NATO se podle něj po trpké afghánské zkušenosti do dalších expedičních dobrodružství nepohrne. Spolupráce s Ruskem bude záležet na schválení pražské smlouvy START 2 v americkém Kongresu.
Podle mnoha názorů má být schůzka státníků v Lisabonu přelomová. Na schválení čekají některé zásadní koncepční dokumenty. Čím bude podle vás lisabonský summit NATO přínosný? Co lze očekávat?
Přelomový nebude, všechny alianční problémy se na něm nevyřeší a nová strategická koncepce nebude tím všeobecným katalyzátorem, za jaký byla před rokem pasována generálním tajemníkem. Řadu dílčích, praktických problémů ale summit a nová koncepce vyřeší. Například problematiku reassurance (ujištění o pomoci ze strany NATO – pozn. red.) nových členských zemí, tedy potvrzení věrohodnosti článku 5. Tam nové členské země už dostaly, co chtěly, a přestává to být tématem.
Méně viditelné, ale o to v praxi důležitější, budou dohodnuté vnitřní reformy týkající se struktury velitelství a vůbec ekonomické stránky fungováni Aliance.
Summit ale také může skončit neúspěchem. Největší střet probíhá mezi Francií a Německem v otázkách jaderného odstrašení, odzbrojení a protiraketové obrany.
Podle generálního tajemníka Rasmussena NATO nemá ambici stát se světovým četníkem. Je podle vás rovnováha mezi územní obranou členských států a angažmá NATO v zahraničních misích příliš vychýlena jedním směrem?
Rasmussen měl ovšem ambici přetvořit NATO tak, aby se stalo poskytovatelem integrační infrastruktury, do které se podle potřeby budou zapojovat bezpečnostní aktéři z celého světa a flexibilně tak řešit bezpečnostní krize kdekoli na světě. Možná se téhle představy ještě pořád nevzdal, i když její uskutečnění je dost nereálné, protože se mimo jiné už příliš vzdaluje základnímu poslání Aliance, tedy obraně teritoria členských států. Nová strategická koncepce tento nápad obsahovat nebude.
Důležitým tématem budou i vztahy s Ruskem. Do Lisabonu přijíždí osobně prezident Medveděv a jeho kolegové po něm budou užší spolupráci v Afghánistánu. Dají se od Medveděva čekat nějaká vstřícná gesta?
NATO a Rusko už dávno spolupracují v řadě praktických oblastí. Rusku bude určitě nabídnuta spolupráce na protiraketové obraně, bude ale záležet na konkrétních podmínkách, jestli z ní něco reálného vznikne. Spolupráce v protiraketové obraně, případně v dalších otázkách týkajících se jaderných zbraní a odstrašení, bude záležet na ratifikaci pražské smlouvy START v americkém Senátu.
Pokud jí Senát zamítne, Bůh ví, jak na to budou Rusové reagovat – třeba i demonstrativním přerušením spolupráce v NATO ve všech oblastech. Podle neoficiálních informací Rusové žádají po Alianci, aby se zavázala nerozšiřovat vojenskou infrastrukturu do nových členských zemí a nepořádat alianční vojenská cvičení za účasti Američanů na jejich území, blízko ruských hranic.
Takový požadavek je pro nové členské země (a doufejme i pro naprostou většinu starých) zcela nepřijatelný a zcela určitě NATO na něco takového oficiálně nepřistoupí. Je otázkou, jak na to Rusové budou reagovat – jestli jenom blufovali a zkoušeli to, nebo jestli budou odmítnutí nějak ventilovat.
Některé členské státy vyzvaly k stažení taktických jaderných zbraní z Evropy a přihlášení se k myšlence odzbrojení, zatímco jiné se postavily proti s poukazem na to, že Rusko má na poli jaderných střel krátkého doletu mnohanásobnou převahu, a jejich role byla navíc v aktualizované ruské vojenské doktríně posílena. Jaká je pozice Česka?
ČR podporuje původně polskou (a dnes už i francouzskou) pozici, že stahování taktických jaderných zbraní je v principu v pořádku (stejně nemají žádný reálný vojensko-strategický význam), ale že by s tím Aliance neměla jednostranně pospíchat. Pokud by k tomu mělo dojít, tak jedině na základě reciproční dohody s Ruskem. To však na stažení (v dohledné době) nepřistoupí, právě kvůli své převaze na tomto poli. Český požadavek reciprocity by měla obsahovat i strategická koncepce.
