Už je to pár let, co jsem naposledy sledoval zábavný pořad StarDance, aneb hvězdy tančí na České televizi. Formát pořadu mi přišel zajímavý. Byl střízlivější a humor měl inteligentnější než všechny talentové soutěže na komerčních televizích - prostě takový veřejnoprávní. Jenže to byl právě také ten důvod, proč mi stačila jedna série - všechny ostatní už byly nudné. Minimální invence, žádné změny, vše podle toho samého mustru a navíc pořád ti samí moderátoři.
Proč lidé takový pořad sledují znovu a znovu mi bylo záhadou - vždyť přeci nemáme tolik rytmů, na které se dají tančit párové tance, tak je přeci jedno jestli to tančí zrovna tahle hvězda, nebo tamta a kdo vyhraje mi bylo už úplně jedno, protože, a tohle mají všechny televizní soutěže stejné - o vítězi rozhodují diváci. Oblibené vox populi. Tudíž vyhrává ten, kdo je prostě pro většinu, zrovna sledující daný pořad, zábavnější a to natolik, aby vás to donutilo zvednout ruku od mísy chipsů a naťukat smsku…
Klesající zájem o StarDance (i přesto, že to pořád byla hlavní událost podzimní sezóny České televize - již po sedmé) a celková ignorace ze strany mladšího publika si vyžádali velké změny. Párů najednou bylo 10, ve finalé namísto dvou byly páry tří a Česká televize angažovala Lukáše Pavláska.
První dvě novinky tohoto ročníku již zítra nebudou nikoho zajímat, ale Lukáš Pavlásek rozdělil Českou republiku na dva nesmiřitelné tábory a naprosto setřel z povědomí společnosti uprchlíky (všech dvacet). Alespoň dočasně.
Kdo mohl tušit, že nesmělý komik a spisovatel Pavlásek vnese do již dost obnošené soutěže tak čerstvý vítr. Troufám si říci, že díky vystupování Lukáše Pavláska se sedmý ročník StarDance stal tím nejzajímavějším ročníkem v dějinách. Sledovanost stoupala až do bodu, kdy finále sledoval každý druhý televizní divák, který si v daný čas pustil televizi. A to se zatraceně počítá. Zároveň počet článků v bulvárních mediích, které se věnovaly StarDance, výrazně překonal počet článků z minulého roku.
Proti Pavláskovi se zároveň s tím spustila (skoro) stejně hysterická vlna nenávisti jako vůči zmíněným uprchlíkům.
Nenávistných, urážlivých komentářů „diváků“ a článků v médiích přibývalo a s každým dalším výlevem nenávisti se Lukáš dostával do dalšího kola. A v národě proslaveném tím, že nemá k tanci moc velký vztah, radil jeden přes druhého jak by měl Lukáš Pavlásek tančit. Vypadalo to trochu jako v památném dialogu z filmu Anděl na dovolené:
Pojď si zahrát šachy!
Já šachy nehraju.
Počkej, ale vždyť si radil
No, radit já umím, hrát ne.
Na první pohled tak byla Pavlásková divoká jízda StarDance paradox. Ale jen na první pohled.
Ve skutečnosti totiž navzdory mediální a facebookovéhé hysterii se Pavlásek stal archetypálním mediálním hrdinou. On totiž bojoval za všechny ty (včetně autora tohoto komentáře), kteří vždy o tancování akorát snili, ale jejich ješitnost v kombinaci s pohybovým "antitalentem" zapříčinila to, že namísto tanečních raději chodili do hospody a den před mysliveckým plesem začali okázale pajdat, aby se jim historka o vyvrknutém kotníku na plese lépe prodávala.
A teď najednou se v soutěži objevilo stejné dřevo jako většina národa a světe div se - začalo tančit. A jak! Nejsem odborník a nepoznám, jestli ta, či ona otočka byla přesně tak jak měla být, a je mi to upřímně úplně jedno. Důležité je, že Pavlásek ukázal, že se tréninkem dá překonat vrozená taneční neschopnost. Je to stejný příběh, jako když na první pohled tlustá ošklivá paní za samoobsluhy přijde do pěvecké soutěže, začne koktat něco o tom, jak má ráda své jezevčíky, publikum se uchechtává, ale když dozpívá, všichni vstanou a zběsile tleskají jejímu hlasu. Pavlásek je podobný mediální archetyp vítězícího outsidera překonávajícího vrozených handicap. Je to taková tancující Susan Boyle.
A právě proto se dostal tak daleko, proto mu lidé posílali hlasy. Stal se zosobněním odvěkého snu televizního diváka, (který vůbec nic neumí a nic neznamená) že i on sám bude moci jednou stanout na pódiu a uspět. A jako vedlejšák přitom přinutil spoustu lidí (včetně autora tohoto komentáře), aby se přihlásili do tanečních a splnili si svůj odvěký sen tancovat navzdory vrozenému „dřeváctví“.
Média, a to televizní zvláště, jsou o velkých příbězích. Jinak nudná StarDance jeden takový příběh zažila, aniž by to snad měl kdokoliv ze zodpovědných lidí v plánu. Lukáš Pavlásek tak zase jednou všechny vyučil v tom, na čem stojí a padají média a divácký zájem – na příbězích nečekaných hrdinů stojících proti všem. V České televizi by mu za to měli postavit pomník.
