Poslední rok, kdy v rámci sovětského bloku, který sám sebe označoval libozvučným označením „tábor míru a socialismu“, věci fungovaly standardním způsobem, byl rok 1987, kdy se vedoucí státníci členských zemí Varšavské smlouvy sešli ve Varšavě.
Michael Romancov Zabývá se politickou geografií, geopolitikou a Ruskem. Přednáší na Univerzitě Karlově a na Metropolitní univerzitě v Praze. |
V tu dobu se již v Sovětském svazu, do jehož čela se v roce 1985 dostal mladý, teprve čtyřiapadesátiletý, Michail Sergejevič Gorbačov, rozběhly reformy, které nakonec měly způsobit jeho pád.
Právě Gorbačov je podle Romancova postavou, díky níž k sérii překotných události vedoucí k pádu Sovětského svazu před čtvrtstoletím došlo klidným způsobem bez krveprolití. „Dal zřetelně najevo, že sovětské ozbrojené síly proti opozici a demonstrantům v socialistických zemích nezakročí,“ konstatoval Romancov v analýze pro natoaktual.cz.
Jak připomněl, vstupem do Varšavské smlouvy byly nejenom ozbrojené síly států socialistického bloku včetně Československa, ale i jejich území, pevně připoutány k SSSR. Sověti postupně provedli unifikaci výzbroje a výcviku, ve všech zemích vznikl rozsáhlý vojensko-průmyslový komplex a jejich území plnilo duální úlohu.
„Vedle role defenzivní Sověti, právě díky unifikaci výzbroje a výcviku, postupně dokázali své vlastní ozbrojené síly a síly svých spojenců přebudovat do podoby v podstatě stoprocentně mechanizovaných armád, které by byly schopny – plány pro takový případ byly připraveny a výcvik tak byl organizován – provést útok na západ Evropy, směrem k pobřeží kanálu La Manche,“ uvedl Romancov.
ANALÝZA: Moskva cílila na Evropu, o Mongolsko zájem neměla |
Do té doby proklamovaná stabilita sovětského bloku ale podle něj nebyla odrazem bezproblémového fungovaní jeho členských států, ale projevem totální „zmrtvělosti sociálních i hospodářských poměrů, jež bezskrupulózní starci, kteří po desetiletí stáli v jejich čele, dokázali vynucovat a maskovat“.
V současném světě je podle něj něčím podobným svět arabský, který dramatickými proměnami právě prochází. „Tamější elity se u moci držely a drží podobně dlouhou dobu a podobnými prostředky (ostatně řada z nich také budovala socialismus), jako naši tehdejší vůdci,“ tvrdí Romancov. To, co však v Evropě proběhlo až překvapivě klidně, s výjimkou rozpadu Jugoslávie, se dnes v arabském světě odehrává podstatně hůř.
Zároveň varoval před podobnostmi, které spojují vládu někdejších Sovětů se současným ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Ten podle něj šéfuje postsovětskému prostoru už dlouhých 16 let způsobem nikoli nepodobným tomu, jakým kdysi SSSR vedl sovětský blok.
ROZHOVOR: Pád Varšavské smlouvy lety měli Sověti za zradu, vzpomíná Dobrovský |
„Zatím vidíme stabilitu, ale jak dlouho ještě? A co bude, až dojde k otřesům? Nezdá se, že by byl na obzoru nějaký nový Gorbačov. S nadcházejícími otřesy tak nejspíš budeme mít možnost zjistit, jak se ‚správně‘ udržuje stabilita,“ naznačil Romancov.
V této souvislosti připomněl události ze sklonku druhé světové války, kdy v roce 1944 při jednání s Churchillem v Moskvě Stalin prohlásil, že SSSR potřebuje svou vlivovou a bezpečnostní zónu, a to zejména v prostoru, odkud nacisté a jejich spojenci v roce 1941 zaútočili. „Tvrzení, že z těchto teritorií již nikdy pro SSSR nesmí přijít hrozba, se stalo jedním z evergreenů sovětské propagandy a dnes je znovu uváděno do oběhu v souvislosti s rozšiřováním EU i NATO,“ dodal Romancov.
