Širé dálavy internetu jsou sluncem zalitou krajinou nekonečné zábavy, kronikou košatého všelidského vědění a studnicí užitečných informací na dosah ruky. Má však – nikterak překvapivě - i svou odvrácenou tvář. A právě té se věnujeme v našem seriálu - Hoaxy, lži a propaganda - jak na internetu nenaletět a rozpoznat lži. Jeho autorem je Petr Nutil, šéfredaktor webu Manipulatori.cz.
Co je na internetu pravda a co není? To je otázka, kterou si klade mnoho lidí ve spojitosti s kvalitou a relevancí internetových zdrojů.
Bohužel hned na úvod vás zklamu. Žádná úplně jednoduchá odpověď neexistuje. Pomineme-li na první pohled rozpoznatelné vtipy a nesmysly, každý jiný pokus o rozeznání lži, hoaxu nebo podvodu se neobejde bez trochy snahy, vaší aktivity a ochoty se podobnými otázkami vůbec zabývat. A samozřejmě i trochy investovaného času.
Na úvod: Click-baity, sociální sítě a bezhlaví sdíleči
Vcelku zajímavá je role sociálních sítí, konkrétně nejvyužívanější z nich – Facebooku. Sdílené články totiž v prostoru této sociální sítě vcelku zdatně skrývají, odkud ta která zpráva pochází, respektive na jaký web vlastně vedou. Proč o tom ale mluvím?
Zkušenosti ukazují, že v hektickém prostoru stále životem pulzující zdi Facebooku lidé prostě článek sdílí jen proto, že je nějak oslovil titulek, že v nich vzbudil emoce, paradoxně ho ale ani nemusejí vůbec číst.
Už taky víme, že tvorba titulků je téměř věda, navíc ne úplně čistá a košer, že. A jak konstatuje Milan Šmíd, „Funkcí click-baitu není zpráva, informace, ale upoutání pozornosti za každou cenu. Návnadou click-baitem se stává chytlavý titulek, který k takovému textu vede. Takovou „odkazovou návnadu“ často používají bulvární média i ve své tištěné podobě.“
A zatímco ve světě klasických odkazových návnad, tedy click-baitů jde prostě o to, aby čtenář klikl a navštívil web, na sociální síti to všechno může dopadnout trochu jinak. U emotivních titulků, které souzní se světonázorem šiřitelů, totiž mnohdy dochází k tomu, že článek ani nečtou a jen ho sdílejí dál.
Odstup a kritické myšlení
Prostě a jednoduše, hned z počátku bychom si měli být vědomi toho, že ne všechno, s čím se na internetu potkáme, je pravdou, čili bychom měli vědět, že mnohé z toho, s čím se v elektronickém světě setkáme je prostě pochybné a nedůvěryhodné. Prostě proto, že internet je svobodným neregulovaným prostorem a každý si v něm může psát, publikovat a tvrdit téměř cokoli. A proto je především k internetovým médiím je dobré přistupovat se zdravou skepsí a odstupem. Toto vědomí je dobrým základem k oné zásadní otázce, která zazněla hned v titulku:
Jak si ověřovat informace na internetu?
1. Zjistit, z jakého zdroje informace pochází. Tedy posoudit relevanci.
Aneb podívat se, kde byla zpráva publikovaná, co je to za web, čím se zabývá, jaká je jeho agenda atd. Jak jsem už psal s trochou nadsázky v jednom z předcházejících dílů, tvrdí-li web, že „země je plochá, svět ovládají ilumináti a americký prezident je mimozemšťan, pak není třeba brát takový zdroj vážně ani s ostatními informacemi a jeho čtení je pravděpodobně bohapustou ztrátou času.“
To znamená, že weby zahlcené nenávistí, konspiracemi, populistickými výkřiky a jinými bláboly není třeba brát vážně.
2. Obsahuje zpráva dohledatelné zdroje informací, ze kterých čerpá? Jsou tyto zdroje důvěryhodné?
Poměrně často se stává, že zdroj zprávy není uveden. Pak není třeba na tuto informaci brát zřetel. Stane se ale, že obzvláště „alternativní“ weby odkazují jeden na druhý a vytváří spletitou síť rádoby-důvěryhodnosti, skrz kterou lze proniknout pouze se značnou dávkou trpělivosti. Jako příklad odkazového zašmodrchance nám poslouží vymyšlená zpráva o neexistujícím tureckém novináři.
To ale neplatí jen pro alternativce. Se špatně zdrojovanými zprávami se lze setkat i zavedených médiích, jak se stalo například webu Novinky.cz s příběhem o mladých lidech ze Západu, mířících do Čech za bezpečím.
Setkat se můžeme i se smyšleným připsáním autorství textu a rádoby vědeckým zaštiťováním se nějakou autoritou - oblíbení jsou třeba anonymní vědci.
Bohužel, jinak než důsledným pátráním a ověřováním se tyto případy odkrýt nedají. A protože valná část falešných zpráv je opsaná ze zahraničních zdrojů, při pátrání si s češtinou obvykle nevystačíte.
3. Nejde už o dávno vyvrácený hoax?
Podívejte se do existujících databází webů Hoax.cz, Mýty.sk nebo Manipulátoři.cz. Pokud umíte anglicky, mohou vám posloužit weby hoaxorfact.com, Hoaxes.org, Snopes, Hoaxbuster.org a jiné.
Nicméně ani demaskování hoaxu často nezabrání jeho dalšímu šíření. Pan senátor Jaroslav Doubrava je toho zářným příkladem.
4. Obsahuje zpráva fotografie nebo videa? Ověřte si je
Najít originální zdroj fotografie se můžeme pokusit skrze tzv. Reverzní vyhledávání, což neznamená nic jiného, než že obrázek nahrajete do specializovaného vyhledávače, který vyhledá jeho shodné, či podobné užití. Stejně tak lze odhalit využití fotografie ve smyšleném kontextu, což je jedna z oblíbených technik tvorby hoaxů.
K tomu poslouží například Google Images. Do vyhledávacího pole stačí vložit adresu obrázku či ho nahrát.
Stejnou službu, ale jednodušeji zvládne i internetový prohlížeč Chrome, ve kterém stačí na fotografii kliknout pravým tlačítkem a z nabídky vybrat vyhledání obrázku.
Nepomůže-li Google, vyzkoušejte alternativní vyhledávač Tineye.
Detailně tento postup popisuje například Daniel Dočekal na webu 365 tipů.
A co s videem?
Videonahrávky jsou zapeklitější. Jak konstatuje Daniel Dočekal, bude nutné „hledat podle slov pasujících k popisované „události“. Trochu problematické může být, že k tomu musíte použít i nějaký ten cizí jazyk (angličtinu, němčinu,atd).“
Jako vodítko k ověření můžete použít nástroj CitizenEvidence, který dokáže zkontrolovat autenticitu videa, respektive vyhledá historii zveřejnění. Bohužel, pouze ale u videí publikovaných na YoutTube.
Z videa se skrze tento nástroj dají také vytvořit náhledy a ty nechat vyhledat jako fotografii ( viz výše ).
V neposlední řadě mohou s identifikací pochybných lokací napomoci běžně dostupné mapové služby, případně Google street view.
5. Není fotografie upravená?
Máte-li podezření, že fotografie byla upravena ve Photoshopu, bylo s ní manipulováno, s odhalením může pomoci nástroj FotoForensics, který takové úpravy dokáže odhalit.
6. Podezřelé okolnosti
Falešné zprávy bývají zhusta bombastické, vysoce emotivní a mohou obsahovat popis nebezpečí, varování, případně i výzvy k dalšímu sdílení. Mohou popisovat údajně utajené skutečnosti, o kterých „oficiální média a politici mlčí“, což se dá považovat za víceméně jasnou příslušnost k falešným zprávám.
A jak takové pátrání vypadá v praxi? Tak na to se podíváme zase příště.
