Snímky z archivů NATO například ukazují porovnání strategických zbraňových systémů Spojených států a Sovětského svazu nebo nárůst počtu sovětských divizí mezi lety 1968 až 1980.
Zajímavé je také srovnání rozložení sil ve střední Evropě v roce 1975, do kterých jsou na jedné straně počítány jednotky Belgie, Dánska, Francie, Lucemburska, Německa, Nizozemska, USA a Kanady (rozmístěných v Evropě) a na straně druhé Československa, NDR, Polska a sovětských jednotek rozmístěných na jejích územích.
V té době podle odtajněných dokumentů měla Varšavská smlouva v regionu sílu 58 divizí proti 27 divizím států NATO, 19 000 tanků proti 6 100 tanků a 2 460 taktických letounů proti 1 700 letounům.
Fotografie    |
Mapa z roku 1980 znázorňuje rozmístění a početní sílu sovětských jednotek a ostatních armád Varšavské smlouvy nebo geostrategickou výhodu v případě střetu, kterou si Moskva v podobě svých satelitů před vlastním územím vybudovala.
Podobné srovnání pak přichází v roce 1984, kdy Aliance převyšovala Varšavskou smlouvu jen v počtu transportních vrtulníků. Z roku 1987 pak pochází grafické znázornění dosahu sovětských a spojeneckých jaderných raket středního a krátkého doletu.
Například rakety 9K76 Temp-S (v kódovém označení NATO nazývané SS-12 Scaleboard), rozmístěné v roce 1983 na území Československa ve vojenském prostoru Libavá jako reakce na americké střely Pershing II v Německu byly schopné nést konvenční i jaderné hlavice a s dosahem 900 až 1 000 kilometrů zasáhnout cíle hluboko na Západě.
Další mapa zase ukazuje, že mezikontinentální sovětské rakety umístěné daleko za Uralem byly prakticky mimo dosah amerických raket Pershing II a přitom byly schopné zasáhnout až území Španělska a Portugalska.
