Je červenec 1945. Zatímco v Evropě už boje dávno utichly a vítězné mocnosti jednají o novém uspořádání světa, v Tichomoří se odmítá Japonsko vzdát. Nedaleko Pustupimi vrcholí poslední ze série konferencí válečných spojenců - Velké trojky, tedy Británie, Ruska a USA.
Americký prezident Harry S. Truman se zanedlouho rozhodne ke skutečnému použití té nejstrašnější zbraně, bude to poprvé a naposled v dosavadní historii lidstva. Spolu s britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem, se dohodnou, že o vynálezu atomové bomby řeknou Stalinovi. Ten však zřejmě už v té době o americkém jaderném programu i prvním úspěšném testu díky svým agentům dávno věděl. Informaci od Trumana se jen pousmál.
Truman byl však reakcí zaskočen, když se Stalin na nic podstatného o nové zbrani, která může okamžitě ukončit válku s Japonci, ani nevyptával. Stalin byl přitom považován za doslova posedlého novými vojenskými technologiemi.
O pár dní později - 6. srpna 1945 - svrhne americký letoun na japonskou Hirošimu uranovou jadernou pumu a 9. srpna pak další letoun plutoniovou bombu na Nagasaki. Šest dní po výbuchu v Nagasaki Japonsko oznámí kapitulaci a 2. září podepíše kapitulační listinu a oficiálně ukončí válku v Tichomoří.
Z unikátního dokumentu, který nyní NATO odtajnilo, je zřejmé, že si Truman o Stalinovi asi myslel své. "Řekl jsem Stalinovi, že chceme na Japonce svrhnout nejničivější výbušninu, jaká kdy byla vyrobena. Usmál se a řekl, že oceňuje, že mu to říkám. Ale nemá ani ponětí, o čem mluvím - o atomové bombě," poznamenal si Truman během jednání na druhou stranu fotografie účastníků konference v Postupimi. Poznámka se později dostala do archivu NATO. Dlouhá desetiletí pak ležel snímek mezi tajnými dokumenty v archivech.
Odtajněné dokumenty dokreslují dobu
NATO v unikátním projektu "Odtajněno" na internetu (NATO - Odtajněno) zveřejnilo stovky dokumentů, zpráv, fotografií a filmových záběrů, které dokreslují pozadí vzniku Aliance v roce 1949 a první dekády její existence. Objevují se zde informace o plánování obrany západní Evropy, přijetí nových členů včetně demilitarizovaného Německa a tehdejších rozpočtů na obranné plány.
Ale také hodnotící zprávy o možném rozpínání sovětského bloku a odhadech ekonomického růstu zemí NATO a Sovětského svazu na straně druhé. "Mýtus, že obrana kolonialismu je jedním z hlavních cílů politiky NATO, musí být zničena," píše se například v tajné zprávě z jednání o Sovětské hrozbě z roku 1956 s konstatováním, že takový obraz by poškodil možnou spolupráci se zeměmi, které se dosud nepřiklonily k žádné "straně". "Pouze důsledným dodržováním naší politiky budeme schopni soupeřit se Sověty ve velkém boji před námi," uvádí zpráva.
"Není pochyb o tom, že sovětští vůdci mají strach z důsledků všeobecné jaderné války. Lze tedy předpokládat, že nezačnou takovou válku, dokud budou vědět, že je Západ připraven k odvetným opatřením jadernými zbraněmi s dostatečnou silou, která by SSSR zničila," konstatuje se v klíčovém strategickém dokumentu o hromadné odvetě NATO z února 1957.
Zajímavé jsou například i okolnosti kolem tehdy právě vrcholící Suezské krize, která přerostla v ozbrojený konflikt mezi Egyptem na jedné straně a aliancí Velké Británie, Francie a Izraele na straně druhé. NATO si tehdy uvědomovalo, že evropské mocnosti v oblasti ztratily svůj dřívější vliv a svou pozici na Blízkém východě naopak upevnil Sovětský svaz.
Když pak v roce 1957 Sýrie odmítla Eisenhowerovu doktrínu (ekonomická a vojenská pomoc zemím ohroženým komunismem), protože uzavřela několik dohod se zeměmi východního bloku včetně smlouvy na dodávky zbraní s tehdejším Československem, Aliance si za jednu z priorit ustanovila, že oblast nikdy nesmí "upadnou do područí komunistické nadvlády".
"V poslední době se organizátoři spiknutí proti Sýrii snažili vyvolat dojem, že se situace ohledně Sýrie zdá být méně napjatá. Ale to je jen výmluva, chování USA a Turecka je stále hrozbou a vojenské přípravy pokračují. Na Blízkém východě tak vznikla situace politické nestability a nebezpečí a existuje zde hrozba válečné agrese, která může mít nebezpečné důsledky pro celé mezinárodní život," snažil se ovlivňovat alianční Norsko osobním dopisem tehdejší první tajemník ústředního výboru sovětské komunistické strany Nikita Chruščov.
