležitost s tím něco udělat.
Jednání se nesla v duchu debaty o klesajících výdajích na obranu vlivem pokračující finanční krize. V řadě schválených dokumentů proto poslanci vyjádřili svůj kolektivní názor o dlouhodobé neudržitelnosti tohoto trendu a jeho možných dopadech na celkovou soudržnost NATO.
S tím souvisejí i zahraniční mise a především ta v Afghánistánu. Oficiální datum stažení většiny zahraničních jednotek bylo stanoveno na rok 2014. Řada zemí, mezi nimi například Francie, Velká Británie nebo Nový Zéland, ale v poslední době ohlásila urychlení procesu stahování svých kontingentů. Očekáváte podobné tendence, tedy to, že se země připojí k hromadnému úprku z válkou zmítané země, i v Česku?
Sám patřím mezi zastánce názoru, že stabilizace poměrů v Afghánistánu je především otázkou politické dohody a adekvátní ekonomické pomoci. Na druhou stranu pro dlouhodobou stabilizaci této válkou zkoušené země je předpokladem zajištění alespoň elementární bezpečnosti. V tomto ohledu mezinárodní síly, včetně českých vojáků, odvedly v Afghánistánu za posledních deset let ohromný kus práce.
Čeští vojáci se budou ze země stahovat postupně, tak jak bylo dohodnuto, a proto nevidím důvod mluvit o nějakém zbrklém úprku. Nicméně je dobré mít na paměti, že vojenská komponenta angažovanosti Aliance v Afghánistánu bude postupně utlumována ve prospěch nepřímé angažovanosti prostřednictvím mezinárodních poradců a instruktorů, jak se dohodli alianční představitelé. Před deseti lety jsme na sebe vzali určitý závazek a ten je třeba splnit. V tomto ohledu pak nad působením českých sil v Afghánistánu do roku 2014 panuje na české politické scéně vzájemná shoda a harmonogram stahování českých vojáků během příštích let získal podporu i ze strany sociální demokracie.
I když by mise ISAF měla do dvou let skončit, očekává se, že v Afghánistánu i poté zůstane početný kontingent instruktorů a poradců. Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen dokonce před nedávnem prohlásil, že následná mise nemusí disponovat mandátem Rady bezpečnosti OSN. Jak si představujete českou přítomnost v Afghánistánu po roce 2014?
To je složitá otázka. Sám jsem přesvědčen, že jakákoliv vojenská přítomnost v Afghánistánu po roce 2014 by se měla opírat o dva předpoklady: oficiální žádost afghánské vlády a odpovídající mandát Rady bezpečnosti OSN. To je poměrně pragmatická úvaha, neboť místní populace tak může mnohem vstřícněji vnímat mezinárodní síly, které budou mít mandát RB OSN. Navíc by takovýto mandát mohl zaručit i větší ochotu mezinárodního společenství dále se v Afghánistánu angažovat. V případě české účasti, pokud o to budeme požádáni, očekávám, že nejprve o tom povedeme seriozní celospolečenskou diskusi, včetně té na půdě parlamentu.
