Na letišti ve Vyškově jsou pod bedlivým dohledem ukryty barely s radioaktivním materiálem. Specialisté s nejmodernější technikou mají za úkol detekovat, přesně lokalizovat, zajistit okolí a pak také odebrat vzorky.
Technologická demonstrace složek Integrovaného záchranného systému a třebíčského výrobce Nuvia, který jim přístroje pro monitorování radiační situace a kontrolu kontaminace radioaktivními látkami řadu let dodává, je vskutku unikátní.
Jak první přichází na řadu policejní vrtulník. Na palubě má speciální letecký gama spektrometr RADPatrol-A. Helikoptéra, ve snaze najít záměrně ukrytý radioaktivní zářič, pročesává prostor letiště z výšky zhruba sto metrů.
Přesnější lokalizaci a detailní průzkum místa nálezu pak dostává na starost dron BRUS z dílen Vojenského technického ústavu se sadou detekčních modulů DRONES-G. Z výšky zhruba deseti metrů prolétává nad inkriminovanou zónou a zdroj radiace zaměřuje s přesností na centimetry.
„Každý systém je určen pro jinou situaci. Dron je flexibilnější, operativnější a levnější systém. Na druhou stranu ale vrtulník může poskytnout s gamaspektrometrickým systémem globální informaci podstatně větší oblasti,“ uvedl Petr Sládek, šéf vývojového týmu třebíčského výrobce Nuvia.
Podle něj tak lze předpokládat, že pokud došlo ke skutečné radiační havárii, tak by na velkém území byl využit vrtulník. Pokud by však šlo o lokální radiační nehodu nebo vyhledání nějakého neznámého zdroje záření, dostal se by se ke slovu dron.
Po vzdušné lokalizaci se na scénu dostává pozemní technika. Cíl je jasný, prozkoumat radiační situaci přímo v „zasaženém“ místě. Do akce vyjíždí čtyřkolový robot Orpheus-X4, vybavený párem kamer a detekčním systémem pro měření gama záření.
Robota vážícího 58 kilogramů lze ovládat na dálku pomocí takzvané vizuální teleprezence s pomocí speciálních brýlí a nebo může pracovat v autonomním režimu. Druhým použitým řešením byl pak gama spektrometr RADScout, který obsluha nese v batohu na zádech a jehož jádro tvoří výkonný mobilní telefon nebo tablet.
Označit zamořenou oblast a odebrat vzorky pak přijíždí armádní specialisté z 31. pluku chemické, biologické a radiační ochrany z Liberce. Odebrané vzorky míří hned do mobilní armádní radiologické laboratoře Al-2 umístěné v přepravním kontejneru, kterou česká armáda mimo jiné vyčleňuje pro potřeby NATO.
„Jde o špičkové mobilní zařízení pro komplexní polní analýzy,“ konstatoval Zdeněk Skaličan, ředitel Ústavu ochrany proti zbraním hromadného ničení brněnské Univerzity obrany, která připravuje armádní specialisty a podílí se na výzkumu.
Alarm kvůli deštiPřes 200 velmi citlivých detektorů je rozmístěno na území ČRv rámci sítě včasného zjištění. Systematické měření začalo po černobylské havárii, lidé můžou úroveň radiace sledovat na webu. Zachycují i takzvané přírodní pozadí. Radioaktivní záření je totiž pochopitelně běžně přítomné i v přírodě. Česko má velmi podrobnou mapu a jednotlivé oblasti se dosti podstatně v intenzitě záření liší. Situací, na kterou ale například zareaguje, může být i déšť. Ten totiž vymývá z atmosféry přírodní renuklidy, které jsou v ní obsaženy a tím, jak se dostanou k zemi, tak při povrchu roste takzvaný dávkový příkon ionizujícího záření. Síť okamžitě varuje, že vrostl dávkový příkon. Specialisté nepřetržitého monitoringu pak musejí situaci vyhodnotit a potvrdit, že jde o standardní jev. Pokud by však takové vysvětlení s odkazem na meteorology nebylo, přichází na řadu aktivace mobilních monitorovacích týmů a jejich průzkum a ověření situace na konkrétním místě. |
Takové společné nasazení systémů je ale podle chlapíka z ústavu naprosto výjimečné.
„Jde o prostředky, které nastupují do akce, až když se opravdu něco stane,“ řekl Zdeněk Rozlívka ze Státního úřadu radiační ochrany.
Česká republika má totiž takzvanou radiační monitorovací síť včasného zjištění, která nepřetržitě sleduje situaci na našem území. Velmi citlivé detektory rozmístěné po celé zemi soustavně měří takzvaný dávkový příkon. Naměřené hodnoty předávají každých patnáct minut. „Je to první signální linie, která by nás varovala: pozor, něco se děje,“ konstatoval Milan Hort ze Státní úřadu pro jadernou bezpečnost.
Pak by do akce vyrazil některý z mobilních týmů. K takovému ostrému nasazení podle něho slov čas od času dochází. Většinou ve chvíli, kdy se najde nějaký zářič, o kterém se dosud nevědělo, že tam je a nebo se nějaký ztratí.
„Jde o nálezy na pracovištích s kovovým šrotem nebo na bývalých pracovištích se zdroji záření, tedy malých uzavřených a vymezených prostorech,“ dodal Rozlívka.
