Co ukrývají lesy na Libavé? Sověti odtud mohli začít totální zkázu

Byla to přísně tajná oblast pod správou sovětské armády s několika obrannými zónami, kam se nedostali ani tehdejší nejvýše postavení čeští pohlaváři. Co tak pečlivě Sověti ukrývali a tajili uprostřed divoké přírody vojenského prostoru Libavá? Byly zde jaderné zbraně?Ani po dvaceti letech po jejich odchodu neexistuje zcela jednoznačná odpověď.

Sověti na Libavé

Co ukrývali Sověti na Libavé? Jak pobyt cizí armády poznamenal osudy místních obyvatel? A jak obyvatelé Československa na konci osmdesátých let reagovali na informace o přítomnosti jaderných zbraní na území státu? Odpovědi nabídneme v třídílném seriálu, který začíná právě dnes.

Je to přes 22 let, co sovětská armáda z Libavé ve spěchu odešla. Dokonce už v únoru 1988, tedy hodně dlouho před pádem komunismu v Československu a pozdějším odsunem sovětských vojsk na počátku devadesátých let.

I když okolní příroda pracuje velmi rychle, jsou zde dodnes patrné stopy, které Sověti na Libavé zanechali.

Desítky polorozbořených objektů, které sloužily jako ubikace pro vojáky, obrovská kuchyně s jídelnou, sklady, velitelský štáb a dokonce i letiště.

Vojenský prostor Libavá

Vojenský výcvikový prostor Libavá se nachází na hranicích Olomouckého a Moravskoslezského kraje. Celková rozloha vojenského újezdu je přes 327 kilometrů čtverečných. Svou rozlohou je tak druhým největším vojenským újezdem v České republice. Vojenský újezd vznikl v roce 1946. Ve více jak dvaceti zdejších obcích do té doby žilo téměř výhradně německé obyvatelstvo, které bylo vysídleno. Po invazi sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968 byl vojenský prostor Libavá společně s vojenskými prostory Milovice a Ralsko postoupen sovětské Střední skupině vojsk. Při odchodu sovětských vojsk v červnu 1991 libavský újezd převzala opět československá a později česká armáda.

Hlavní důvod, proč byla oblast pro běžné smrtelníky a dokonce i nejvyšší pohlaváry tehdejšího režimu neprodyšně uzavřena, však byl ukryt pod tunami hlíny. Celkem dvacet důmyslně vybudovaných a zamaskovaných raketových "sil", rozmístěných na třech místech dodnes označovaných jako "točka sever, jih a západ".

Na jihu šest těchto úkrytů, na severu a západě pak sedm. Ohromné ocelové tubusy zapuštěné vodorovně do země vždy uzavírají obří mnohatunová vrata. Ty sedmé - na severu a západě - měly ve svých útrobách i speciální zázemí. Ocelovými příčkami oddělené kóje, pravděpodobně pro operátory, spojaře a velitele.

Hned v okolí podzemních tubusů jsou patrné valy obložené betonovými kvádry, kde byly zřejmě jeřáby pro montáž hlavic na nosiče a o kousek dále pak odpalovací plochy.

"Dostat se na takové stanoviště bylo tehdy zhola nemožné. Kolem samotných sil bylo několik strážných okruhů, včetně systému betonových kulometných hnízd," říká znalec místního prostředí Pavel Bílek, který pracuje na Újezdním úřadě vojenského prostoru Libavá.

Nejničivější zbraň v Československu

Proč takové tajnosti? Na Libavé byl totiž rozmístěn asi nejničivější zbraňový systém, který v historii na našem území byl. Sila byla vybudována pro sovětskou raketovou jednotku s balistickými raketami středního doletu 9K76 Temp-S (v kódovém označení NATO nazývané SS-12 Scaleboard).

Od roku 1983 byla tahle jednotka s hlavní základno u Hranic na Moravě zřejmě nejostřeji sledovaným sovětským útvarem u nás, který nepodléhal sovětskému velení Střední skupiny sovětských vojsk u nás, ale plnil rozkazy přímo z Moskvy. Podléhal přímo staršímu představiteli hlavního velitele sil Varšavské smlouvy při Ministerstvu národní obrany ČSSR.

Sovětská vojska na našem území

Sovětská vojska zůstala na území Československa po srpnové invazi v roce 1968. Po pádu komunistického režimu byl odsun Sovětů jedním z hlavních témat. Dohodu o dosunu podepsali tehdejší ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševarnadze 26. února 1990 v Moskvě. Kreml začal stahovat své jednotky bezprostředně po podpisu dohody. Poslední transport se sovětskými vojáky a technikou opustil území Československa v červnu 1991. Podle tehdejších protokolů bylo odsunuto 73 tisíc vojáků a 40 tisíc rodinných příslušníků, 1 300 tanků, 1600 bojových vozidel, 1 000 obrněných transportérů, přes 1 000 děl, 100 letadel a 170 vrtulníků, 19 tisíc přepravních vozidel a více jak 110 tisíc tun munice.

Do Československa byla jednotka převelena z Ukrajiny jako reakce na rozmístění amerických raket Pershing 2 v Německu. Disponovala raketami země-země s doletem až 1000 kilometrů, které byly schopny nést konvenční a hlavně jaderné hlavice.

Veškeré dostupné informace nasvědčují tomu, že šlo skutečně o strategicky velmi důležitou jednotku, která na našem území držela nepřetržitou bojovou pohotovost.

Sověti mohli z Libavé odpálit hned 18 raket najednou. Díky dosahu střel, jejich množství a účinnosti tak mohla tato jednotka zasadit "protivníkovi" zcela nečekaný a zdrcující úder. A navíc, ačkoliv o tom dodnes neexistují žádné oficiální důkazy, Sověti na Libavé zřejmě skutečně měli k dispozici i tu nejděsivější a nejničivější munici - jaderné hlavice.

Připraveni k jaderné zteči

"Je pravděpodobné, že jednotka disponovala jadernými hlavicemi. O místě a způsobu jejich uložení nemělo však tehdejší velení armády žádné informace," tvrdí historik a archivář Pavel Minařík, který provozuje internetový server vojenstvi.cz. To, že jaderné zbraně v Československu byly, sovětská armáda dvakrát v minulosti potvrdila. "Jen se na to jaksi zapomnělo," říká Minařík. Hmotné důkazy o přítomnosti takových zbraní ale neexistují.

V dubnu 1991 tehdejší mluvčí ministerstva zahraničí Jurij Gremický agentuře ČTK uvedl, že jaderné zbraně byly z území Československa staženy. "A poté v červnu téhož roku velitel střední skupiny vojsk novinářům při jednom z posledních transportů sovětské techniky potvrdil to samé," vzpomíná na události z odsunu Minařík.

Raketová jednotka na Libavé

Hlavní základna 122. raketové brigády byla v Hranicích na Moravě. Jednotka měla podle různých zdrojů ve výzbroji 39 operačně taktických raket 9M76 a 24 odpalovacích zařízení 9P120 na automobilech MAZ-543. Šlo o nejničivější zbraň, která kdy na území Československa byla. Ačkoliv byla jednotka mobilní, byla podle odborníků určena jen pro prvních několik desítek minut jaderné války. Palebná postavení byla tři na okrajích vojenského prostoru Libavá. Nešlo o klasická raketová sila ale o takzvané "granity" - ocelové "garáže" zapuštěné do země, do kterých se skrylo celé vozidlo s odpalovacím zařízením a raketou. Podobně jednotky měla sovětská armáda také v bývalé NDR.

Po převzetí objektů na Libavé bylo provedeno kontrolní měření radiační situace. Výsledky ukázaly, že nejsou přítomny žádné radioaktivní látky a radiační situace je negativní. Podle Minaříka je ale otázkou, zda měření provedené naší armádou po odchodu sovětských vojsk lze považovat za relevantní argument. "Vždyť by jaderné hlavice ohrožovaly svoji vlastní obsluhu," dodává.

O vyzbrojení jadernými hlavicemi je přesvědčen také amatérský nadšenec Petr Janda, který se zajímá o vojenské objekty a opevnění po celé České republice.

"Na rozdíl od jiných sovětských útvarů na našem území vyzbrojených taktickými raketami držela tato jednotka trvalou bojovou pohotovost. To znamená, že jaderná hlavice je uložena poblíž nosiče a při jakémkoliv zvýšení napětí je sestykována s nosičem. Pak už opravdu stačí málo," konstatuje Janda. Ten spolu s přáteli podnikl před lety na Libavou, právě kvůli odpovědím na tyto otázky, vlastní expedici.

"V současné době neexistuje faktický důkaz o přítomnosti jaderné munice v ČSSR. Samozřejmě existuje spousta nepřímých faktů, ale neustále se pohybujeme jen v mezích teorie," tvrdí jeho kolega Martin Korec.

EXPEDICE LIBAVÁ 2006

V roce 2006 podnikli nadšenci kolem serveru www.fortifikace.net expedici na Libavou, aby tam zmapovali a popsali objekty po tamější sovětské raketové jednotce. - více o expedici čtěte zde

Jaderné hlavice měly být podle jejich zjištění uskladněny v nedalekém Kozlově. A přímo na Libavé byla pak zřejmě na každém ze tří palebných postavení minimálně jedna taková hlavice, připravená k útoku. Rakety samy o sobě byly na mobilních odpalovacích zařízeních na vozidlech MAZ.

Celé vozidlo pak bylo jako v garáži ukryto v silu a v případě útoku jen vyjelo ven, kde obsluha raketový nosič "sestykovala" s hlavicí a pak rovnou na nedaleké odpalovací plochy. Na každém ze tří palebných stanovišť pak ještě dodnes stojí vždy jeden průjezdný a dříve dokonale střežený úkryt, ve kterém Sověti měli pohotovostní hlavice "po ruce".

Napospas času a černým skládkám

Kolem přesných rozkazů a úkolů, které zde Sověti měli plnit, ale panuje řada dohad a skutečnou pravdu dnes znají asi jen ruské archívy. A ty budou zřejmě ještě dlouho mlčet. "Rusové otevírají archívy, jak chtějí. Obvykle to bývá 30 až 50 let. Ani dneska nejsou dostupné informace o tom, kolik jaderných zbraní v současnosti ve skutečnosti mají," říká historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.

Ten zastává názor, že sovětské jaderné zbraně na našem území nebyly. "To ale neznamená, že je Sověti neměli připraveny na hranicích. Možná považovali za příliš velké riziko, mít hlavice na našem území," předpokládá.

Jaderné zbraně v Československu

První smlouvy o dodávkách raket schopných nést jaderné hlavice Československo podepsalo v letech 1961 a 1963. V případě "mimořádných událostí" měly být do ČSSR dodány jaderné hlavice uskladněné na sovětském území. Československá lidová armáda měla tak k dispozici pouze nosiče jaderných zbraní. Na sklonku roku 1965 pak došlo k podpisu přísně tajné dohody o umístění jaderných zbraní na našem území. V rámci takzvané akce Javor byly vybudovány tři sklady v Červeném Újezdu u Bíliny, Bělé pod Bezdězem a v lokalitě Míšov-Borovno v Brdech. Utajené depoty byly mimo kompetenci sovětské Střední skupiny vojsk, dislokované na našem území po srpnové intervenci. Podléhaly výlučně generálnímu štábu v Moskvě a ten také rozhodoval o případném předání jaderných hlavic. Československá generalita do těchto objektů neměla přístup. Podle válečných plánů platných v roce 1986 předpokládalo, že československý front během útoku provede téměř 350 jaderných úderů.

V případě "útoku" na Západ byli Sověti schopni hlavice prakticky okamžitě z Ukrajiny na Libavou dostat, čemuž nasvědčují i pozůstatky bývalého letiště poblíž raketových sil.

Raketová jednotka z Libavé zmizela velmi rychle už na přelomu února a března 1988 jako výsledek americko-sovětské dohody o likvidaci raket středního a kratšího doletu z 8. prosince 1987. Oficiálně odsun Sovětů z Hranic na Moravě a potažmo z Libavé začal 25. února, poslední vlak s technikou byl vypraven 16. března.

"Odsun byl jednoduchý, naložení na vagóny a odjezd. Sověti nikdy s raketami nedělali žádné show, takže to bylo pravděpodobně v noci," předpokládá bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý.

Úkryty pro rakety dodnes stojí na svých místech. Příroda se s pozůstatky po Sovětech vypořádává sama. Přes hustou vegetaci je mnohdy velmi těžké jednotlivé objekty vůbec najít. "Odstranění těch staveb by bylo velmi finančně náročné a asi i zbytečné. Místa jsou neustále monitorována a podle výsledků měření nepředstavují žádnou ekologickou zátěž," dodává Pavel Bílek z Újezdního úřadu.

Poslední měření probíhala v režii ministerstva životního prostředí loni na podzim. Výsledky ukázaly, že oblast není nijak kontaminovaná.

Objekty jsou jinak zcela opuštěné. Armáda je využívá jen sporadicky během různých cvičení jako úkryty nebo místa k dobývaní. Občas se přímo v útrobách raketových úkrytů objeví černá skládka. Újezdní úřad je nechá odklidit, za pár měsíců se tam ale staré televize, pneumatiky nebo barely se starými barvami objeví znovu.