Přes 500 kilometrů na sever od Stockholmu je to na první pohled divočina. Nekonečné lesy, medvědi a losi. Ve městě Örnsköldsvik ve středním Švédsku a v rozlehlé oblasti kolem žije jen asi 50 tisíc lidí.
Kromě „Öviku“, jak název města Švédové kvůli zjednodušení výslovnosti zkracují, jen v několika městečkách a vesnicích okolo a na samotách, které lemují silniční tahy. A když na zdejším letišti přistanete za tmy, cesta z něj do města vám bude připadat jako z nějaké pohádky nebo z příběhů o Bulerbynu a punčochaté Pipi švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové.
Zpoza sněhových bariér kolem cesty vám rozžehnuté lampy ve všech oknech i žárovky na verandách budou připomínat, že tady skutečně žijí lidé.
„Je to symbol, tradice, aby každý našel cestu domů,“ vysvětluje jeden z místních Mikael Segerman, když se po zledovatělé silnici žene jakoby nic vysokou rychlostí. Tady se nesolí ani nesype, pneumatiky všech aut a dokonce i jízdních kol poslíčků ve městě mají hřeby.
Rozsvěcování světel v oknech domů přetrvává ve Švédsku po staletí. Původně to bývaly svíčky nebo petrolejky, aby každý pocestný za nečasu našel cestu do bezpečného úkrytu.
Dnes z oken domů včetně činžáků a moderních budov do dálky svítí lampy na důkaz toho, že třeba ve sněhové vánici každému, kdo zaklepe na dveře, obyvatelé rádi poskytnou přístřeší.
Tady severněji má však tradice ještě jeden důvod. Od podzimu do pozdního jara zde slunce vydrží nad obzorem pouhých pět šest hodin. Jinak je šero a tma. „Lidé tady zkrátka potřebují světlo, nedostatek slunečního svitu je depresivní,“ říká další z místních Ola Thorén. Oba zde pracují pro švédskou divizi nadnárodního zbrojního koncernu BAE Systems.
Zamrzlý přístav v Örnsköldsviku ve středním Švédsku
Zdání opuštěných končin tak klame. V oblastí totiž sídlí přibližně 2 600 různých firem a manufaktur, které dohromady každoročně vytvářejí až 3 procenta HDP celého Švédska. Za loňský rok to z těchto končin bylo asi 16 miliard dolarů, tedy v přepočtu přes 360 miliard korun.
Právě tady také sídlí výrobce sněžných roleb a obrněnců Hägglunds, který české armádě nabízí bojové vozidlo pěchoty CV90 v připravovaném největším zbrojním tendru české historie za 53 miliard korun.
České stopy se najdou všude
„Vítejte uprostřed ničeho,“ halasí Tommy Gustafsson-Rask, generální ředitel Hägglunds. A jedním dechem s nadsázkou dodává, že pokud člověk v Öviku nepracuje kvůli velkým vzdálenostem jako taxikář, má jedinou možnost - hrát hokej.
Faktem je, že toto městečko v Botnickém zálivu dalo světu hned 26 světových hvězd, které se prosadily v kanadsko-americké NHL. A to včetně takových švédských hokejových megastar, jakými byli a jsou Peter Forsberg, Markus Näslund, Niklas Sundström či bratři Sedinové.
Ve zdejší pizzerii s příznačným jménem „Mamma Mia“ v centru u zamrzlého přístavu mají na památku vystaveny podepsané dresy všech důležitých hráčů, kteří zdejším klubem MODO prošli. Je tady i ten Miloslava Hořavy, který zde hrál počátkem devadesátých let a pak tým krátce koučoval. Na sezóny v Öviku se jistě pamatují i další Češi jako Martin Hosták, František Kaberle, David Výborný nebo Miloslav Hořava mladší.
A české respektive československé stopy lze vcelku snadno najít i u zbrojovky Hägglunds, která patří mezi nejvýznamnější zaměstnavatele v oblasti a nyní pod křídly BAE Systems patří mezi čtyři kandidáty na dodávky pásových obrněnců pro českou armádu.
Firmu Hägglund & Söner založil už v roce 1899 Johan Hägglund. Původně farma a truhlářská dílna se do dvacátých let minulého století vypracovala na největší zakázkovou nábytkářskou firmu v celém středním Švédsku. Postupně se oklikou přes autobusy a tramvaje dostala během válečných let k výrobě cvičných letounů a také tanků a pásových obrněnců.
A vstupní know-how pro to získali právě od Čechoslováků, tedy z konstrukce československého lehkého tanku vzor 38. V roce 1939 objednala švédská armáda 90 tanků za 10,9 milionu švédských korun, které měla dodat už protektorátní firma BMM (ČKD). Vyrobené tanky ale byly v roce 1940 zabaveny Němci, kteří československé tanky použili při tažení Polskem a jako stíhače tanků při útoku na Francii.
Tank LKP-38
Neutrálnímu Švédsku byla povolena pouze licenční výroba a vzorový prototyp byl do Švédska dodán v roce 1941. V letech 1942–1944 pak vyrobila firma Scania-Vabis 220 tanků podle licence firmy Praga. Tanky s označením Strv m/41 pak byly vyřazeny z výzbroje v roce 1957 a v šedesátých letech přestavěny právě firmou Hägglund & Söner na pásové obrněné transportéry PBV 301 pro osádku 2+8 vojáků.
Původní tankové věže byly použity jako součást opevnění střežících vojenská letiště a základny a obrněnce švédská armáda používala až do roku 1972.
A že šasi modernějších obrněnců z dílen v Öviku vycházelo ze znalostí konstrukce československých tanků se nikdo v dnešní továrně Hägglunds nijak netají. Naopak, hrdě se k tomu hlásí. Dnešní obrněnce CV90 mají však „vanu šasi“ vyrobenou z jediného kusu. „Je to unikátní koncept, aby konstrukce lépe odolávala výbuchům min. Tvarujeme ji tepelně a dlouhé roky jsme hledali nejlepší způsob,“ konstatuje ředitel Tommy Gustafsson-Rask.
Hrdí potomci dávných kovářů
A stejně tak se hrdě hlásí ke svému zakladateli a jeho osmi synům, kteří společnost poté vedli. I když v porovnáními s jiným švédskými zbrojovkami, jako třeba Akers dodávající střelný prach od šestnáctého století, je firma ještě „miminkem“.
V dnešním podniku podle dostupných informací nikdo z přímé linie zakladatele Johanna Hägglunda nepůsobí, i když několik zaměstnanců takové příjmení pyšně nosí.
Firma Hägglund & Söner byla založena v roce 1899 jako truhlářská dílna, která později vyrostla v největšího producenta nábytku široko daleko. V sídle v Örnsköldsviku jsou na zakladatele Johana Hägglunda patřičně hrdí.
Fotografování v moderních výrobních halách, které si velkou část energie vytvoří samy díky vnějšímu plášti z 1 400 solárních panelů, je z pochopitelných důvodů zakázáno. Nicméně pokud firmě nevyjdou zakázky na dodávky CV90, má ve výrobním programu celou řadu dalších unikátních kousků. Včetně čtyřpásových teréňáků, které znají záchranáři, hasiči i horská služba v Česku.
Pokud by Češi nakonec ale kývli na zakázku pro Švédy, výrobu obrněnců CV90 by se tentokrát naopak učili od zdejších inženýrů. BAE Systems by velkou část výroby přenesla do Česka. Kompletaci i servis během celého třicetiletého životního cyklu obrněnců má zajišťovat státní podnik VOP CZ Nový Jičín. „Postupně by měl český průmysl schopen postavit celý systém CV90,“ nastínil jeden z manažerů Ulf Andersson.
Podobně postupovali Švédové i v dalších zemích, kam dosud těchto 1 280 vyrobených vozidel dodali. Čeští výrobci jako například přerovská Meopta nebo Ray Servise ze Starého Města u Uherského Hradiště a další dvě desítky firem mají podle něj dohromady dodávat asi tisícovku součástek do každého obrněnce. Významné zapojení českého průmyslu je navíc jednou z podmínek zakázek pro českou obranu.
„První kusy by se mohly montovat tady i v Česku. Pro české firmy je to navíc další příležitost v následných kontraktech v jiných zemích,“ tvrdí Mikael Segerman. Bývalý aktivní voják švédské armády má právě s CV90 osobní mnohaleté zkušenosti. Dosud slouží jako rezervista a velí celé brigádě vyzbrojené těmito stroji.
Když v továrně ukazuje jeden z prvních strojů, v němž konkrétně jako velitel jezdí a který je v dílnách na generálce, působí velmi vážně, jako by šlo doslova o jeho dítě. A stejně tak na nedaleké střelnici, když naopak nechává předvést nejmodernější pátou generaci obrněnce. Podílí se totiž na jeho neustálém vylepšování. „Je to má srdeční záležitost. Některé argumenty, že jde koncepčně o starý stroj, jsou liché. Vozidla z první generace stále fungují a jezdí,“ dodává hrdě.
Tady v zemi „uprostřed ničeho“ to vlastně tak nějak přirozeně samo vyplývá. Archeology zrekonstruovaná nedaleká osada Gene Fornby byla osídlena už 1 500 let před Kristem, tedy dávno před Vikingy a disponovala na svou dobu nebývale velkou a schopnou kovářskou dílnou.
