Je Aliance stále nenahraditelná?
Nenahraditelnost je relativní záležitost, kde relativita je závislá na čase. Všechno, co existuje, dříve nebo později pomine a není vyloučeno, že za několik desetiletí Aliance pomine také. Dnes ale nevidím žádnou náhradu, ani potenciální. Řekl bych, že ano, v dohledné době je nenahraditelná.
Jaká je budoucnost NATO, jako organizace vzhledem k dynamickým změnám, kterými svět v posledních málo letech dramaticky prochází?
Je třeba se si uvědomit, že NATO existuje už více než 70 let a za tu dobu už různé dynamické změny zažila. V minulosti se s nejrůznějšími změnami vyrovnávala tím, že se sama přizpůsobovala. Bylo několik momentů, kdy si nechala vypracovat nové rozbory nových situací a toho, jak se jim musí přizpůsobit. Jen připomenu například Harmelovu zprávu z roku 1967 (pozn. autora – doporučení, že Aliance musí hrát nejen vojenského koordinátora, ale i důležitou politickou roli). A nebyla to zpráva první ani poslední. Aliance dokázala svou schopnost přizpůsobovat se změněným podmínkám ve svém prostředí a neřekl bych, že by taková schopnost byla dnes menší.
Karel Kovanda Český diplomat. Narodil se v roce 1944 ve Velké Británii. V šedesátých letech se angažoval ve studentském hnutí. V roce 1948 byl členem předsednictva Akčního Výboru Pražských Studentů, který řídil studentskou stávku. V roce 1969 absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. O rok později emigroval do USA. V Americe studoval politologii na Massaschusetts Institute of Technology a podnikové řízení na univerzitě Pepperdine. Přednášel na univerzitách v jižní Kalifornii, působil jako manažer, překladatel a nezávislý novinář. Z emigrace se vrátil v roce 1990. Po návratu působil v řadě funkcí na ministerstvu zahraničních věcí. V květnu 1993 byl jmenován prvním českým velvyslancem v OSN. Později byl náměstkem ministra zahraničí Josefa Zieleniece. Podílel na integraci země do Severoatlantické aliance. Sedm let (1998–2005) působil jako český velvyslanec při NATO a poté do konce roku 2010 jako zástupce generálního ředitele pro zahraniční vztahy u Evropské komise. Od svého odchodu do penze působí jako konzultant v Bruselu a zastupuje Evropskou unii v Radě guvernérů Asijsko-evropské nadace (ASEF) se sídlem v Singapuru. |
Je spojenectví po „mozkové smrti“, jak říká francouzský prezident Macron? Nenastal čas na nějakou zásadnější změnu?
To byl velmi pěkný výraz prezidenta Macrona. Pakliže se snažil tím vyjádřením vzbudit pozornost, tak se mu to rozhodně podařilo. Zdá se ale, že ani Macron neviděl, co přesně tímto výrokem chce říci.
Můžeme se jen dohadovat a určovat si, zda rozdíly mezi pojetím amerického prezidenta Trumpa a pojetím různých evropských zemí způsobuje mozkovou či klinickou smrt Aliance, anebo je tam něco jiného. Pravda je, že v rámci Aliance existuje třenic několik, ale že by po „klinické smrti“ měla následovat „smrt skutečná nebo totální“, to nepřichází v úvahu.
Jednou z takových třenic je chování Turecka. Nevzdaluje se Ankara od principů, o kterých spousta lídrů říká, že jde o sdílení hodnot západního světa?
Základní věcí je, že Turecko má druhou největší armádu v Alianci. Dalším bodem je, že Turecko sousedí s některými z nejžhavějších ohnisek světových třenic. S Íránem, s Irákem, se Sýrii. Turecko je takové předmostí Aliance ve velmi ožehavém geografickém prostoru. Ano, politika prezidenta Erdogana má řadu problémů.
V neposlední řadě je to promítnutí vnitropolitického problému Turecka s jeho kurdskou menšinou do severní Sýrie, kde Ankara usiluje o likvidaci tamějšího kurdského kvazistátu, což se mu daří. Že to umožnil prezident Trump svým odvoláním nepočetných amerických sil z té oblasti je věc druhá.
Z historického hlediska si však vzpomeňme, že z toho či onoho důvodu se členy Aliance staly nedemokratické vlády Španělska a Portugalska, že členem Aliance zůstalo ve své době zcela nedemokratické Řecko. To, že by méně demokratické Turecko zůstalo členem NATO, je menší problém, než si často připouštíme.
I přes všechny snahy prezidenta Erdogana zachovat si vlastní převahu ve státě, vidíme ve volbách úžasný úspěch istanbulského starosty, který se staví proti němu. To je přeci důkazem toho, že demokracie v Turecku stále ještě není mrtvá a přetrvává.
Je lepší mít Ankaru za spojence, než aby pokračovaly námluvy Turecka s Ruskem? Je tedy nutné dělat všechno proto, aby si Turecko spojenci udrželi?
Samozřejmě. Ale připusťme si, že nikdo nemá klíč k Rusku. Nejrůznější členové Aliance jsou Ruskem značně znepokojeni. Málokdo má s Ruskem nějaký pořádný dialog a to se týká i NATO jako celku. Spojené státy mají s Ruskem vztahy naprosto protikladné, když se podíváme, jak se na Rusko dívá Kongres a jak prezident Trump. Aniž bych si byl vědom detailů, tak turecká diskuze s Ruskem nemůže škodit. Na druhé straně je tu objektivní situace spočívající minimálně ve dvou bodech. Tím prvním je, že Turecko a Rusko spolu přes Černé moře sousedí. A otázka černomořského prostoru je i pro Alianci otázkou nesmírně důležitou.
Druhý bod je, že Rusko je zemí, kde jsou nejrůznější turecky hovořící menšiny. To se týká například krymských Tatarů, kteří nyní žijí pod ruským útlakem. Jen spekuluji, ale velice bych se divil, kdyby se turecko-ruské diskuze netýkaly právě i turecky mluvícího obyvatelstva v dnešním Rusku.
Silná čtyřka se shodla na Sýrii. V Londýně začal výroční summit NATO |
Říká se, že velkým a silným evropským členům, jakými jsou Francie nebo Německo, v posledním období chybí výrazné osobnosti, které by formovaly navenek za Evropu zahraniční politiku?
Připomeňme si, že například za francouzského prezidenta Chiraka nebyla Francie součástí aliančních vojenské struktury. I taková nesmírně významná záležitost jako nečlenství Francie v aliančním vojenském ústředí se dá přežít a vydržet. Velice silnou osobností je třeba generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.
Může být takovou osobností právě Macron?
Může, ale dneska se zabývá velmi širokým vějířem zájmů a problémů. Od vnitropolitických až po globální. Zda stačí všechny zvládnout nebo si vybere alianční politiku, je otázka do budoucnosti. Opakujme si to za rok, až budeme přesněji vědět, jak vypadá pozice Macrona v Evropě bez Británie a po dalších amerických volbách.
A co Britové? Sami říkají, že sice vystupují z EU, ale z Evropy neodcházejí. Bude mít Brexit nějaký dopad na Alianci?
Určité dopady to pravděpodobně mít bude. Nezapomínejme, že náměstek SACEUR (pozn. autora – vrchní velitel aliančních sil v Evropě bývá Američan) je tradičně Brit nebo Němec, protože to jsou představitelé EU. Brit tam tedy zřejmě už nebude. Je to důležitá pozice, protože D-SACEUR (pozn. autora – zástupce vrchního velitele) vede z principu jakoukoliv operaci, kterou dělá Evropa bez USA.
To je určité oslabení Aliance kvůli odchodu Británie z unie. Připomínám ale, že to může mít i další následky, vyplývající z toho, zda se Británie udrží jako „velká“. Skotsko dává velmi jasně najevo, že s následující vládou se bude dohadovat o dalším skotském referendu o nezávislosti. Rozpad Velké Británie na „Menší Británii“ a Skotsko by měl pro Alianci nezanedbatelné důsledky.
Může být i člen velikosti české republiky v tomto ohledu vidět a slyšet? Narážím na osobnost Václava Havla, který Alianci dokázal změnit radikálně.
Myslím, že osobnost formátu Václava Havla se objevuje jednou za generaci. Rozhodně v českém prostoru. Náš vliv na působení Aliance není dán jednotlivými osobnostmi, ale spočívá mj. v tom, jak jsme schopni naplňovat finanční závazky vůči spojencům. Tedy kýžená 2 procenta HDP. K tomu se ani náhodou neblížíme, což nás handicapuje. A náš vliv je také dán našimi osobnostmi, které v Alianci působí. Za působení velvyslance Povejšila nebo Šedivého jsme měli v Alianci velice silné představitele, kteří za sebou nechali neopomenutelnou stopu.
Škodí nám v očích spojenců, že nedáváme na svou obranu tolik, kolik jsme slíbili? A může naše renomé vylepšovat zapojení do různých projektů, jako společné pořízení flotily létajících tankerů nebo průzkumných dronů?
Takové projekty jsou důležité věci, které se počítají. Stejně tak se počítá například účast na ochraně vzdušného prostoru Baltu. Neberou se jako zrovna samozřejmost, ale není to něco originálního. Není to žádná „cestu klestící“ iniciativa.
Mluví se o nových misích. Zmíněný Air Policing nad Baltem by se měl změnit na regulérní vzdušnou obranu, Američané chtějí pomoci v Saúdské Arábii. Kde myslíte, že v nejbližším období bude spočívat těžiště misí a operací NATO?
Spojené státy se zabývají obranou na dvě strany – přes Atlantik i přes Pacifik. Obranné akce při Pacifiku jsou pro Evropu příliš daleko. Myslím, že bychom měli Spojeným státům v rámci možností odlehčit v těch oblastech, kam to nemáme daleko, aby se Američané mohli více soustředit na ten Pacifik. A z toho vyplývá geografická působnost.
Když na mapě uděláme kružnici se středem v Evropě a o poloměru protínající Afghánistán, tak vidíme, že ten prostor, který by Aliance mohla naplňovat, je obrovský a rozhodně zahrnuje Střední Východ a severní Afriku. Tady by Aliance mohla být přesvědčivější a také pokračovat třeba v tom, co se naučila během protipirátských operací v Indickém oceánu.
