Vojenská policie konstatovala, že na zakázce vláda-vláda na nákup radarů pro armádu nenašla žádné pochybení a případ odložila. Jak to vnímáte? Dřívější ministryně obrany Karla Šlechtová to opakovaně líčila jako vážná podezření. Izrael navíc nedávno poslal prakticky totožnou nabídku znovu.
Že to takto dopadne, jsem byl přesvědčen. Vím jak pečlivě a striktně podle legislativy EU a ČR jsme zakázku chystali. Ale je příjemné rozhodnutí o odložení případu znát. Vzhledem k tomu, že tato zakázka prošla extrémním kontrolním procesem, byl podnět na Vojenskou policie absolutně zbytečný a vlastně nadělal spoustu škody včetně oddálení rozvoje obranných schopností armády v oblasti protivzdušné obrany.
Daniel Koštoval Sedmačtyřicetiletý Koštoval působil na ministerstvu obrany od roku 2013. Naposledy od června 2015 do prosince 2018 jako náměstek ministra obrany pro řízení sekce vyzbrojování a akvizic. Předtím působil na ministerstvu zahraničí. Vedl sekci mimoevropských zemí a odbor bezpečnostní politiky. V letech 2009 až 2011 působil jako zástupce českého velvyslance a Chargé d´Affaires ve Washingtonu a předtím v letech 2003 až 2006 jako první tajemník na velvyslanectví v Moskvě. V letech 1998 až 2002 pracoval ve stálé delegaci České republiky při NATO v Bruselu. |
Když někdejší ministr obrany Martin Stropnický odcházel, tvrdil, že je třeba zakázka na radary nebo vrtulníky připravená doslova v „mašličkách“?
Řekl to o zakázce na radary. A byla to pravda. Materiál byl připravený pro nového ministra a všechny možné i nemožné (a těch bylo také hodně) připomínky byly vypořádány. Stačilo se s materiálem seznámit a dotáhnout zakázku do podpisu kontraktu.
A jak to tedy bylo s vrtulníky?
Projekt pořízení nových vrtulníků byl v té době v jiné fázi – na základě rozhodnutí Generálního štábu se vyhodnocovaly parametry dvou dosti odlišných vrtulníků a teprve na základě výsledků se armáda měla rozhodovat, jak k akvizici vrtulníků ve smyslu definice vojenského požadavku, přistoupí.
Celý proces určení způsobu zadání a zahájení vlastní akviziční fáze byl ještě tehdy před námi. Včetně vyčlenění potřebné sumy peněz ze strany Generálního štábu, respektive vlády. V průběhu času došlo k upřesňování parametrů, které od vrtulníků armáda požadovala a z toho vznikly finální požadavky, anebo specifikace, chcete-li. To je naprosto legitimní proces.
Z toho vyplynulo, kdo logicky má být osloven a jak víme, přišla nabídka od americké strany a následné rozhodnutí, které ministr před nedávnem spolu s premiérem prezentovali. Podstatné je, že se vybírá z techniky, která odpovídá požadavkům armády. Ostatní je irelevantní.
Ještě k radarům. Byl podle Vás nějaký důvod nedůvěřovat připravené zakázce? Přeci na ministerstvu funguje nějaká kontrola a zakázka musela být sledována.
Důvod nebyl a vše bylo možné si v klidu prostudovat a ověřit. Vedle toho je na ministerstvu obrany standardně do procesu vyzbrojování zapojen odbor pro kontrolu nad akvizicemi, který nezávisle na sekci vyzbrojování dohlíží a kontroluje každou zásadní zakázku. Tím je obrana v rámci české vládní administrativy unikátní.
Nákup radarů MADRPro armádu je nákup nových radarů klíčový. Současná technika ještě sovětské výroby totiž hlídá český vzdušný prostor od poloviny 80. let a už dvakrát překročila svoji životnost. Ministerstvo slibuje armádě nové radary už od roku 2004.
|
Samozřejmě, že zakázka prošla tímto procesem, jinak by nemohla být projednána na jednání vlády a nemohlo by být přikročeno k vlastnímu akvizičnímu procesu. Ředitelem odboru dohledu nad akvizicemi byl můj dnešní nástupce v pozici náměstka pro vyzbrojování (Filip Říha - poznámka autora). Společně jsme si zatím stáli, byť každý ve své roli a na svojí odpovědnost. Nehledě na to, že již v období 2016 a 2017 zakázku na základě řady podnětů policie zkoumala. Pokud vím, nic nenašla.
Víte, kdo ty podněty dával?
Kdo přesně nevím. Pochopil jsem, že značná část podnětů byla anonymních. Obecně mám silný dojem, že jde o nástroj špinavého konkurenčního boje.
Vyšetřování ale skončilo?
Řekl bych prošetřování, zda bylo všechno v pořádku či nikoli. Podle oficiální informace Vojenské policie v médiích – ano skončilo.
Na konci prosince 2018 jste sám odešel z pozice náměstka ministra obrany. Proč? Mělo to souvislost s tím vyšetřováním?
Už jsem toho měl dost. V daném období už to byla jen otázka času. Bez pár měsíců jsem byl šest let náměstkem ministra obrany z toho poslední tři roky pro oblast vyzbrojování.
A přestal jsem mít radost z práce, kterou jsem dělal s obrovským nasazením. Před vyzbrojovací agendou se mi podařilo rozjet užší spolupráci v aliančním rámci s Německem, seriózní obrannou spolupráci v rámci zemí V4, rozjet jednání o bilaterální dohodě o ochraně vzdušného prostoru se Slovenskem či přenastavit plánovací proces, aby se resort koncepčně díval do potřebného i dlouhodobého budoucna. Za rozvoj spolupráce ve V4 jsem dostal od polského a slovenského ministerstva obrany vyznamenání.
Změna přišla až poté, co jste dostal na starost vyzbrojování?
Ve vyzbrojování je každá větší zakázka na základě různých anonymních a poloanonymních podnětů předmětem zkoumání. Policie musí konat, protože jinak by byli předmětem vyšetřování samotní policisté. A vy pak vysvětlujete a vysvětlujete. Už jen tohle hodně znechutí a unaví.
Mě to navíc vnitřně hluboce uráželo, celý život jsem hájil zájmy ČR vůči okolnímu světu a v rámci EU, strávil jsem 17 let prací jako český diplomat v NATO, Rusku a Washingtonu a na českém předsednictví EU a byly to občas dost vypjaté situace. A teď jsem měl být v očích některých člověk, který by si vzal peníze za poškození českých zájmů a porušení zákonů. Absurdní. Navíc v situaci, kdy mám prověrku na přísně tajné a můj život mohly kdykoli sledovat a kontrolovat příslušné bezpečnostní složky.
Takže za tím byla únava?
Zcela určitě. Velká psychická únava. Ale byly i další důvody.
Proč velké nákupy pro armádu trvají tak dlouho?
Záleží, co se myslí tvrzením, že trvají dlouho. Uvedu příklad. Bavíme se o nákupu osmi radarů za několik miliard korun. To je velký projekt i třeba pro Německo či Francii. Ptal jsem se svých německých a francouzských kolegů, jak dlouho by jim trval takový projekt. Odpověděli mi, že do podpisu kontraktu tři až pět let. Já s mým týmem a ve spolupráci s armádou jsme měli kontrakt připravený k podpisu za dva a půl roku od okamžiku, kdy armáda začala formulovat svůj vojenský požadavek. To zahraniční kolegové oceňovali jako velmi slušný pracovní výkon českého ministerstva obrany.
Ano, řeči o radarech se sice vedly již předtím. To ale nebyl seriózní akviziční proces, ale jen plané řeči bez alokovaných finančních prostředků a zformulovaného vojenského požadavku. No a pak, po dvou a půl roce přišly podněty ministryně Šlechtové. Víc nemám co dodat.
Zjistil jste, kdo za tím stál?
Myslím si, že to vím, ale nechci a ani nemám potřebu to komentovat.
Nabízí se příměr, že každá nová technika pro českou armádu je ve chvíli, kdy ji vojáci dostanou, vlastně už zastaralá. V celé řadě zakázek jde o dlouhé roky.
Každý větší a velký projekt státu trvá minimálně tři až čtyři roky, ať je to v armádě, dopravě či energetice. To je normální. Pro představu – od formulace požadavku po vyplutí na moře v případě letadlové lodi či jaderné ponorky uplyne dvacet let. Výstavba jaderné elektrárny je na deset let. Je však pravdou, že v případě ČR je akviziční proces dost často, skoro každý rok, nabourán rozpočtovou nestabilitou – projekty se musí v důsledku rozpočtové nestability neustále přeplánovávat a někdy i zásadně měnit či plně odložit kvůli nedostatku peněz, které byly původně přislíbeny. To vždy zabere minimálně několik měsíců.
Dále pak dochází k natahování akvizičního procesu různým opakovaným kontrolováním třeba kvůli článkům v médiích, které jsou ve většině případů účelové v rámci konkurenčního boje, a také vyšetřováním. Byly projekty, kde tímto způsobem došlo k dvouletému zpoždění, jindy k půlročnímu. Proto je pak zcela mimo možnosti náměstka pro vyzbrojování dodržet původně stanovený harmonogram projektů. O tom už jsme mluvili.
A pokud jde o kontrolování, je tu často i stěžování a námitky neúspěšných uchazečů k ministrovi obrany a následně k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Pokud ke stížnosti na ÚOHS dojde, je to zdržení minimálně na čtvrt roku, někdy na rok. Tímto ovšem nemyslím kritiku tohoto úřadu, konstatuji fakt.
Uvedené však určitě neznamená, že armáda dostává zastaralou techniku. Zpoždění o rok z hlediska technologie nic neznamená. A pokud dojde třeba k odložení projektu, po čtyřech pěti letech se začíná od nuly, tedy formulací nového vojenského požadavku. To zajistí zahrnutí případného vývoje v dané oblasti. Ale znamená to, že na obnovení projektu je potřeba vice času, než jen vytáhnout pět let staré papíry ze šuplíku, jak si představují někteří novináři a politici.
Takže za zdržení mohou kromě finančních zdrojů hlavně různé kontroly a prošetřování?
Jednoznačně. A vedle toho je viníkem přebyrokratizování akvizičního procesu. Je to důsledek rozhodnutí různých vlád v minulosti a některých dřívějších ministrů. Současný ministr Metnar má proto mé velké uznání, že začal s debyrokratizací. A to ještě před koncem roku 2018. Dal jsem mu k tomu podklady. V roce 2018 a v předešlých letech zhruba 80 procent úkonů a kroků, které jsem musel dělat bylo nelegislativní povahy. Zákon o veřejných zakázkách je nezná a nevyžaduje.
Není tedy mechanismus v případě konkrétně armádních zakázek, kdy vojáci daný systém či výstroj potřebují nejlépe hned, zbytečně složitý?
Je. Když jsem svým kolegům v NATO a EU několikrát líčil, co všechno musíme v rámci akvizičního procesu dělat, jen nevěřícně kroutili hlavou.
Ale když je něco urgentní, nebo natolik vyzkoušené, že není důvod to měnit – může ministerstvo obrany nakupovat napřímo od agentury NSPA NATO, což je naprosto v souladu s legislativou EU a ČR. Většinou je to dost rychlé. Využití tohoto nástroje záleží do značné míry na vojenských požadavcích armády. Agentura totiž nemá vždy ten sortiment, který se v ČR požaduje. Agentura navíc umí pomoci s akvizičními projekty na národní úrovni. Ale stojí to peníze. Osobně jsem přesvědčen, že nikterak přemrštěné. V minulosti se ale nenašly, byť jsem to navrhoval.
Je na vině zákon o veřejných zakázkách, přebujelá byrokracie a nebo nechuť a obavy kompetentních osob v takových podmínkách něco rozhodnout, právě kvůli podobným zkušenostem?
Zákon o veřejných zakázkách z hlediska vyzbrojování zcela jistě potřebuje novelizaci. Ale ne primárně kvůli zrychlení vyzbrojovacího procesu. Ten je zpomalován přebujelou byrokratizací, kterou zákony neznají. Ale novela je potřeba, protože Ministerstvo pro místní rozvoj, které je gestorem a předkladatelem tohoto zákona, špatně převedlo, respektive nepřevedlo některá pravidla z unijní legislativy do národní a ministerstvo obrany to v některých případech dost limituje. Dochází pak k absurditám.
Současný zákon pak také obsahuje podmínky, které musí ministerstvo obrany ctít, ale z hlediska praxe a průmyslové výroby je minimálně diskutabilní, mít tyto podmínky formulované způsobem, jak je nyní v platném znění zákona. Opět to akviziční proces z mého pohledu zbytečně komplikuje až do absurdit.
Například?
Například je ministerstvo obrany dnes tlačeno vypisovat soutěže v situaci, kdy stejně může daný materiál dodat jen jeden konkrétní dodavatel. V případě legitimních nástrojů jako je způsob pořízení vláda-vláda se aplikují postupy, které suverenitu vládního rozhodování relativizují.
Nebo nemůže ministerstvo některé komodity pořizovat v režimu, který chrání bezpečnostní zájmy státu při respektování průmyslových a obchodních práv firem. A zákon také stanovuje podmínky na dodavatele, které jsou podle mého názoru diskutabilní, zda jsou pro některé typy průmyslové výroby potřebné.
