Realita má smysl po absurdní divadlo. Na konci loňského roku vyšla novináři Marku Přibilovi kniha s názvem Svátosti sadistického Boha. Je to román z novinářského prostředí, který líčí jak ztrátu novinářských ideálů, tak mechanismy toho, jak se dá ovládat médium. Ta kniha je částečně autobiografická a i když, jak je u beletrie zvykem, je hodně nadnesená a některé situace a mechanismy vyhrocuje až do absurdních pozic, patrně se už navždy stane symbolem doby, příběhem o tom, co se v posledních letech v novinařině děje. (A co je, samozřejmě, zajímavé – příběh našel svou inspiraci v Přibilově práci dříve, než začal pracovat pro vydavatelství MAFRA.) Důvod toho, proč kniha rozhodně nezapadne, je jiný, než si Marek Přibil přál. Nejde totiž o to, že by oslovila široké masy nebo nadchla kritiky (ale třeba se tak ještě stane), nový rozměr jí dal osobní příběh jejího autora. Toho zachytily nahrávky v situaci, kdy ministrovi financí a někdejšímu majiteli vydavatelství MAFRA, pro které až do zveřejnění nahrávek pracoval, vypráví, jaké má na koho informace, kdo kde má v čem prsty a kdy to pustit ven na stránkách deníku pro který pracoval.
Marek Přibil se kvůli těmto nahrávkám stal veřejným nepřítelem. Alespoň tedy v novinářské a aktivistické obci. Lze jen těžko omluvit situaci, kdy se sejde s faktickým majitelem novin a konzultuje s ním svou práci. Navíc přitom přináší materiály z živého vyšetřovacího spisu. Takové počínání je naprosto nepřijatelné. Má své hluboké kořeny v dávné minulosti.
„Svaté“ zdroje
Novinářská kariéra Marka Přibila začala v deníku Právo, kde měl na starosti přílohu o školství. Z této pozice se postupně vypracoval na novináře, který přináší kauzy. V poslední desítce let se „přinášení kauz“ stalo jakýmsi zlatým teletem české novinařiny. Redaktor, který díky svým zdrojům dokázal „přinést kauzu“, se zpravidla velmi rychle vypracoval v redakční hierarchii a mohl získat nejen lepší plat, ale i lepší pozici. Například nemusel dennodenně pokrývat pěnu dní, ale v klidu si mohl pracovat na svých tématech. Že Přibil měl zdroje, které mu občas dokázaly nějakou tu kauzu přinést, koneckonců řekl i Jaroslav Plesl v rozhovoru s Jindřichem Šídlem pro Zprávy na Seznam.cz. Ostatně to byl nejspíš důvod, proč jej z Práva Jaromír Soukup osobně přetáhl do časopisu Týden, který v té době čerstvě koupil.
Pozice redaktora, který má zdroje a přináší kauzy, v minulosti zkrátka dokázala z nejednoho novináře udělat celebritu. Pro veřejnost se totiž stal on tím, kdo přinesl nějaký důležitý příběh, který byl ve skutečnosti ale zpravidla jenom uniklý odposlech, část utajeného vyšetřovacího spisu nebo prozrazená informace o trestním stíhání.
Zdrojem takových informací byli zpravidla policisté, státní zástupci nebo lobbisté napojení na policii a státní zástupce. Jen málokdy si v minulosti novináři přitom mezi sebou kladli zásadní otázku „Co za to onen novinář zaplatil“?
Zpravidla nešlo o peníze (pokud ano, bylo by to všechno lepší). Takový novinář většinou zaplatil třemi možnými způsoby:
a) tím, že vynesl onu exkluzivní informaci, která se hodila někomu v pozadí v pravý čas a v podobě, která se mu hodila,
b) za odměnu zveřejnil článek s jinou informací, která se jeho zdrojům hodila a kterou by nejspíš jinak nenapsal,
c) přistoupil na výměnu informací, které získal od jiných zdrojů nebo politiků třeba během small talku po rozhovoru.
Sporné jsou všechny tři body. Přesto se takové počínání nikdy v novinách moc neřešilo. Přehlušily to fanfáry spojené s vynesením kauzy a následnou mediální slávou. Problém je, že zdroje, budování vztahů s nimi a přinášení kauz se staly běžnou součástí novinařiny a nikdy nikdo pořádně neřešil, jak vlastně novináři s takovými zdroji pracují a je-li to vůbec etické. Šlo třeba o zkorumpované (mnohdy už bývalé) policisty, týmy různých lobbistů nebo lidi z podsvětí.
Dalším zlatým teletem se stalo ukrývání zdrojů nejen před veřejností, ale i před kolegy a vedením redakcí. Není pak ale divu, že tyto zdroje (tedy lidé, kteří novinářům dávali informace a získávali případně drobné službičky), pak mohly mít pocit, že jim novináři musí jít na ruku, nebo jak se říká "umí ho udělat", tedy přinutit k napsání nějakého článku.
Obchodníci s informacemi
Někteří novináři se tak stali buď zprostředkovateli informací od zákulisních hráčů politiky a byznysu nebo obchodníky s informacemi (případně rovnou policejními ráfky - placenými konfidenty specializovaných policejních složek). Že Marek Přibil mezi takové novináře patřil, je už naprosto jasné. Zdroje měl a přinášel od nich témata a „kompra“ do článků. To ostatně naznačuje i Janek Kroupa z Českého rozhlasu, podle kterého Přibil spolupracoval s bývalým policistou, údajně okolo lobbisty Ivo Rittiga. V atmosféře současné žurnalistiky, ať se nám to líbí nebo ne, to bylo v podstatě obecně přijímané chování - Získával informace a předával je dál, ať už svým zdrojům (na nahrávce č. 3 od Babiše zjišťuje, co bude se Šlachtou a přímo se odvolává na to, že by to zdroje jeho informací rády věděly) nebo je používal pro svou práci. Nahrávání takového rozhovoru je v kontextu české žurnalistiky také běžné.
Co už, samozřejmě, běžné není, je případné předání nahrávky třetí straně.
Každopádně, zatím zveřejněné nahrávky, posilují teorii o tom, že Marek Přibil dost možná nahrával pro své zdroje, které mu třeba slíbily, že tu nahrávku nikdy nezveřejní a daly mu za to nějaké informace, kterými si mohl udržet dobrou pozici v novinách. (Nezapomeňme ani na možnost, že už pro ně pracoval tolikrát, že jej mohli vydírat a ke schůzkám s Babišem a nahrávání přinutit).
Skutečný důvod, proč Přibil Babiše nahrával, se nejspíš nedozvíme. Zveřejněné nahrávky jsou sestříhané, stejně jako budou sestříhané všechny další nahrávky. Budeme vědět jenom to, co chtějí oni, ne to, co se by objasnilo celou situaci.
Kontakt mezi Přibilem a Babišem, který se podle Přibila měl odehrát celkem třikrát, mohl mít kromě zisku informací pro třetí stranu i podobný důvod – Přibil chtěl od Babiše informace k nějaké kauze. Pro novináře vlastně naprosto běžný postup. Politici jsou skvělým zdrojem informací a opět nikdo dosud pořádně neřešil, jak moc etické to celé je. V tomhle případě je věc, samozřejmě, mnohem horší kvůli tomu, že Přibil Babišovi na nahrávce servilně předhazuje nějaké plány o tom, které jeho politické konkurenty odstřelí, kdy a jakým způsobem. Babiš nyní s odstupem času konečně uznává, že kontakt s Přibilem byla chyba, hlavně to, že tu hru hrál s ním a zapojil se do jeho plánování co kdy a jak pustit.
Chyba byl ale hlavně celý systém, ve kterém Marek Přibil vyrostl a existoval.
Dvojí selhání
Shrnuto a podtrženo: Přibil dělal to, co mnoho novinářů před ním – obchodoval s informacemi a pracoval s pochybnými zdroji, které mu dávaly informace, jenž nemají unikat mimo policejní vyšetřování. Jenže zašel přitom mnohem dál, než bychom si dokázali představit. Tyto informace servilně nabízí majiteli novin Andreji Babišovi, je připraven je vypouštět tak, aby to podpořilo jeho politické aktivity a diskreditovalo jeho politické oponenty.
Tedy, dost možná Přibil až takovou výjimkou nebyl, jenom měl možná tu smůlu, že se nahrávka dostala ven, zatímco jiným novinářům to prostě dosud prošlo. Stejně jako jim prošlo to, že získávali podobné kompromitující materiály a části policejních spisů, jako se Marek Přibil chlubí na dosud poslední nahrávce.
Co se takové praxe týče - pokud dnes bude ukřižován jenom Přibil a tím bude mít novinářská obec pocit, že tenhle problém úniků z policejních spisů a novinářů, kteří s nimi pochybně pracují, je vyřešen, bude jenom otázka času, než se objeví nový podobný případ.
Kauza Přibil je dnes částí médii jednoznačně vykládána tak, že Andrej Babiš úkoluje Marka Přibila v tom, co psát a kdy to vypustit ven. Není to pravda. Nahrávky jasně ukazují, že Přibil přichází sám za Babišem a mluví s ním o informacích, o kterých dosud Babiš nevěděl. Na nahrávce č. 3 navíc říká, že o tom v Mf DNES nikdo dosud neví, že o tom s nikým v Mf DNES nemluvil. Babiš je pak celkem zaskočený vším tím, co mu Přibil přináší a jak mu předestírá, co kdy pustí.
Babišovu úlohu v celém tom příběhu nelze ale smáznout ze stolu. Těžko říct, pod jakou záminkou se k Babišovi Přibil dostal, ale tyto informace s ním předseda politické strany a majitel novin neměl probírat. Měl jej odkázat do patřičných mezí. Že to neudělal je chyba, stejně jako to, že se nechal zaplést do jeho hry. Navíc jej nechal být poté, co mu Přibil vnutil živý policejní spis. Stejnou chybou je, že hráz mezi sebou a mediálním domem MAFRA, který ještě v té době vlastnil a dnes patří do jeho svěřenského fondu, nevystavěl natolik pevnou, aby Marka Přibila nenapadlo s ním vůbec tyto materiály probírat.
To, že články, o kterých před Babišem mluvil, ve skutečnosti nikdy nemusely vyjít, stejně jako nevyšly mnohé Přibilovy texty předtím (jak dokazují informace z mediálního domu MAFRA), je už jenom okrajová záležitost.
Stejně tak selhalo vedení Mf DNES. Marek Přibil přinášel problematické články a informace. Dělal chyby, tedy jeho informace se někdy ukázaly jako mylné, a tyto chyby byly omlouvány a tolerovány buď proto, že další informace od jeho zdrojů byly zajímavé, nebo se honosil nadstandardním vztahem s Andrejem Babišem. Marek Přibil by nebyl první novinář, který se utrhl a začal hrát své vlastní zpravodajské hry. To ale neznamená, že jej vedení redakce nemělo zavčas odstřihnout. Podezření, že Marek Přibil dělal špinavou práci ve prospěch Andreje Babiše nebo vedení redakce, které jej úkolovalo na špinavou práci, je tak adekvátní a prakticky dnes není možné jej jakkoliv vyvrátit.
Snad jedině, pokud by vyšlo najevo, kdo stojí za skupinou, která nahrávky zveřejňuje nebo řekl pravdu sám Přibil. Pravděpodobně se nestane ani jedno. Marek Přibil podle nahrávek (a jeho články to potvrzují), dělal aktivistickou žurnalistiku pro Andreje Babiše, chtěl se mu vetřít do přízně a psal tak, aby se mu to líbilo. Vedení novin to nemělo tolerovat.
Co s tím?
Vždycky jsem věřil a věřím tomu stále, že není důležitá osoba majitele novin, ale osobní integrita daného novináře. To hrálo nejdůležitější roli i v době, když česká média vlastnili hlavně zahraniční vlastníci a případné ovlivňování v nich nebylo moc vidět. Nikde nikdo nepodezíral zahraničního majitele, že sedí s šéfredaktorem nebo konkrétním redaktorem na kafi a probírají o kom psát a o kom ne. Přesto tu velké tlaky byly. Šéfredaktoři, jen málo skutečně hlídaní svými majiteli, měli své politické vztahy a preference, podle kterých poměrně jasně drželi linii toho, z jakého úhlu psát a o čem. Stejně tak vždy vlivné bylo i inzertní oddělení, které primárně hájilo zájmy svých klientů nad zájmy čtenářů. Tlaky se v médiích objevovaly vždycky. Kdo říká, že ne, žil v iluzi, že svět funguje jinak, nebo sám tyhle hry hrál, ale s odstupem času si je dokáže sám před sebou omluvit či bagatelizovat.
Pro novináře ta situace byla vždy poměrně složitá. Drtivá většina z nich, a na to vsadím cokoliv, chtěla vždy jen dělat poctivou práci. A dělají ji. Ale vždy to mělo svá úskalí. „Napiš tohle, to je zajímavé. Nešij tak do nich. Nebuď tak agresivní. Tenhle článek nepustíme, je za hranou...“ Podobná slova se na poradách novin a webů objevují denně. Těžko rozklíčovat, co je vize editora nebo šéfredaktora, kudy charakter daného média vést a nakolik jde o projev třeba zákulisní dohody se spřízněným politikem, majitelem, utajeným investorem do média nebo třeba kamarádem šéfredaktora z dětství nebo parťáky z kostela.
Mimochodem, potenciálně každý novinář, který uposlechne jakýkoliv příkaz svého šéfa je vlastně v případě podobných nahrávek sestřelitelný. Stačí, aby se objevila nahrávka „Jo, v pohodě, řeknu Pepovi, on to napíše, jak je potřeba“. Nikdy už neprokážete, že Pepa to napsal proto, že mu to přišlo jako dobrý nápad, což šéf věděl a šel cestou nejmenšího odporu. Taková nahrávka dnes může zničit kohokoliv. (Jak ukazuje nahrávka č. 3, kde se Přibil chlubí, že dokáže nějakou informaci dostat do deníku Právo).
Transparentní vlastnické vztahy mezi velkými korporacemi a médii jsou tak mnohem čistší hra se čtenářem, než za časů, kdy klíčová média vlastnili němečtí investoři. Čtenář ví, jaké případné zájmy mohou médium a jeho zaměstnance ovlivňovat a může tomu uzpůsobit své vnímání informací zprostředkovaných daným médiem. Ve vyspělých demokraciích je to naprosto běžný standard. Je hloupost tvrdit, že to ubližuje novinařině. Jestli jí něco ubližuje, pak spíš to, když jsou vlastníci tajeni, nepřiznáváni a pátrání po nich je označováno za boj proti svobodě slova.
Vlastnictví mediálního domu MAFRA společností Agrofert mohla být také čistá hra a jsem přesvědčený, že pro většinu zúčastněných to čistá hra byla. Selhal v ní ale minimálně jeden redaktor, jeho nadřízení, kteří jej minimálně nedokázali včas zastavit, a hlavně Andrej Babiš sám. V tuto chvíli už není cesty zpět. Cokoliv nyní Mf DNES napíše v rámci informování o politice jiného než výpad proti ANO a Andreji Babišovi, bude vnímáno jako politická hra, článek připravený na objednávku. Co je či není pravda už v tuhle chvíli mediálního džihádu není podstatné. Ideálním řešením by proto bylo mediální dům MAFRA ze svěřenského fondu vyjmout a prodat mimo firmy spojené s Andrejem Babišem.
Pro novináře by tím ale i tak tento příběh neměl skončit. Kauza Přibil totiž není primárně o Andreji Babišovi, ale o systému. Až opadne mediální smršť, uvědomíme si, že je třeba se velmi jasně začít zabývat tím, jak pracujeme se zdroji, kdo jsou, jakou hru s námi hrají. Zda takový novinář je vlastně ještě novinář a ne policejní ráfek, člen lobbistické skupiny či agent tajné služby a novinařina je pro něj už vlastně jenom krytí "špionážních" aktivit, jako se to možná stalo Marku Přibilovi.
Při každém článku, který stojí na únicích odposlechů, částí policejních spisů, „dobře informovaných zdrojích v pozadí“, bychom se měli mnohem důrazněji než dosud společně ptát, co za takové informace novinář zaplatil, zda se kvůli tomu nestal obětí něčí zpravodajské hry (agentem provokatérem) a zda je vůbec etické s takovými zdroji pracovat a s takovými lidmi se stýkat. A vlastně bude úplně nejlepší, když každý začneme u sebe.
Mediální web MediaHub.cz vydává společnost Mafra Slovakia, součást mediální domu Mafra.
