Tomáš Baldýnský se zapsal do povědomí hlavně jako filmový publicista a novinář. Nyní ale dává přednost tvorbě scénářů, která přináší v našem televizním prostoru nevídané ovoce. Sitcom Comeback dodnes s úspěchem vysílá televize Nova a ČT stále otálí s nasazením novinky z jeho produkce - sitcomu Kosmo, který se mezitím už stal díky promítání v kinech kultovní záležitostí a nejočekávanějším produktem podzimní televizní sezóny.
Přerod z filmového publicisty na scénáristu je docela velkým krokem na druhý břeh. Jak k němu vlastně došlo?
Já jsem takový scénárista z leknutí, nebo spíš z donucení. Kdysi mě najali na Novu, abych pro ně vyvíjel komedie. Tak jsme vyvinuli Comeback, ale první scénáře od scénáristů mi nepřipadaly dobré, dokonce jsem se vznášel na obláčku falešné jistoty, že tomu na Nově rozumí, a tudíž to zcela jistě neschválí. Jenže oni to schválili. A já v šoku, dva měsíce před první klapkou, rozhodl, že ty scénáře úplně předěláme. Jenže jako amatér jsem studovaným scenáristům nedokázal vysvětlit, jak si to představuju, nemluvil jsem řečí jejich kmene. Tak jsem to začal přepisovat, jen abych ukázal, jak jsem to myslel. Takže mým prvním scénářem v životě byl scénář Comebacku. Všechno, co jakžtakž umím, jsem se učil za pochodu. Jako ta paní, co napsala Sezn@mku.
Chápu to tedy tak, že jste jim musel ukázat, jak to mají dělat, i když jste o té práci nic nevěděl? Jen instinktivně tušil, jak na to?
Oni uměli psát scénáře, ale sitcom jsme neuměli psát nikdo. Já ho měl tehdy v hlavě jako melodii cizí řeči. Neznal jsem slovíčka, ale dokázal jsem rozeznat, jestli to je ten správný jazyk nebo ne. Největší štěstí ale bylo, že se k nám přidal jako dramaturg Zdeněk Dušek, ten dokázal být vždycky o krok před námi.
Proč Comeback nakonec skončil? Komerční televize si přeci nenechá utnout divácký trhák, ne?
Protože už jsem nemohl. Bohužel to celé stálo na mně, což není systémově správné. A já už fakt nemohl. Došlo to až tak daleko, že jsem se zhroutil a začal brát antidepresiva. Naštěstí se Nova v té době rozhodla, že chce jít dál, a vlastně mě ani moc nenutili pokračovat. Myslel jsem si, že pak pro Novu udělám s týmem něco dalšího, ale reálně jsem nemohl, byl jsem totálně bez energie. Takže to skončilo vzájemnou dohodou, že později něco vytvoříme, ale už jsme nevytvořili.
Comeback dodnes baví diváky Novy (Foto: Nova)
V tomhle kontextu je zajímavý váš přechod z komerční televize do veřejnoprávní, proč jste se tak rozhodl?
Já původně nepočítal, že bych měl pro Českou televizi psát. Už jsem vlastně nepočítal s tím, že ještě kdy budu psát. Spoluzakládal jsem tam Filmové centrum, sekci, která bude aktivně řešit filmovou produkci. Jenže po čase mě zas začaly svrbět ruce a říkal jsem si: “Jak je možný, že mě Česká neosloví, abych pro ně něco napsal?!” Nova pořád Comeback vysílá, pořád koláče sledovanosti a mě nikdo z České televize neoslovil! Sice jsem jim na začátku řekl, že už psát nebudu, ale zeptat se bývali mohli. A z toho stýskání jsem se nechal přemluvit k napsání další řady Comebacku. Najal jsem kancelář, oslovil staré scénáristy, začali jsme pracovat a pak se ukázalo, že jsme Nově naletěli, že vlastně žádný projekt neschválila a nic nám nezaplatí. Ale já už byl tak nastartovaný psát, že jsem běžel na Českou televizi, že mám námět na sitcom, a ten námět mi schválili. Tak vzniklo Kosmo.
K čemu je vlastně Filmové centrum v České televizi?
To je spíš na Helenu Uldrichovou s Jardou Sedláčkem, které jsem tam zanechal a opustil. Ale za mých dob to bylo tak, že Česká televize si o nás myslela, že jsme pátá kolona filmařů a filmaři, že jsme vymahači zájmů České televize. Takže to bylo asi vyvážené.
Jak vlastně vznikl námět na sitcom o první české posádce na Měsíc?
Všechno, co dělám, vzniká hrozně pomalu. Před deseti lety jsme s Radkem Bajgarem měli nápad na sitcom ve vesmíru, vybavuji si, že tam byl kosmonaut, který měl nějaký komplikovaný vztah se ženou a mohli se pohádat vždy jen jednou denně, když byla vesmírná stanice nad jejich barákem. Pak jsem ten námět ještě na Nově různě zadával scénáristům, jestli by na to téma nevymyslel někdo něco štěpného, ale nic se nikdy nechytlo. Ale ten vesmír mi zbyl v paměti, a furt jsem to převracel a vymýšlel, kudy na to. Nakonec jsem si uvědomil dvě věci: Jedna je, že nejvtipnější není, že Češi jsou ve vesmíru, ale jak se tam dostávají. A druhá věc, to až při psaní, že mě to téma hrozně dojímá, a že bych byl vlastně hrozně rád, kdyby se tam Češi někdy vlastními silami dopravili. Je to velkolepé a národ by to změnilo.
Pravdou je, že příběh o české posádce letu na Měsíc, působí sám o sobě vtipně.
Když tady chcete prosadit komedii, nejlépe jí prosadíte pomocí high konceptu. Tedy tak aby v jedné větě zaujala. Jenže to je zároveň problém, protože jsou komedie - a možná ty nejlepší komedie, které ten high koncept nemají. Seriál Přátelé žádný high koncept nemá. Přijdete za producentem a řeknete: “Hele! Mám super nápad - tři holky a dva kluci spolu bydlí.” A on: “No a?!”
Ale s Kosmem to bylo něco jiného. Jakmile jsem jim řekl: “Příběh je o tom, že Češi letí do kosmu,” začali se všichni smát, a šlo to snadno.
Kosmo je velmi politicky nekorektní, to s ním na České televizi neměli problém?
Vůbec. Vidím, že Česká televize chce být odvážná. Všimněte si třeba Pečeného sněhuláka, ten byl velice odvážný, akorát se nepovedl. Myslím, že v ČT je spousta lidí, kterým vadí, že jsou považováni za uskřípnutou skupinu lidí, kteří dělají pořady pro babičky, ale lidé v České televizi by ty odvážné pořady také chtěli dělat, nemyslete si. Jenže Česká televize, coby veřejnoprávní médium, musí být pro všechny diváky, a čím víc jste nekorektnější, tím své diváky rozdělujete a stavíte proti sobě. Takže pro veřejnoprávní televize je nekorektnost složitější než pro soukromé stanice. Proto si tak cením toho, jak volnou ruku mi nechávali. Dokonce jsem cenzuroval víc než oni. Pravdou samozřejmě je, že kdyby do České televize přišel někdo s menšími zkušenostmi, tak by to takhle snadné neměl. Ale já osobně budu České televizi do konce života děkovat, protože takhle velkorysý přístup jsem v životě nezažil.
Slavný scénárista v obklopení slavných žen. Tak už to v téhle branži chodí. (Foto: Jakub Horák)
Takže probíhala autocenzura?
Mám tam přímý odkaz na Andreje Babiše a pořád jsem zvažoval, jestli být takhle konkrétní. Ne, že bych se bál, ale proto, že jsem nechtěl, aby ty vtipy snadno zestárly. Takže jsem chtěl Kosmo napsat tak, že když se na to někdo podívá za deset let, tak pochopí, jak jsme se cítili, co se dělo, ale nebude zároveň limitovaný konkrétními odkazy, kterým by nerozuměl.
V seriálu je to postava sponzora, který projekt letu financuje a má s ním své plány. Tenhle princip bude věčně živý. Když dostanete od někoho peníze, tak po vás chce věci, které ale zase vy dělat nechcete. Tohle bude bohužel srozumitelné i za sto let. Ale pořád jsem si nebyl jistý, jestli použít jméno Anton Hrabiš, přestože se mi moc líbí. Nakonec mě přesvědčili, abych se nebál, že pan Babiš z paměti národa nevymizí jen tak snadno.
Takže se dá říct, že se Česká televize konečně snaží vystoupit ze svého stínu?
Já nevím, tohle jsou otázky, na které nemůžu odpovědět, nemůžu mluvit za Českou televizi, navíc co to je “Česká televize?” Sám vidíte, že v České televizi vzniká spousta projektů, které vystupují z toho stínu, o kterém mluvíte. Kdyby byla Česká televize stejná jakou má pověst, tak by nikdy nevznikla třeba Čtvrtá hvězda, nebo Bukowski. Teď třeba Jan Prušinovský točí další, zase dost originální projekt. Petr Zelenka připravuje seriál, to mi nepřipadá jako vystupování ze stínu, to mi připadá jako plné slunce. A navíc, spousta věcí, které se České vyčítá, jsou odvážné projekty, které úplně nevyšly. Branže obecně odvážným nepřeje. Když totiž děláte něco odvážnějšího, tak to většinou děláte poprvé. Narážíte na věci, které jste nepředpokládali, nebo jsou těžké, a hlavně s tím nemáte zkušenosti. A právě proto potřebujete podporu, nebo více peněz. Dělat odvážné věci není to samé jako točit dvou stý tisící díl Ordinace v Růžové zahradě.
To by mohla být dobrá zpráva pro další autory.
Zase pozor. Tohle je moje zkušenost z tvorby jednoho seriálu. Stejně tak za vámi může přijít někdo druhý a říkat, že má vlastní zkušenost, která je přesně opačná. Já mluvím pouze za sebe.
Vytvářel jste sitcom pro komerční televizi, teď druhý pro veřejnoprávní. Vidíte v tom nějaký pracovní rozdíl?
Pro mě žádný, ale já asi budu výjimka. U Comebacku mi do tvůrčí práce také nikdo nekecal. Až mi to vadilo. Posílal jsem jim scénáře a pořád se těšil, že mi je budou vracet, že se konečně budu cítit jako rebel. A ono nic! Chtěl jsem aby mi něco zakázali, abych se o to mohl přetahovat. V jednom díle, který byl o poezii Jiřího Wolkera a pornografii, se zmiňovalo hodně žertovných názvů vymyšlených pornofilmů, třeba Šepoty a výstřiky, nebo Předkožka na rozpálené plechové střeše. Říkal jsem si, že tohle už by mohlo být přes čáru. A oni řekli: “Porno je v pohodě, ale proboha co ten Wolker?” Měl jsem obrovské štěstí, že jsem udělal dvě věci, na kterých jsem mohl spolupracovat s lidmi, pro které ty dva projekty byly srdcová záležitost, a tak dělali u obou hodně nad rámec svých povinností. A bylo tedy jedno, jestli ty projekty dělám pro komerční, nebo veřejnoprávní televizi.
Ze seriálu Kosmo (Foto: Česká televize)
Také vám přijde, že se autoři žánrových projektů hodně často snaží dostat do své tvorby “umění” snad aby nebyli označování za brak? Napadá vás proč tomu tak je?
Třeba si chtějí usnadnit práci, umčo se vždycky natočí snáz než fungující vtip. Samozřejmě, že třeba v Kosmu jsou i dramatické scény, třeba čtvrtý díl je hodně depresivní. Pro mě je Kosmo vrchol umění, na který kdy budu mít. Honza (Jan Bártek - režisér Kosma), který tady někde pobíhá, by vám jistě řekl, že jsme vůbec rádi, že jsme to natočili.
A co máte v plánu dál?
Já nejspíš nic. Na Kosmu jsem kromě psaní dělal také kreativního producenta, byl jsem ve střižně, řešil triky. Vůbec jsem si neodpočinul. Já jsem Kosmo dělal tři roky, takže v dohledné době nic podobného dělat nechci. Teď si budu hlavně lízat rány.
Neláká vás detektivka? Nebo něco podobného?
Asi ne. Když už jsem se naučil, jak komedie funguje, tak chci u komedií zůstat. Detektivek se dělá hodně (a skvělých). Ty už se u nás točit umí. Nechám je, ať si dělají své.
Nebojíte se, že po tom co bude Kosmo odvysílané, přijde hodně stížností na RRTV? Aby ta určitá odvážnost nakonec neovlivnila další projekt jiných autorů?
Tak tohle nedokážu říct. Jedna má kamarádka, které jsem pouštěl pár dílů říkala, že je to skvělé, ale že mě budou všichni nenávidět. Osobně mám pocit, že společnost je stejně rozdělena na dvě poloviny. Jedné se to líbit bude a druhé se to dotkne, aniž bych to plánoval. Ale jestli bude motivace dělat něco podobného v České televizi nějakou dobu umenšená, tak to je odpovědnost, kterou odmítám převzít. Já bych si přál, aby se podobných pořadů dělalo více.
Takže co dál? Když teď tedy nebudete psát?
Ale já píšu. Už měsíc píšu nový projekt a mám celý první monolog, který má deset řádek. Píšu pomalu, a když píšu, jsem nasraný, jak mi to nejde. Teď jsem byl nasraný tři roky s Kosmem. Za pár desítek měsíců na to zapomenu a pak se mi teprve Kosmo začne líbit.
A pak zase začnete psát a budete zase nasraný…
Přesně, asi bych si měl hledat jinou práci.
A co kdybyste dělal ambasadora sitcomům? Takový prosazovač kvalitních komedií? Že byste kopal za ostatní?
Na to jsem moc velký egoista. Když se povede někomu jinému něco vtipného, tak jsem zase nasraný, že je to dobré, a nenapsal jsem to já. Se mnou je to těžké.
Lepší je být nasraný na sebe, když to píšete, než na někoho jiného, že to udělal za vás, je to tak?
Jste nějakej moc chytrej.
