Ve sněhové vánici člověk sotva při kraji silnice postřehne ceduli varující, že dál už neplatí běžná pravidla - tady je hranice vojenského újezdu Libavá, druhé největšího cvičiště v zemi.
Na náměstí ve Staré Libavé je klid. Krátce po poledni a ještě v husté chumelenici sotva někoho potkáte. Dospělí pracují a děti jsou ještě v místní škole. Pochmurnou atmosféru dotváří polorozbořené domy, lemující náměstí.
"Chtějí je zbourat, nikdo se o ně nestaral už od války," říká Květoslava Hánová. S manželem, bývalým vojákem, přišla na Libavou před dvaačtyřiceti lety. Kolem vysokou rychlostí prosviští dva armádní terénní vozy.
"Byla jsem si vsadit sportku na poště. Dřív to nešlo," nechává žena bez povšimnutí vojáky a spokojeně kráčí na druhý konec vesnice kolem vysokého plotu z vlnitého plechu. Za ním stříbřitě svítí do dálky zbytek rakety.
Životy v Libavé řídí armáda
Nekonečná plocha armádního prostoru s hlubokými lesy a pláněmi se rozprostírá na území hned pěti bývalých moravských okresů - Olomouc, Přerov, Bruntál, Opava a Nový Jičín. Území o rozloze 114 kilometrů čtverečních leží na katastrech pěti obcí, z nichž ale fyzicky existují pouze dvě.
Stará Libavá patří mezi ty neexistující a v obci platí zvláštní řád. Všude, kam oko dohlédne, jsou vojenské areály, ubytovny, garáže a sklady. Mezi tím stojí obyčejné domky civilistů. Ty ale patří také armádě, jako vlastně všechno v újezdu. "Domky nám armáda pronajímá," vysvětluje Ján Bobro. Do vsi se dostal jako zaměstnanec vojenských lesů před čtyřiceti lety a už zůstal.
Každou běžnou věc od úředních záležitostí, přes opravu veřejného osvětlení až po vodovod řeší armáda. Respektive vojenský správce újezdu, takový starosta či obecní zastupitelstvo. To si však lidé zvolit nemohou, v obci totiž nemohou být kvůli zvláštnímu režimu pro vojenské újezdy obecní volby.
Přes 800 lidí v újezdu je prakticky zbaveno práva volit a rozhodovat o trvalém pobytu, podnikat či se volně pohybovat. "Víte, za čas si zvyknete. Už bych neměnil," odvětí sedmašedesátiletý Ján Bobro, jestli mu takové věcí nevadí. "Na Libavé jsem vychoval své děti a vlastně i vnoučata."
Volby? Žádné nepotřebujeme
Život celkem asi 1300 lidí ve vojenském újezdu Libavá se pokusili na žádost části obyvatel před časem změnit někteří senátoři z Olomoucka. Připravovali dokonce návrh zákona, který by měl osídlené oblasti z vojenského prostoru vyčlenit, a lidem v nich vrátit některá základní lidská práva a svobody.
Ministerstvu obrany se však během krátké doby podařilo v oblasti takřka zrušit nezaměstnanost, pokrýt Libavou signálem mobilního operátora, otevřít pro veřejnost kino, dát za nízké nájmy prostory drobným živnostníkům, zlepšit vybavení školy a zajistit služby policie a lékaře.
"Na co nějaké volby," namítá proto sedmačtyřicetiletá Libuše. Pracuje pro armádu, v kuchyni. Podobně dali vojáci práci desítkám dalších. "Dělají řidiče, spravují lesy. Všechno důležité nám armáda zařídí," dodává. Její slova potvrzují výsledky tehdejšího referenda mezi lidmi v újezdu. Na otázku, zda spojují svou budoucnost s armádou, odpověděla drtivá většina ano.
Ve vývěsní tabuli újezdního úřadu visí popsaný list. "Loni armáda v Libavé proinvestovala 10 milionů korun," konstatuje na něm vojenský správce Vladimír Kubisa. V plánu pro letošní rok pak na seznamu figuruje i otevření nové restaurace.
Jako odříznuti od světa
Končí školní vyučování. Malí kluci se brodí hlubokými závějemi domů, aby za okamžik vyběhli se sáněmi a vydali se na nedaleký kopec. "V zimě prostě sáňkujeme," říká jedenáctiletý Petr, když táhne mladšího brášku na saních po silnici kolem pobořeného kostela oploceného obligátním vlnitým plechem.
Patnáctiletá Markéta se s kamarádkou ukrývá před silným větrem a sněhem v proskleném vchodu pošty. Ačkoliv se vojenský správce a jeho rada z několika civilistů snaží dělat pro život v újezdu maximum, holky v pubertě nejsou příliš nadšené. "Nic moc se tu dělat nedá. Ve škole máme taneční kroužek a aerobik. Na diskotéky musíme si dvanáct kilometrů do města," zoufá Markéta před plakátem s podobiznou Jiřího Schellingera. Za pár dní bude v obci vystupovat jeho revivalová kapela.
"Stejně tu nezůstanou. Dokončí školu, půjdou do učení a už se nevrátí," popisuje vlastní zkušenosti Ján Bobro. Jeho syn i dvě dcery jsou už roky ve velkých městech. Za tátou prý jezdí jen na krátké návštěvy. "Mladé tady nic nedrží."
Místní koloniál nabízí ty nejzákladnější potraviny a věci denní potřeby. "Každý má prakticky auto. Jednou za čtrnáct dní zajedeme do velkého marketu a nakoupíme," vypočítává Bobro. Cestu se snaží naplánovat tak, aby před nákupem stihl vyřídit i úřední věci, nebo zajít k zubaři.
Přísně střežené území
V Libavé, která byla ostře střeženým vojenským prostorem, v 70. a 80. letech minulého století trvale pobývalo zhruba 2500 sovětských vojáků. I po letech od doby, kdy zemi opustil poslední sovětský voják, stále nese viditelné stopy dvacetileté přítomnosti okupačních vojsk.
Po odchodu za sebou sovětská armáda zanechala doslova spoušť - ohromné množství nevybuchlé munice, půdu zamořenou ropnými látkami a poškozené střelnice či budovy.
Symbolem barbarského řádění sovětských vojsk na území Libavé je poutní kostel ve Staré Vodě, který se i přes úsilí lidí z okolí a spolku odsunutých Němců stále nepodařilo opravit. Na zdech kostela stále najdete stopy po kulkách a nápisy v azbuce.
Česká armáda má s Libavou velké plány. Nedávno dokončila přestavbu ubytoven pro 400 vojáků, kteří sem jezdí cvičit i ze zahraničí, například z Nizozemska či Slovenska. Přilákat chce i další. "Když se za humny střílí, ani si to už neuvědomuju," říká Květoslava Hánová.
Kromě zázemí pro jednotky začala armáda opravovat i domky, v nichž bydlí civilisté. Oblast před válkou obývali Němci. Po odsunu se o domy prakticky dodnes nikdo nestaral. Investice by měly proudit až do roku 2006.
"Žijeme normálně. Jen když tu probíhají nějaké manévry, to sem nikdo nesmí a hlídky vojenské policie kontrolují před vesnicí, zda máte zvláštní propustku a jste místní," dodává Ján Bobro a připomíná loňské Vánoce. Tehdy prasklé vodovodní potrubí znepříjemnilo vánoční svátky několika desítkám obyvatel. Pár dní pitnou vodu museli vozit do obce vojáci v cisternách.
 Ze Staré Libavé jezdí autobusy osmkrát denně. Nad vším bdí velký černý pes. |
 Na každém kroku potkáte vojáka, občas se křivolakými ulicemi Staré Libavé prořeže armádní konvoj nákladních automobilů. |
 Opuštěné předválečné domy po odsunu sudetských Němců doposud jen chátraly. Sovětská armáda, která na Libavé dříve cvičila, je nechala napospas času. Česká armáda začíná některé postupně renovovat. |
 Náměstí ve Staré Libavé lemují polorozbořené domy a ploty armádních areálů. |
 Zásobovač přiváží po zasněžených silnicích do Staré Libavé nejzákladnější potraviny a spotřební zboží. Na velké nákupy jezdí místní co tři týdny do supermarketů. |
 Prakticky jediná zábava tech menších v zimě. Ze školy rovnou na protější kopec sáňkovat. |
 Za cedulí již platí zvláštní režim. Lidé z Libavé nemají volební právo. Oblast i jejich životy ovládá armáda. |
