„Obrana a bezpečnost se v posledních třech letech staly nezbytnou součástí repertoáru politiků napříč politickým spektrem. Slova o nutnosti zajistit nebo posílit obranu a bezpečnost Česka slyšíme kvůli rusko-ukrajinskému konfliktu a migraci v porovnání s obdobím před rokem 2014 neporovnatelně častěji,“ píše se v analýze programů politických stran pro sněmovní volby, kterou vydala nevládní Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
Vít DostálŘídí Výzkumné centrum AMO (Asociace pro mezinárodní otázky), odborně se zaměřuje na českou zahraniční a evropskou politiku, středoevropskou spolupráci a polskou zahraniční a vnitřní politiku. Odpovídá za strategické vedení a fundraising Výzkumného centra AMO, koordinuje tým analytiků a spolupracovníků a řídí publikační činnost. Je autorem a editorem řady publikací věnovaných české zahraniční politice a střední Evropě. |
Dokument se snaží zmapovat, do jaké míry a jakým způsobem se hlavní české politické strany ve svých programech věnují právě obranné politice.
Věnuje se obranné politice v politických programech odpovídající pozornost?
Většina stran a hnutí se obranné politice (včetně alianční) věnuje spíše povrchně, s částečnou výjimkou KDU-ČSL a TOP 09 – ani tyto strany však nejdou tak daleko, aby například formulovaly konkrétní závazek pro českou alianční politiku.
Nezabíhaly by tak naopak do detailů, které voličům mnoho neřeknou?
Naopak, pomohly by si tím. Například by se mohlo uvést, že Česká republika bude po roce 2020 usilovat o vedení jednoho z praporů v rámci předsunuté přítomnosti NATO v Pobaltí a Polsku. Což je podle nás dobrý cíl, v jehož rámci pak lze konkrétně diskutovat schopnosti a techniku, které by podle nás česká armáda měla mít, ale dnes jí chybí. To v programech bohužel nenajdeme.
V analýze na druhou stranu tvrdíte, že slova o nutnosti zajistit nebo posílit obranu a bezpečnost Česka slyšíme od politiků v porovnání s obdobím před rokem 2014 neporovnatelně častěji.
To sice ano, ale strany a hnutí často propojují obrannou politiku s dalšími tématy, o kterých se domnívají, že jsou zrovna „in“ a zaberou na voliče. Jenže místo pozitivního formování agendy a vizí struktury a podoby armády tak některé politické strany reagují na domnělou voličskou poptávku po „hybridních“ či kybernetických opatřeních nebo „přifoukávají“ roli armády při prevenci migrace, přírodních katastrofách nebo civilní obraně. To jsou za současného stavu bojeschopnosti armády ČR a naší omezené schopnosti přispívat do NATO naprosto zástupné problémy.
Čím si ten nezájem vysvětlujete?
V ČR obecně chybí civilní protiváha odbornosti soustředěné uvnitř armády. Naděje lze v tomto směru snad vkládat do příštího sněmovního výboru pro obranu, který – navzdory častému přehlížení ze strany ministra obrany v posledním období – posílil svou roli v obranné politice. Dokud tomu tak nebude, politici zkrátka vyklízejí pole generálnímu štábu AČR. Jak má armáda vypadat, je ale konečnou odpovědností politiků. Ti mají zodpovědnost za státní rozpočet a řeší, na co se budou vydávat peníze. Pouze hnutí STAN tento problém v programu reflektuje s návrhem na zřízení skupiny expertů, která by ve spolupráci s armádou (na základě scénářů možných hrozeb) vypracovala vyzbrojovací koncepci.
Lze strany rozlišit například v postoji k evropské obranné spolupráci, resp. spolupráci mezi EU a NATO?
Většina hlavních stran a hnutí si uvědomuje, že schopnosti vzniklé v rámci evropské spolupráce jsou ku prospěchu i NATO a často hovoří (např. TOP 09 nebo hnutí ANO) o evropském pilíři NATO. Zde se mimo hlavní proud, který se na tento vývoj dívá pozitivně, hlasitě staví pouze ODS. Těžko nicméně soudit, kolik politiků by se pak přihlásilo např. k tomu, kdyby se česká brigáda opravdu stala funkční součástí německé divize (a ne pouze navázala výcvikovou spolupráci jako v březnu 2017) nebo kdyby bylo třeba sloučit brněnskou Univerzitu obrany v rámci zemí Visegrádské čtyřky.
Dalšímu tématu, které Čechy v minulosti logicky zajímalo, bylo rozšiřování NATO, dnes se mu programy nevěnují, proč?
Protože to dnes skutečně není moc téma. Nelze v brzké době očekávat konsensus na rozšíření NATO o Ukrajinu nebo třeba Gruzii. O to víc to ale ukazuje krátkou českou paměť, na kterou narážíte. V rámci NATO jsou jiné státy, které rozšiřování blokují, vokální podporou kandidátských zemí by Česko nic neztratilo, ale zároveň by mohlo ukázat, že jsme na ně nezapomněli. Místo toho se připojujeme k mlčící většině. To je pro českou značku v zahraniční politice symbolicky špatně.
Zatím to zní značně kriticky, lze v programech nalézt i body, za které by si politici zasloužili pochvalu?
Potěšující je přístup stran a hnutí k našemu závazku v rámci NATO vydávat na obranu 2% HDP. V tomto bodě „zklamává“ pouze postoj ČSSD, která cílí na pouze vládou již schválené 1,4%. O to více je však zarážející, že se politici zdráhají zapojit se do diskuze, na jaké schopnosti a techniku se tyto peníze mají v konečném důsledku vynaložit a zda nám pomohou v prosazování našich priorit v rámci NATO nebo evropské obranné spolupráci.
Může podle vás být obranná politika v programech stran tím, co pomůže voliči při rozhodování pro tu či onu stranu?
Nedomnívám se, že by se hlavní strany a hnutí lišily – s výjimkou KSČM a SPD, kteří chtějí vystoupit z NATO – v obranné politice natolik, aby to pro voliče bylo ve větší míře rozhodující.
