"Nikdo z místních nevěděl, co Sověti na Libavé dělali a už vůbec, co zde měli za zbraně. Jasně, mezi lidmi se šířily nejrůznější fámy a dohady, ale každý si raději hleděl svého. Lidé měli starosti, jestli poteče vůbec voda nebo jestli půjde zase elektřina," konstatuje pamětník Jindřich Machala z Města Libavá.
Do střeženého vojenského prostoru, kde působila československá a od roku 1968 hlavně sovětská armáda, tehdy jezdil pravidelně pracovně a pak i za známými lovit zvěř do zdejších nekonečných lesů.
O skutečnost, že nedaleko obce Sověti vybudovali jednu ze tří tajných a bedlivě střežených základen, se podle místních raději nikdo moc nestaral. Od roku 1983 až do jara 1988 přitom na Libavé působila přísně tajná sovětská raketová jednotka vyzbrojená balistickými raketami středního doletu 9K76 Temp-S (v kódovém označení NATO nazývané SS-12 Scaleboard) schopné nést jaderné hlavice.
Střely země-země s doletem až tisíc kilometrů byly odpovědí Kremlu na rozmístění jaderných raket Pershing 2 v západní Evropě. Ačkoliv dodnes neexistují hmotné důkazy, je pravděpodobné, že rakety na Libavé zřejmě jadernými hlavicemi vyzbrojeny byly.
Seriál - Sověti na LibavéCo ukrývali Sověti na Libavé? Jak pobyt cizí armády poznamenal osudy místních obyvatel? A jak obyvatelé Československa na konci osmdesátých let reagovali na informace o přítomnosti jaderných zbraní na území státu? První díl: Co ukrývají lesy na Libavé? Sověti odtud mohli začít totální zkázu |
Na příjezd sovětské raketové jednotky na jedno z palebných stanovišť si dodnes přesně pamatuje místní usedlík Jan Hňátek. Únorovou noc roku 1983 má před očima jako dnes. Tehdy pracoval na Libavé jako občanský zaměstanec pro armádu a zodpovídal za sjízdnost silnic ve vojenském prostoru.
"Dlouho do půlnoci na 1. února jsme opravovali v garážích rozbitý sypač, ráno do čtyř musely být cesty sjízdné," vzpomíná. Když kolem půl jedné v noci opouštěl bránu autoparku ve Městě Libavá, všiml si sovětského "regulovčíka" přímo uprostřed hlavní křižovatky. "Trochu mě překvapilo, že dopravu řídí chlapík s hodností plukovníka. Z dálky už bylo slyšet podivné burácení," vypráví Hňátek. "Schoval jsem se raději do tmy. Za chvíli už kolem projížděla ta jejich osmikolová monstra".
"Držhubné" - dvě stovky za mlčení
Pro člověka z vnějšku bylo tehdy velmi těžké se na Libavou vůbec dostat. I pro ty, co na Libavé žili a pracovali pro armádu, měl prostý život ve vojenském prostoru, navíc za přítomnosti tisíců sovětských vojáků a tajných raketových stanovišť, přísná omezení. "Panovala tady taková zvláštní atmosféra. Pro mě, jako pro člověka z venčí, to bylo tajemné vojenské město. Uzavřený a ponurý svět," vypráví Jindřich Machala, který se na Libavé usadil a mapuje historii celé oblasti.
Vytáhnout například na náměstí v Libavé fotoaparát znamenalo zatčení do několika minut. Přítomnost sovětského vojska zasahovala i do všedních věcí.
Velkým problémem byla například obyčejná návštěva někoho z "venčí" - tedy toho, kdo na Libavé nežil. "Když chtěli přijet na návštěvu rodinní příslušníci nebo známí, muselo se to nahlásit předem a vyřídit jim propustka. Když pak přijeli, mohli jsme s nimi maximálně na dvorek. Žádné procházky nebo výlety," říká Jan Hňátek.
Ten se na Libavou se dostal jako přistěhovalec s rodiči už v roce 1960. Bydleli na Smilově, kde je řadu let střelnice. Tehdy tam ale ještě stálo několik kompletně zrekonstruovaných domů pro zaměstnance vojenských lesů a statků. Po příchodu okupačních vojsk v roce 1968 museli jeho rodiče dům opustit. Po vojně se pak Hňátek na Libavou vrátil a pracoval třicet let jako občanský zaměstnanec pro armádu.
Sám prý o přísně střežených objektech něco slýchával, tedy pouze, že tam jsou a kde přibližně leží. Po několika incidentech, kdy místní lesáci poznali celu tamějšího vězení, protože se příliš přiblížili k plotu tajné základny, neměl nikdo odvahu ani zájem se o aktivity Sovětu nějak zajímat. "Stalo se to několikrát, že třeba hajný sledoval krvavou stopu po upytlačené srně a za chvíli už na něj mířil strážný samopalem. Do vězení pak pro něj vždycky musel až příslušník kontrarozvědky," popisuje tehdejší události Hňátek.
Pokud by se přeci jen o aktivitách Sovětů něco dozvěděl, stejně to nikomu "z venčí" nemohl říci. Za mlčení o veškerých aktivitách i životě na Libavé totiž místní dostávali zvláštní příplatek a pokud zde chtěli dál pracovat museli mlčení stvrdit i svým podpisem. "Říkali jsme tomu držhubné, byly to asi dvě stovky. Lidé se báli o práci. Pokud se někdo znelíbil, do hodiny byl vystěhovaný," konstatuje Hňátek. O Libavé se tak po celé zemi šířily fámy a pomalu vytvářelo zvláštní tajemno, co všechno se v uzavřené zóně děje.
Strach i velké oslavy všeho
Přímo na Libavé žilo podle odhadů zhruba 2 500 až 3 000 sovětských vojáků. Ti však byli v "týlu" a na speciální raketové základny se v životě nedostali. Soužití s takovým počtem vojáků podle místních nebylo jednoduché. Problémy pravidelně působili například v obchodech, kde hromadně skupovali prakticky všechno zboží - od jídla až po oblečení a obuv. Přitom měli přímo na Libavé vlastní a výborně zásobený obchod. "Nemyslete si, měli lepší zboží než v Tuzexu," vzpomíná Hňátek.
Za roky soužití by se daly vzájemné vztahy označit za normální sousedské - dobré i špatné. "Pořád chtěli něco slavit. Někteří s nimi kšeftovali. Když jim člověk pomohl, už se jich těžko zbavoval," říká s úsměvem Hňátek a přidává historku o Tamaře, manželce tehdejšího místního sovětského politruka. Ráda sedávala v hospodě, ale vždycky jen s Čechy.
"Chlapi si už začínali stěžovat, že jim vždycky všechno vypije. Tahle Tamara, původem někde z Ukrajiny, pak v hospodě vždycky vykřikovala, že by Rusové měli z Československa odtáhnout. Po dvou týdnech ji poslali domů," popisuje usedlík.
Při manévrech se zase stávalo, že občas sovětští vojáci zasáhli i obytná území. Několikrát to například schytala zdejší škola. "Tu a tam se zase vedle traktoru na poli zapíchla do země střela," konstatuje kronikář Machala. Jednou z největších neřestí sovětských vojáků bylo ale pytláctví. Po zdejších lesích se dokonce proháněli v terénních autech a stříleli zvěř samopalem.
Samostatnou kapitolou pak byly jejich drobné krádeže. Když něco potřebovali a nebylo to hlídané, prostě si to vzali, byla tehdejší běžná praxe.
Machala si vzpomíná na dobu, kdy se podílel na opravě kostela v nedaleké Staré Vodě, kde bylo jedno z palebných stanovišť raketové jednotky. Ze stavby tam tehdy mizelo dřevo a vedení se proto rozhodlo, že na staveništi bude někdo zůstávat v maringotce přes noc, aby materiál ohlídal. "Dodnes vidím ty obličeje chlapů, kteří sem jezdili z venčí a jejich obavy, že tady mají zůstat. To bylo jen - proč já, já jsem nic neudělal," říká Machala.
Když pak skutečně v noci přijeli vojáci zase krást, jeden z dělníků je slyšel. Začal prý běhat po maringotce, vykřikovat jména a dělat rámus, že budí své kamarády. "Měl strach a tak dělal, že jejich v maringotce hodně. Tehdy to na ně skutečně zabralo a už se neukázali," dodává Machala.
