Rusko napadlo Ukrajinu v roce 2014, vojensky anektovalo Krym, kontroluje proruské separatistické síly na východní Ukrajině, u ukrajinských hranic nyní koncentrovalo až 100 tisíc vojáků připravených k invazi a ruský prezident Vladimir Putin vyhrožuje „odvetnými vojensko-technickými“ opatřeními, pokud nebudou splněny jeho požadavky.
Za deeskalaci napětí požaduje po Západu bezpečnostní záruky, že se NATO nerozšíří dál na východ a především - „dá ruce pryč od Ukrajiny“.
Záruky požaduje Moskva písemně a opakuje dokola stále stejný narativ, jako už mnohokrát v minulosti: „slíbili jste nám to už na počátku devadesátých let a slib jste nedodrželi, podvedli jste nás“.
Naposledy v prosinci Putin na své tradiční výroční tiskové konferenci o stavu země obvinil NATO z klamání Ruska, že v 90. letech ujišťovalo, že se na východ nerozšíří. „Podvedli nás - vehementně, nestydatě. NATO se rozšiřuje,“ řekl Putin.
Jenže faktem zůstává, že Západ formálně nikdy nic takového Moskvě neslíbil. Neexistuje žádný písemný závazek, což zdůrazňuje i NATO a Rusko samo skutečně žádnou dokazující písemnost nikdy neukázalo.
„NATO nikdy neslíbilo, že nepřijme nové členy. Nemohlo a nechtělo – „politika otevřených dveří“ je základním ustanovením Severoatlantické smlouvy z roku 1949,“ podotkl po posledních jednáních s Rusy před týdnem americký ministr zahraničí Antony Blinken.
Možnost rozšíření Aliance je přitom zakotvena přímo v zakládající Washingtonské smlouvě, tedy klíčovém principiálním dokumentu fungování aliance. Článek 10 smlouvy říká, že smluvní strany mohou na základě jednomyslného souhlasu vyzvat kterýkoli jiný evropský stát, který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantického prostoru, aby k této smlouvě přistoupil.
Ruská verze na pozadí sjednocení
O co se ale ruští představitelé a nejen v souvislosti s Ukrajinou opírají? Vycházejí z ústních jednání, při nichž se před více jak třiceti lety Němci snažili získat svolení tehdy ještě Sovětského svazu (SSSR) ke sjednocení své země.
Při nich měli údajně západní představitelé tehdejšímu sovětskému vládci Michailu Gorbačovovi slíbit, že se „NATO neposune ani o píď na východ“. Tedy podle tvrzení Moskvy.
„Ruská propaganda tento narativ již dlouho využívá k podpoře svých požadavků vůči Západu, vytváření pocitu viny u západních politiků a poslední léta také k ospravedlnění trvající agrese proti Ukrajině,“ konstatoval politolog Zdeněk Kříž z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně.
Fámu o údajném závazku Západu podle některých zdrojů vypustil Vladimír Putin na bezpečnostní konferenci v Mnichově v únoru 2007. Tehdy obvinil západní mocnosti, že zneužily oslabené, dezorientované Rusko po rozpadu Sovětského svazu. Ve svém projevu se ptal: „Co se stalo s ujištěními, která naši západní partneři učinili po rozpuštění Varšavské smlouvy?“
Spekulace o údajném závazku Západu se ale objevily již v první polovině 90. let minulého století.
Následně propracovanou hypotézu o údajném slibu formuloval v roce 1998 britský specialista na mezinárodní vztahy Michael MccGwire. Tvrdil, aniž by to dostatečně podložil prameny, protože tehdy byly ještě záznamy a poznámky z relevantních jednání nepřístupné, že Gorbačov měl dostat ujištění od západních politiků, že bude vytvořena nárazníková zóna mezi SSSR a Západem.
Jeho text se znovu objevil v roce 2008, když bylo nutné „vysvětlit“ ruskou agresi proti Gruzii a v březnu 2014 variaci na toto téma znovu použil Putin při zdůvodňování ruské ilegální anexe Krymu a při přípravě dalších agresivních akcí proti Ukrajině.
„Západní vůdci se nikdy nezavázali nerozšiřovat NATO… Dobře (tento příběh) zapadá do obrazu, který se ruský vůdce snaží vykreslit jako o zraněném Rusku, využívaném ostatními a stále více izolovaném – ne kvůli vlastním činům, ale kvůli machinacím podvodného Západu,“ napsal tehdy v reakci někdejší velvyslanec USA na Ukrajině Steven Pifer.
Fáma má racionální základ
V každém případě má fáma o slibu nerozšiřovat NATO určitý racionální základ. Je jím proslulý výrok amerického ministra zahraniční Jamese Bakera „not one inch eastward” (“ani o píď na východ“), který byl opakovaně pronesen na jednáních s Gorbačovem 9. února 1990.
„Důležitý ale je kontext, ve kterém zazněl a jak jej interpretovali další protagonisté tehdejších jednání. Kontextem bylo bez pochyby sjednocení Německa,“ upozornil Kříž.
O sjednocení Německa se jednalo v roce 1990 mezi USA, SSSR, Velkou Británií, Francií a oběma německými státy. Rozhovory vyústily v podpis smlouvy, která je obecně známá jako smlouva 2+4 v Moskvě z 12. září 1990.
Sověti v NDR
|
V rámci vyjednávání se přirozeně řešila i role Německa v evropské bezpečnostní architektuře. Z bezpečnostních aspektů smlouvy je důležité, že sjednocené německé ozbrojené síly neměly čítat víc jak 370 tisíc vojáků. Německo, které nebude vlastnit zbraně hromadného ničení, mělo zůstat nadále členem NATO a jednotky sovětské armády měly být odsunuty z území bývalé NDR nejpozději do roku 1994.
Sověti požadovali, aby dokud nebude dokončeno stahování sovětských sil z Německa, se na území bývalé NDR nerozšiřovala vojenská infrastruktura NATO a nebyly na něm rozmisťovány neněmecké síly NATO. Zároveň neměl být navýšen kontingent západních sil v Berlíně. Na území bývalé NDR pak nesměly být nikdy rozmístěny síly vyzbrojené zbraněmi hromadného ničení.
Všechno také bylo dodrženo ze strany Západu i Sovětského svazu. Nic o nerozšiřování Aliance. Z čeho tedy Moskva usoudila, že se NATO nebude rozšiřovat na Východ? Klíčových postav je hned několik.
Tou hlavní je asi německý spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Vůbec poprvé veřejně nahlas prohlásil, že se žádná „expanze NATO na východ“ nebude konat, v bavorském Tutzingu 31. ledna 1990. Podle svých slov v pozdějším vyjádření pro Spiegel tím chtěl Sovětům usnadnit přijetí myšlenky sjednoceného Německa jako člena NATO.
Rozhovory v překotné době
O týden později svému britskému kolegovi Douglasi Hurdovi navrhoval uklidnit sovětského prezidenta Gorbačova prohlášením, že NATO neplánuje rozšíření ani do východního Německa, ani do dalších evropských zemí.
Pak o tři dny později, 9. ledna 1990 jednal v Moskvě s Gorbačovem americký ministr Baker. Chtěl vědět, zda by vůbec bylo možné získat sovětský souhlas se sjednocením obou německých států bez závazků ze strany Západu.
V písemných poznámkách, které se ze schůzky dochovaly, si Baker udělal značku u poznámky „konečný výsledek: sjednocené Německo zakotvené v politicky proměněném NATO, jehož působnost se nebude posouvat na východ“.
Po návštěvě Kremlu zanechal na západoněmeckém velvyslanectví situační zprávu, protože o den později měli přiletět jednat německý kancléř Helmut Kohl a právě Genscher.
Baker ve zprávě vylíčil, že se Gorbačova zeptal: „Viděl byste raději Německo, které se sjednotí, nebude v NATO a zůstane mimo jakoukoliv kontrolu, nebo Německo, které se sjednotí, bude připoutané k NATO a bude zaručeno, že se působnost Aliance neposune ani o píď na východ?“
Zřejmě záměrně formuloval možnosti tak, aby první možnost přišla sovětskému vůdci horší. Gorbačov podle Bakera odvětil, že „jakékoliv rozšíření NATO by jistě bylo nepřijatelné“.
Baker o tom informoval bezpečnostní radu prezidenta George Bushe ve Washingtonu. Pro tu ovšem bylo logicky nesmyslné, aby část Německa v NATO byla a část ne. Rada proto poslala jménem prezidenta Bushe zprávu německému kancléři Kohlovi, ještě před odletem do Moskvy, s tím, že USA navrhují účast celého sjednoceného Německa v NATO, ovšem území bývalé NDR bude mít zvláštní vojenský status a budou pro něj platit určitá omezení.
Kohl a Genscher měli najednou v Moskvě od Američanů dvě verze návrhů. Zvolili pro Sověty „stravitelnější“ verzi ministra Bakera. Během jednání Gorbačova a ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho ujistili, že se NATO „nerozšíří za současnou hranici na východ“. A Gorbačov pak Kohlovi kývnul na zahájení ekonomické a měnové unie obou německých republik.
Genscher ani Kohl neměli mandát spojenců
Myšlenku, že by záruky měly jít za rámec řešení „německé otázky“ se snažil tehdy prosazovat především spolkový ministr zahraniční Genscher. Formulace, že „změny ve východní Evropě nesmí ohrozit Sovětské bezpečnostní zájmy“ a že „NATO by mělo vyloučit rozšiřování blíže sovětským hranicím“, které v projevech na počátku roku 1990 pronesl, mohly v jeho pojetí směřovat dále.
„Dostupné prameny nasvědčují, že přemýšlel, co by bylo, kdyby se Varšavská smlouva rozpadla. Důležité ale je, že jeho myšlenky nebyly vtěleny do žádných mezinárodně-právně závazných závěrů,“ konstatoval politolog Kříž.
V tomto ohledu je navíc podle něj velmi důležité upozornit, že Genscher ani Kohl navíc neměli sebemenší mandát slíbit něco jménem NATO a sledovali bezprostřední zájem sjednocení západního a východního Německa. Aliance navíc o všem rozhoduje konsenzuálně, tedy i o pozvání a přijetí nových členů. Souhlasit musí všechny členské státy.
Dostupné prameny ovšem také ukazují, že zmíněné návrhy o nešíření Aliance během vyjednávání přeci jenom v nějaké formě Sovětům přednesli. Ale právě v kontextu znovusjednocení Německa. A navíc sovětští partneři své obavy nikdy neupřesnili.
„Nic nesvědčí o tom, že Genscherovy poznámky při jednání akceptovali ostatní aktéři. Americká administrativa v kontextu Genscherových úvah dospěla k postoji, že Německo bude v NATO, východní části budou demilitarizovány a nebudou tam umístěny jiné alianční síly než německé,“ podotkl Kříž.
Při klíčových jednáních „2+4“, která nakonec vedla Gorbačova k tomu, že v červenci 1990 akceptoval sjednocené Německo jako členskou zemi NATO, tato otázka nikdy nebyla nastolena.
Jak později uvedl bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze, představa, že by se Sovětský svaz a Varšavská smlouva rozpadly a NATO by přijalo bývalé členy Varšavské smlouvy, byla pro tehdejší protagonisty nepředstavitelná.
Gorbačov také už v květnu 1990 sám uznal, že rozšíření NATO je pravděpodobné, a řekl, že si je vědom „záměru vyjádřeného řadou představitelů východoevropských zemí vystoupit z Varšavské smlouvy a následně vstoupit do NATO“.
Naposledy odtajněné americké, sovětské, německé, britské a francouzské dokumenty, zveřejněné online v roce 2017 Národním bezpečnostním archivem na Univerzitě George Washingtona, naznačují, že se Gorbačov mohl později cítit přinejmenším dotčený.
Dokumenty ukazují, že několik západní národních lídrů zvažovalo a odmítalo členství střední a východní Evropy v NATO na počátku roku 1990 a až do roku 1991 a také, že diskuse o NATO v kontextu jednání o sjednocení Německa v roce 1990 nebyly zcela omezeny na status východoněmeckého území. Ukazují také, že dokonce Gorbačov navrhoval, aby Sovětský svaz vstoupil do NATO.
Rozšiřování NATO
|
Neobsahují však závazky NATO, že by nemohlo přijmout nové členy ze střední a východní Evropy.
“Nikdo prozatím nepředložil žádnou empirickou evidenci podporující tvrzení, že v rámci jednání o sjednocení Německa bylo slíbeno nerozšiřovat NATO o postkomunistické státy, že by tato debata šla za rámec diskuse o roli sjednoceného Německa ve světě a že Sovětský svaz vůbec něco takového požadoval,” konstatoval Kříž.
Šlo o Německo, tvrdí přímí účastníci
Během finálních jednání v září 1990 se Kohl a Gorbačov nakonec dohodli jasně: Sověti dostanou čtyři roky času na stažení svých vojáků z východního Německa, 12 miliard německých marek na výstavbu ubytovacích kapacit pro odsunuté sovětské vojáky, další 3 miliardy bezúročného úvěru a záruku omezení sil NATO na území bývalé NDR. O nerozšiřování NATO ani zmínka.
Ostatně jak celou záležitost vnímají sami protagonisté tehdejších vyjednávání? Americký ministr zahraničních věcí James Baker už v roce 1997 odmítl interpretaci svého výroku v jiném kontextu, než bylo sjednocení Německa a tím i celou konstrukci o údajném slibu nerozšiřovat NATO na východ. Bakerova slova potvrzuje kromě jiných dokumentů i zveřejněný záznam z konverzace s Gorbačovem 9. února 1990.
Bývalý americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock potvrdil, že veškerá jednání roku 1990 se vedla výhradně o statutu Německa, nikoliv střední a východní Evropy. Ten ostatně byl v té stále součástí Varšavské smlouvy. „Nebylo to ale vždy řečeno zcela jednoznačně,“ připustil Matlock možnost dvojího výkladu formulace „rozšíření na východ“.
Celá jednání navíc probíhala v kontextu summitu na Maltě v prosinci 1989, kdy SSSR slíbil nepoužít ve svém bloku sílu k řešení politických problémů a udržení disciplíny svých satelitních zemí a USA zase zdrženlivou politiku v regionu, která nebude poškozovat sovětské bezpečnostní zájmy. „Tato neformální dohoda zavazovala Bushe a Gorbačova, Spojené státy a Sovětský svaz,“ připomněl Kříž.
Sám Gorbačov pak v roce 2014 k rozhovorům z devadesátých let uvedl: „Téma rozšiřování NATO se vůbec nediskutovalo a v těch letech se o něm vůbec nemluvilo. Říkám to s plnou odpovědností. Ani jedna východoevropská země to téma nenastolila, a to ani po zániku Varšavské smlouvy v roce 1991. Ani západní představitelé ji nepředložili. Diskutovalo se o další otázce, kterou jsme nadnesli: zajištění toho, aby vojenské struktury NATO nepostupovaly a aby po sjednocení Německa nebyly na území tehdejší NDR rozmístěny další ozbrojené síly aliance. Bakerův výrok, zmíněný ve vaší otázce, byl učiněn v této souvislosti. Kohl a (německý vicekancléř Hans-Dietrich) Genscher o něm hovořili.“
S myšlenkou rozšíření nepřišel Západ
V roce 1990 nebylo rozšiřování NATO do postkomunistických států vůbec na pořadu dne. Varšavská smlouva stále fungovala. Její vojenské struktury byly rozpuštěny až v únoru 1991 a Varšavská smlouva definitivně zanikla až v létě. Vzápětí proběhl vojenský puč v Moskvě a na sklonku bouřlivého roku 1991 se rozpadl i Sovětský svaz.
Teprve v roce 1992 se otevřela otázka, jak dále zajistit a ukotvit bezpečnost postkomunistických států. „Nebyl to ale Západ, který by toto téma zvedl. Byli to politici středoevropských států, zejména Lech Walesa a Václav Havel. Právě oni začali po rozpadu SSSR přesvědčovat vlivné členy americké administrativy tehdejšího prezidenta Billa Clintona, že rozšiřování NATO je vhodná cesta,“ podotkl Kříž.
Jak jsme vstoupili do NATO a Rusko chtělo „ochraňovat“ pobaltské státy |
Američané se k celému nápadu stavěli negativně až do jara 1993, kdy se jejich postoj změnil a agenda rozšiřování se v NATO stala aktuální. „Proto také zcela logicky nemohlo být v roce 1990 seriózně jednáno o tom, že se NATO nebude rozšiřovat do střední a východní Evropy,“ dodal Kříž.
Analytici soudí, že rozhovory o sjednocení Německa mohly v některých sovětských politicích zanechat dojem, že rozšiřování NATO, které pak odstartovalo přijetím České republiky, Maďarska a Polska v roce 1999, bylo porušením západních závazků.
Gorbačov se podle některých expertů mohl cítit tak, že mu Západ vykresloval nadcházející éru jako období bezpečnostní spolupráce Západu se Sovětským svazem a později Ruskem na vývoji nového, inkluzivního evropského bezpečnostního uspořádání.
K tomu i přes prokazatelné snahy Západu a vznik například Rady NATO-Rusko nakonec nedošlo. Ačkoliv kritici chování Kremlu posledních dvou dekád tvrdí, že vinu na tom má spíše ruský „avanturismus“, tedy sklon k „dobrodružnému“ chování či „nezodpovědnému hazardérství“, než NATO.
Už v roce 1994 Rusko oficiálně podepsalo s NATO vstup do Partnerství pro mír, programu zaměřeného na budování důvěry mezi NATO a ostatními evropskými a bývalými sovětskými zeměmi. Prezident Bill Clinton to v lednu 1994 popsal jako „cestu, která povede ke členství v NATO“.
Pád Varšavské smlouvy před 25 lety měli Sověti za zradu, vzpomíná Dobrovský |
Ostatně i sám současný ruský prezident Putin v roce 2002 s diskuzemi od další vlně rozšiřování o pobaltské republiky prohlašoval, že „každá země má právo zvolit si způsob, jakým zajistí svou bezpečnost, to platí i pro pobaltské státy“.
Podle jiných Rusko naopak formálně ve skutečnosti s rozšířením NATO souhlasilo, když v roce 1997 podepsalo s Aliancí takzvaný Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti. V této politické dohodě, která měla vybudovat důvěru mezi Východem a Západem a vytvořit návyky konzultací a spolupráce, se NATO zavázalo vyhnout se stálému rozmístění významných bojových sil na území bývalých států Varšavské smlouvy, které se k Alianci připojí.
Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin chtěl do smlouvy zanést ruské veto na jakékoli další rozšíření, ale západní lídři to odmítli. Od té doby v žádné nové členské zemi, která dříve patřila do sféry sovětského vlivu, spojenci masivní bojové síly na trvalo nerozmístili.
Žádný formální slib o nešíření NATO podle všeho Rusku nedalo, alespoň o tom není zveřejněn žádný přesvědčivý dokument jako důkaz. Tím nejpádnějším by byl mohl třeba tajný dodatek ke smlouvě 2+4 o sjednocení Německa. Tedy pokud nějaký existuje.
„Tajné dodatky k veřejně přístupným smlouvám konec konců nejsou nic v diplomacii neobvyklého a dvojnásob to platí o velmocech,“ dodal Kříž.
